Obětujte se, společnost musí pobízet!

Investiční pobídky jsou podle jejich obhájců účinnými nástroji pro snížení nezaměstnanosti, zvýšení ekonomického růstu a zvýšení „konkurenceschopnosti ekonomiky, s čímž oponenti nesouhlasí. Téměř nikdo však nepoukazuje na to, že i samotné cíle investičních pobídek (tj. snížení nezaměstnanosti, zvýšení ekonomického růstu a zvýšení „konkurenceschopnosti ekonomiky“) jsou nesmyslné a jejich sledování státem je nemorální, je zlem.

Jsou-li samy cíle nesmyslné a nemravné, není důležité, zda nástroje, jež k nim mají vést, k nim skutečně vedou či nikoli. Podstatné je proto politicko-filozofické hledisko, nikoli ekonomické, protože normativní soudy spadají do oblasti morálky a filozofie. To neznamená, že ekonomické hledisko a ekonomické argumenty jsou v diskusi o pobídkách bezvýznamné, pro účely této diskuse je ale pomineme.

Jedním z podstatných znaků státu je použití fyzické síly. Investiční „pobídka“ je tudíž hrozbou, nikoli o pobídkou. Jde o hrozbou vůči daňovému poplatníku, jemuž stát krade majetek, aby jej předal příjemci pobídky, případně – má-li pobídka formu daňové úlevy – o hrozbu krádeže majetku (vyšší daň z příjmu) samotnému investorovi, pokud podmínky pobídky nesplní.

Snížení nezaměstnanosti je nesmyslným cílem. Nezaměstnanost člověka je výsledkem individuálního rozhodování či vyústěním dobrovolně uzavřeného kontraktu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Nezaměstnanost je problémem individuálním. Je pro nezaměstnaného informací, že ten typ práce, který nabízí, není v daný okamžik, za danou cenu (mzdu) a v daném konkrétním zaměstnání, potřebný. Vměšuje-li se do této soukromé otázky stát prostřednictvím své politiky „zaměstnanosti“, říká tak nezaměstnaným, že jejich problém je i problémem ostatních, že odpovědnost za řešení jejich individuální situace neleží jen a jen na nich, nýbrž na „společnosti“. Ostatní lidé se mají obětovat, mají obětovat svůj majetek a pod namířenou státní pistoli se zříkat svých hodnot ve prospěch jiných, pro „veřejný prospěch“. Dnes se této státní železné pěsti, která v bílých rukavičkách konfiskuje majetek, říká „solidarita“.

Může být „konkurenceschopnost ekonomiky“ cílem státu? Konkurenceschopné mohou být pouze jednotlivé firmy, produkty či lidé, nikoli ekonomika. Existují pouze jednotlivci a firmy sledující své vlastní zájmy ve svůj vlastní, sobecký prospěch. Ekonomika není organismem, není žádnou velkou firmou, v jejímž čele je stát jako manažer, který organizuje její jednotlivá oddělení.

Může růst HDP být cílem státu? Jak může být něčím cílem vývoj makroagregátu, který neodráží nic jiného než výsledný efekt nekonečného počtu rozhodnutí jednotlivců při sledování svých vlastních cílů? Kolektivista imlicitně na státu požaduje, aby se staral o to, zda lidé více či méně pracují, spotřebovávají, spoří, investují, dovážejí či vyvážejí. Pojímá společnost jako jeden organismus, jako primární entitu a jednotlivé lidi jako podřízené buňky sloužící organismu jako celku. Jednotlivci nejsou autonomními bytostmi, nýbrž odvozenými součástkami. Nemají sledovat své vlastní cíle, protože pracují a obětují se pro „systém“, pro celek, pro společnost, pro „veřejný prospěch“. Kolektivismus ve skutečnosti znamená pohrdání člověkem, jeho vlastními hodnotami a prospěchem. Odsunutí člověka do pozadí přímo vede k orientaci na celospolečenské agregáty. Tyto agregáty kolektivismus vnímá jako primární. Ony však nejsou primární a podstatné. Primární je člověk.

Pobídky jsou projevem altruismu

Investiční pobídky nejsou ničím jiným než apelem na sebeobětování. Máme obětovat svůj majetek a hodnoty, aby jiní lidé nemuseli nést plnou odpovědnost za svůj život, za nalezení svého zaměstnání? Ne, protože kdo chce žít, nemůže se obětovat. (Pomáhat lidem v mimořádných nouzových situacích není sebeobětování.)

Socialistické regulace a absurdní stimulace nemá smysl odmítat proto, že jsou neúčinné, protože jsou pouhým nástrojem. Dokud neodmítneme nejhlubší morální premisy kolektivistů, budou hledat neustále další a další nástroje jak účinněji dosáhnout svých cílů. Musíme vidět člověka jako primární bytost, jako bytost, která musí sledovat vlastní prospěch, chce-li žít. Musíme jako dobro vyzdvihovat morálku racionálního egoismu. Jiná než principiální kritika pobídek je bezcenná a beznadějná.

Říkám-li v rovině abstraktních idejí a principů, že cíle investičních pobídek nejsou ničím jiným než uplatněním kolektivistického pojetí člověka a světa, zobecňuji tím chování socialistů v nekonečné řadě konkrétních případů a projevů. Za všechny vzpomenu jen ostudnou kauzu pozemku paní Regecové, o jehož předání vedla vleklý spor s městem, které nebylo schopno se vyrovnat s faktem, že existuje jistý morální princip, princip práva na majetek, a že vlastník majetku má plné právo se svým majetkem nakládat podle své vůle a při případném prodeji za něj žádat jakoukoli protihodnotu. Aby se podobná situace (rozuměj: neochota člověka obětovat svůj majetek a své zájmy) neopakovala, budou kolektivisté napříště soukromý majetek konfiskovat přímo zákonem. Šéf státní agentury Czechinvest, pan Jahn, k tomu v týdeníku Ekonom (14/2001) říká: „Věřím, že výkup ve veřejném zájmu pro strategické průmyslové zóny se podaří schválit … nedovedu si představit, že by chtěl někdo nést odpovědnost za ohrožení investice, která má zásadní vliv na rozvoj ČR“.

Aco zásadní vliv konfiskace na člověka? Jaký člověk, jaký jednotlivec, opáčí kolektivista? Vždy jde přece o společnost, o ekonomiku, o vytváření „společensky účelných pracovních míst“ , o dobro „pro společnost“, o „strategické zájmy republiky“, o „rozvoj ČR“. A člověk? Jednotlivec? To je přece jen bezcenná buňka společenského organismu. Člověk se přece má obětovat ostatním, jak žádá altruistická morálka. Vždy sobecké zájmy jsou přece zlem. Opravdu?

Odsuzovat, ale i přijímat

Kritizovat a odsuzovat ideu investičních pobídek je zcela v souladu s přijímáním konkrétních investičních pobídek, když – navzdory kritice – již existují. Daňový poplatník (příjemce pobídky) má právo využít příležitost, jak alespoň část majetku, který mu stát ukradl na daních, dostat zpět. Chová se zcela racionálně a morálně. Kdybych byl podnikatelem a splnil bych příslušné podmínky, také bych o pobídku žádal.


(Článek je zkrácenou verzí textu publikovaného na www.cepin.cz, internetovém serveru Centra pro ekonomiku a politiku)

Jiří Kinkor je ekonomem a předním českým objektivistou. Více na www.aynrand.cz