Občanská ekonomie

Podle mě je ekonomie zábavná a užitečná věda. Lidé, kteří tvrdí, že pro ně byla ekonomie na škole noční můrou, jen neměli dobrého učitele. Já se stal dobrým učitelem díky svým dobrým učitelům na Kalifornské univerzitě. Jedním z nich byl význačný profesor Armen Alchian. Jednou, když jsme si povídali během pravidelného týdenního setkání členů katedry se studenty na odpoledním čaji, řekl mi: „Williamsi, opravdovým testem, zda někdo dobře rozumí svému předmětu, je, jestli ho dokáže vysvětlit někomu, kdo o něm neví zhola nic.“ A to mě baví – vykládat ekonomii tak, aby byla zábavná a srozumitelná.

Minulý zimní semestr jsem poprvé po 37 letech neučil. Ne, nešel jsem do důchodu. Byla to součást odměny za to, že jsem dvě období za sebou byl vedoucím katedry na Univerzitě George Masona. A protože vést katedru je něco jako neustále nahánět stádo koček, je přestávka ve výuce určitě zasloužená kompenzace.

Podzimní semestr normálně učím v prvním ročníku doktorandského studia kurz mikroekonomie. Protože ale učení miluji, rozhodl jsem se, že se úplně nestáhnu a místo prvákům doktorandského studia poskytnu pár lekcí základních ekonomických principů své čtenářské obci. Nazvěme tu sérii Občanská ekonomie.

Žijeme ve světě vzácnosti

Lekcí číslo jedna v ekonomické teorii je, že žijeme ve světě vzácnosti. Vzácnost je situace, kdy lidské tužby převyšují prostředky k uspokojení těchto tužeb. Předpokládá se, že lidské tužby jsou nekonečné. Lidé obvykle chtějí více něčeho, ať už více aut, více jídla, více lásky, více štěstí, více míru, více zdravotní péče, více čistého vzduchu nebo více péče o chudé. Naše schopnosti a zdroje k uspokojení všech těchto potřeb jsou však omezené. Existuje omezené množství půdy, železa, dělníků i roků života.

Ze vzácnosti plyne několik ekonomických otázek: Co má být produkováno? Kdo to má spotřebovat? Jak se to má vyrobit? Kdy se to má vyrobit? Mnoho Američanů (i neameričanů) by například chtělo mít dům či letní byt na pobřeží, které se táhne od státu Washington po jih Kalifornie. Část ho ale také chtějí využívat loďařské společnosti na přístavy, část chce ministerstvo obrany pro vojenské účely. Neexistuje jednoduše dostatečně dlouhé pobřeží, aby uspokojilo veškeré konkurující si tužby a možná využití. To znamená, že existuje konflikt o vlastnictví a užívání pobřeží.

Existuje několik metod řešení konfliktu. Za prvé, existuje tržní mechanismus – místo bude patřit tomu, kdo nabídne nejvíc peněz, a ten taky bude rozhodovat, jak s ním naloží. Pak existuje vládní nařízení – bude to vláda, kdo určí komu bude půda patřit a kdo ji bude jak využívat. Další možností určení vlastnictví je dar, když existuje vlastník, který arbitrárně určí příjemce. Konečně, násilí je také cestou rozřešení otázky, kdo bude mít vlastnická práva k pobřeží – ať si lidi seženou zbraně a užívací práva si fyzicky vybojují.

V tomto bodě by mohl někdo zbožně prohlásit, „Násilí není řešením konfliktu!“ Jak že není. Užívání většiny oblastí planety Země bylo rozhodnuto násilím (válkami). I o tom, kdo má právo na část mého příjmu je rozhodováno hrozbou násilí. Ve skutečnosti, násilí je natolik účinnou metodou řešení konfliktu, že většina vlád chce mít na jeho užívání monopol.

Která metoda řešení konfliktů ohledně toho, co má být vyráběno, jak a kdy to má být vyráběno a kdo to má dostat, je nejlepší? Je to tržní mechanismus, vládní nařízení, darování nebo násilí? Než se pokusíte o odpověď, mějte na vědomí, že jde o záludnou otázku, na kterou se nechá na fakultě nachytat řada prváků a někdy i pár starších studentů.

Normativní a pozitivní výroky

Ptali jsme se, co je nejlepší metodou řešení konfliktu ohledně toho, co vyrábět, jak a kdy to vyrábět a komu produkce má náležet. Mezi možnými metodami jsme si vyjmenovali tržní mechanismus, vládní nařízení, dary a násilí. Odpověď zní – že ekonomická teorie na normativní otázky nemůže odpovídat.

Normativní otázky se zabývají tím, co je lepší nebo horší. Žádná teorie nedokáže normativní otázky odpovědět. Zkuste se zeptat učitele fyziky, co je lepší skupenství – jestli pevné, plynné či kapalné. Asi by se na vás díval, jestli jste se nezbláznili.

Ekonomická teorie je „objektivní“ neboli ne-normativní a nečiní hodnotové soudy. Otázky hospodářské politiky naproti tomu jsou normativní neboli „subjektivní“ a znamenají vyslovování hodnotových soudů. Jsou to otázky, jako zda by se mělo bojovat s inflací nebo s nezaměstnaností, zda by se mělo dávat více peněz na školství, zda by měla být daň z kapitálových výnosů 15 nebo 20 procent. A ekonomové se neshodují především v oblasti hodnotových soudů.

Je strašně důležité neustále rozlišovat mezi ne-normativním a normativním tvrzením. Vezměme si např. výrok ‘Rozměry této místnosti jsou 6 na 8 metrů’. To je objektivní tvrzení. Proč? Pokud by s ním někdo nesouhlasil, existují fakta, na která se můžeme odvolat a tak rozpor rozsoudit, konkrétně stačí vzít metr a místnost přeměřit. Proti tomu je tvrzení ‘Rozměry této místnosti by měly být 5 na 9 metrů’. Někdo jiný by nesouhlasil a tvrdil by, že rozměry místnosti by měly být 7 na 7 metrů. V tomto případě neexistují fakta, která by spor vyřešila. Podobně neexistují fakta, která by rozsoudila otázku, zda daň z kapitálových výnosů má být 15 nebo 20 procent, nebo jestli je důležitější bojovat s inflací nebo s nezaměstnaností. *

Je důležité si vždy uvědomit, zda je daná otázka ne-normativní nebo normativní, protože zatímco v případě ne-normativních otázek existují fakta, která mohou každý spor rozsoudit, u normativních otázek taková fakta neexistují. Je to zkrátka věc názoru a názor jednoho člověka může být stejně tak správný jako názor druhého. Praktickým klíčem k rozpoznání, zda jde o normativní otázku je, zda obsahuje slovo „mělo by“.

Na začátku každého semestru říkám studentům, že můj kurz ekonomické teorie se zabývá pozitivní, ne-normativní ekonomickou teorií. Také jim říkám, že když mě uslyší vyslovit normativní tvrzení, aniž bych před tím řekl „podle mého názoru“, mají zvednout ruku a říct „Pane Williamsi, nezapsali jsme si tento předmět, abychom byli indoktrinováni vašimi osobními názory pod rouškou ekonomické teorie, to odporuje akademické cti.“ Také dodávám, že jakmile uslyší větu „podle mého názoru“, mohou si přestat zapisovat, protože mé názory jsou ve vztahu k předmětu kurzu – ekonomické teorii – irelevantní.

Taky svým studentům říkám, že jim nikterak nedoporučuji, aby svůj slovník od normativních nebo subjektivních výroků očistili. Takové výrazy jsou účinným nástrojem jak lidi ošálit a přimět je konat podle našeho přání. Řeknete tátovi, že potřebujete mobil a že by vám ho měl koupit. Ve skutečnosti neexistuje důkaz, že potřebujete mobil. Koneckonců George Washington dokázal vést náš národ a porazit Velkou Británii, tehdy nejmocnější zemi světa, aniž vlastnil mobil.


* Pozn. editora (čas. Freeman): To že prof. Williams nezná metodu, jak dospět k objektivním hodnotovým soudům, neznamená, že objektivní hodnotové soudy nejsou možné (takové soudy vyžadují mít objektivní standard). Pro další diskusi viz kap. 1 knihy Ayn Randové Capitalism: The Unknown Ideal a kapitola o etice v knize Leonarda Peikoffa Objectivism: The Philosophy of Ayn Rand.

Publikováno s laskavým svolením Foundation for Economic Education (www.fee.org), která sérii „Economics for the Citizen“ otiskuje v časopise Freeman: Ideas On Liberty.

překlad: Petr Mach