Obchodní deficit neznamená dluh

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz vyslovil 4. října 2006 v New York Times obavu z hrozící „globální nerovnováhy“. Hned v úvodním odstavci Stiglitz píše: „Mezinárodní měnový fond měl před měsícem zasedání v Singapuru v době rostoucích obav o udržitelnost globálních finančních nerovnováh: Jak dlouho může světová ekonomika vydržet financovat obrovský americký obchodní deficit – Spojené státy si půjčují bezmála 3 miliardy dolarů denně – nebo čínský obchodní přebytek ve výši skoro 500 milionů dolarů denně?“

Kdyby si opravdu Spojené státy půjčovaly tři miliardy denně, nashromáždily by za rok dluh přibližně 1,1 bilionu dolarů. Stiglitz bohužel neuvádí žádný zdroj svých varovných čísel. Patrně jde o součet rozpočtového deficitu vlády ve výši 290 miliard dolarů a obchodního deficitu (ve skutečnosti deficitu tzv. „běžného účtu“) ve výši 864 miliard dolarů. Jestli to takto Stiglitz počítal, dopustil se hned dvou chyb.

Jednak některé věci započítává dvakrát. Když cizinec prodá zboží Američanovi a pak investuje vydělané dolary do dluhopisů vydaných americkou vládou, vzroste jak deficit běžného účtu platební bilance, tak vládní dluh. To ale nejsou dva dluhy, to je stále jeden dluh!

Pro lepší pochopení si zopakujme základní teorii běžného účtu. Tento „účet“ měří v peněžním vyjádření hodnotu zboží a služeb, které jsou za dané období (řekněme za rok) vyvezeny a dovezeny, k tomu se připočítají ještě mezinárodní převody úroků, dividend a jednostranných plateb (jako jsou dary nebo vládní zahraniční pomoc).

Berme pro zjednodušení v našich úvahách v potaz jen export a import zboží. Pokud je peněžní hodnota vývozů v daném období vyšší než hodnota dovozů, pak říkáme, že má země přebytek běžného účtu. Pokud jsou naopak dovozy vyšší než vývozy, pak hovoříme o deficitu běžného účtu.

Představme si, že občané letos utratí 900 miliard za dovážené zboží a v zahraničí prodají zboží za 200 miliard. Pak bychom hovořili o deficitu běžného účtu ve výši 700 miliard. Dovezli jsme za 700 miliard více zboží, než za kolik jsme vyvezli. Ale proč? Proč k nám cizinci poslali lodě naložené pracně vyrobeným zbožím za 900 miliard? Odpověď je, že chtějí použít 700 miliard ze získaných tržeb na něco jiného než na americké zboží a služby: Tím něčím jiným jsou americká aktiva. Chtějí v Americe investovat.

Stejně jako naši občané i cizinci mohou vydělané dolary investovat do akcií amerických firem nebo amerických nemovitostí, nebo třeba jen chtějí vlastnit dolary. Také ty dolary mohou půjčit americkým občanům, kteří si potřebují půjčit. Typickou formou těchto investic je nákup dluhopisů americké vlády. Tyto dluhopisy jsou cenné papíry, které vládě umožňují v daném roce utratit více, než kolik vybere na daních.

Teď můžeme zřetelně vidět Stiglitzovo nedopočítávání do jedné.

Představme si, že všechen dluh vlády ve výši 290 miliard koupí cizinci. Když tyto obligace nakoupí za peníze, které právě utržili z prodeje zboží a služeb na americkém trhu, pak tyto nákupy zvyšují vykázaný deficit běžného účtu.

Znamená to snad potom, že roční přírůstek dluhu bude 580 miliard – součet přírůstku vládního dluhu ve výši 290 miliard (který dluží daňoví poplatníci věřitelům naší vlády) a 290 miliard deficitu běžného účtu? Nikoliv. Američané jsou zadluženi jen (!) ve výši 290 miliard, o které nás zadlužila naše vláda.

Daňoví poplatníci dluží o 290 miliard víc věřitelům americké vlády, kteří – shodou okolností – jsou letos cizinci. Skutečnost, že je tento dodatečný vládní dluh započítán také ve statistice běžného účtu platební bilance neznamená, že vnikl nějaký další dluh.

Započítat uvedených 290 miliard dolarů do dluhu dvakrát je neschopnost pana Stiglitze dopočítávat do jedné.

Joseph Stiglitz se dopustil ještě dalšího fundamentálního omylu – a tohoto omylu se dopustil i tehdy, jestliže frází o zadlužování o „bezmála 3 miliardy denně“ myslel jen odhad deficitu běžného účtu. Deficit běžného účtu totiž není to samé jako dluh. Pokud pan Tošiba vydělá 2000 dolarů prodejem počítače na americkém trhu a investuje získaných 2000 dolarů do akcií americké firmy Exxon, pak americký deficit běžného účtu vzroste o 2000 dolarů, ale tím žádný dluh nevzniká! Žádný americký občan ani vláda nedluží panu Tošibovi ani dolar.

Zmatení vniká tím, že se o deficitu běžného účtu běžně mluví jako o „zahraniční zadluženosti“ i v případě, že je tento deficit důsledkem zaznamenání transakcí, které nepředstavují jakýkoliv závazek splatit peníze cizím občanům. Žádný takový závazek nevzniká, kupují-li cizinci nemovitosti či akcie amerických firem. Prostě není pravdou, že by deficit běžného účtu znamenal zadlužení.

A problematická ekonomie pana Stiglitze pokračuje. Neopodstatněná je i jeho obava o čínský „obchodní přebytek“.

Platební bilance

Pochopení omylu této obavy nás přivádí k jádru veškerých problémů s tzv. platební bilancí. Čím více lidé obchodují přes politické hranice, tím ztrácí „národní účetnictví“ na relevantnosti. Relevantní ekonomika dávno přesahuje národní hranice sebevětší země. Tento vývoj je příznivý, neboť (krom jiného) znamená, že když se doma nedostává úspor či investic, mohou mezeru vyplnit cizí úspory a cizí investice. Stejně tak, když „doma“ není dostatek investičních příležitostí, mohou lidé spořit či investovat své peníze v zahraničí.

Denní obchodní přebytek Číny ve výši 500 milionů dolarů znamená, že Číňané ročně naspoří navíc 182,5 miliardy dolarů, které mohou investovat za hranicemi své země. Proč by se tím měly znepokojovat Spojené státy? Jestliže považujeme za bezvadné, když mají úspory občané Texasu a investují je do firem z Kalifornie, proč bychom neměli zrovna tak pozitivně vidět, když obyvatel Šanghaje zvolí pro své úspory jako nejlepší investici americkou firmu?

Jediný možný důvod ke znepokojení je, že velká část čínských úspor (a investic) je realizována čínskou vládou a nikoliv čínskými občany. Narozdíl od soukromých občanů, kteří zvažují ekonomickou výhodnost, může mít vláda jiné,politické, motivace. To může naznačovat potenciální ohrožení, neboť čínská vláda by teoreticky mohla z politických důvodů chtít náhle prodat veškerá zahraniční aktiva a rozkolísat tak úvěrový trh. Tato hrozba ale neplyne ze samotného faktu, že má Čína zrovna obchodní přebytek, ale byla by důsledkem nějakého (byť ekonomicky škodlivého) politického rozhodnutí, které by eventuálně čínská vláda učinila. Od nositele Nobelovy ceny je přinejlepším necitlivost naznačovat v New York Times, že obchodní přebytek nějaké země představuje sám o sobě problém pro globální ekonomiku.

Ale ani hrozba plynoucí z toho, že čínská vláda drží velký objem zahraničních aktiv není nijak významná. Neexistuje věrohodný argument, že Peking kupuje tato aktiva, aby je pak naráz chtěl prodat. I kdyby náhodou rostla pravděpodobnost, že by se čínská vláda chystala (k jinak nesmyslnému) rozprodeji amerických aktiv, burzovní obchodníci by se rádi chytli příležitosti a prodávali by dolary s cílem vydělat na očekávaném poklesu. Takový prodej „nakrátko“ nicméně nenastává. Jistě, obchodníci mohou být slepí nebo nemít dost informací. Pokud jde ale o mé peníze, věřím spíš trhu utvářenému jednáním tisíců soukromých obchodníků než akademickému ekonomovi, jehož reputace je založena na schopnosti barvitě popisovat hypotetická selhání trhu.


Přetištěno z The Freeman, December 2006. Donald J. Boudreaux je vedoucím katedry ekonomie na Univerzitě George Masona v USA. Z amerického originálu „The Trade Deficit Is Debt? It Just Aint So!“.

překlad: Petr Mach