O spontánním řádu přírodních zákonů

Jevy, které pozorujeme, ať u neživé či u živé přírody, jsou výsledkem společného působení mnoha faktorů. Pozorujeme přitom, že přírodní procesy vykazují vlivem jakýchsi vnitřních sil stabilitu a vytvářejí dojem harmonického vývoje.

Neživá příroda

Díky Isaacu Newtonovi víme o fyzikálním principu gravitace. Přírodní síly působí mezi mnoha tělesy navzájem, ovlivňují jejich relativní pohyby. Takže vesmírné procesy nekonečných průběhů explozí a koncentrací hmoty nejsou výsledkem naplánovaným, ale výsledkem spontánního procesu.

Rovnováha a stabilita přírodních systémů se zdá být mnohým až neuvěřitelná, že je „snad musel někdo vymyslet a někdo je musí řídit“. Lidé mají tendenci věřit, že jedinečné uspořádání těles ve sluneční soustavě je nutně „zařízené“, abychom zde mohli žít. Zdráhají se připustit, že zde můžeme žít shodou okolností i díky takovémuto uspořádání právě na tomto místě. Nepřipouští, že jde o výsledek nezměrného procesu vzájemného ovlivňování a věří, že jde o výsledek záměru.

Živá příroda

Od evoluční teorie Charlese Darwina víme, že i procesy v živé přírodě mají své pevné zákonitosti přírodního výběru. Prohloubením darwinovské teorie je teorie sobeckého genu Richarda Dawkinse (viz Review v tomto čísle LF). Ta na základě předpokladu o (nedokonalé) dědičnosti genetické informace v zásadě říká, že příčinou úspěšného či neúspěšného přežívání jedinců a druhů je dědění fyzických či mentálních předpokladů k přežití. Organismy jsou pouze evolučně vzniklými nástroji, které hůře či lépe podporují replikace genů.

Bylo by pošetilé chtít do procesu přírodního výběru zasahovat z pozice jakéhosi arbitra a snažit se podporovat jeden cizí druh na úkor jiného. Vždyť snaha o udržení jednoho marginálního druhu vždy znamená implicitní omezování jiného druhu. Jak uvádí Terry Anderson v článku Tržní přístup k problematice životního prostředí (LF 6/99).

…ekologie spočívá ve studiu procesů a interakcí mezi druhy a není vědeckým receptem na změny životního prostředí. V tomto smyslu se …zaměřuje na informace a motivace členů jednotlivých druhů. Pokud se v ekosystému objeví mezera, jednotlivé druhy mohou „získat“ tím, že tuto mezeru zaplní. Žádný centrální plánovač nezná nejlepší řešení zaplňování mezer.

Řeč je tu samozřejmě o ekologii jako o (pozitivní*) vědě, která se snaží poznat fungování reality, konkrétně chování organismů v přírodě, nikoliv o „ekologismu“. (Skvělé rozlišení mezi těmito dvěma přístupy podal Mojmír Hampl v článkuBída ekologismu LF 6/99).

Milton Friedman ve své práci Metodologie pozitivní ekonomie (Grada Publishing, Liberální institut, Praha, 1997) napsal:

…Navrhuji hypotézu, že listy jsou umístěny tak, jako kdyby se každý z nich snažil s rozmyslem maximalizovat množství přijímaného slunečního světla za dané pozice jeho sousedů, jako kdyby znal fyzikální zákony…

…Jsme stále více nakloněni „vysvětlovat“ platnost [teorie] na základě toho, že sluneční svit přispívá k růstu listů a že proto budou růst listy hustěji, či více předpokládaných listů přežije tam, kde je více slunce, takže výsledek dosažený čistě pasivní adaptací na vnější okolnosti je stejný jako výsledek, kterého by dosáhlo záměrné přizpůsobení se jim.

…důvěra, že biliárový hráč provedl své údery, jako by znal složité matematické vzorce… se odvozuje spíše z víry, že pokud by nebyli [hráči] tak či onak schopni dosáhnout v podstatě shodného výsledku, nebyli by ve skutečnosti biliárovými odborníky.

…Od těchto názorů je jen kousek k ekonomické hypotéze, že …se jednotlivé firmy chovají jako kdyby se snažily racionálně maximalizovat své očekávané výnosy…a tlačily každou linii jednání do bodu, ve kterém se relevantní mezní náklady a příjmy vyrovnají, …obchodníci však neřeší …rovnice …o nic více než nakolik listy či biliároví hráči explicitně procházejí složitými matematickými výpočty.

Díky poznání principů spontánního řádu tedy již nepředpokládáme, obrazně řečeno, že žirafa má dlouhý krk, aby dosáhla na listy umístěné vysoko, nýbrž tušíme, že žirafy dosud existují mimo jiné právě proto, že mají delší krk, a dosáhnou tak na lístky jiným druhům nedostupné. Vidíme současně, že i procesy lidského chování mají podobnost s jinými přírodními procesy.

Lidská společnost

Jak říká Adam Ferguson, ani společenské instituce nejsou výsledkem vynálezu jedné lidské bytosti, ale výsledkem procesu konání mnoha lidí. Takže např. banka, rodina, parlament nebo třeba neděle nejsou jako společenské instituce nikým konkrétním vymyšlené věci, vyvinuly se v průběhu let a staletí přičiněním mnoha jedinců, z nichž každý byl opět ovlivněn mnoha okolnostmi.

Friedrich A. Hayek tuto myšlenku oprášil a v eseji Výsledky lidského jednání, nikoliv však lidského záměru (Liberální ekonomie, Prostor, Praha 1993) poukázal na spontaneitu i u vývoje práva:

…celé toto pojetí, totiž že právo je něčím, co vzniká vůlí jednoho zákonodárce, …je jak fakticky falešné, tak nemůže být ani v praxi konzistentně uskutečněno. …Celé toto pozitivistické pojetí práva vychází z oné ve skutečnosti nepravdivé antropomorfní interpretace vzniklých institucí, jako by byly produktem jednoho záměru, interpretace, za kterou vděčíme konstruktivistickému racionalismu.

Celý „spontánní“ řád existuje na základě mnoha vazeb mezi mnoha subjekty. Nikdo tak nemůže znát všechny relevantní informace, které vedou třebas k utváření ceny jablka na trhu. Krásným příkladem je článek Já, tužka odLeonarda E. Reeda (Svobodné rozhledy 7/99). Záměr každého člověka prodávat či neprodávat nebo kupovat či nekupovat takovou věc je výsledkem mnoha okolností, které nikdo nemůže znát sám v jejich celistvosti. Výsledek je pak dílem „human action“. Ani výsledek tržního procesu tedy nemůže být dosažen žádným plánovačem.

Společenskou institucí, nikým nevymyšlenou, avšak spontánně dílem human action vzniklou, je tedy i trh. Analogický proces využívání příležitostí, který sledujeme v ekosystému, vidíme i na trhu (niky z ekologie mají v ekonomii analogii v mezerách na trhu).

Obdobně vznikají i mimotržní přirozené instituce, jak jsem o tom psal v článku O jurisdikci (LF 3/99):

…Základními atributy jurisdikce jsou výklad spravedlnosti, její vynucení z pozice síly a systém obrany proti ohrožení zvenčí. Institucionalizovanou jurisdikcí je stát s vládou, soudy, policií a armádou. Pokud stát v naplňování principů jurisdikce selhává, uvolňuje tím prostor pro vznik alternativní jurisdikce, která, pokud působí souběžně se státem, je obvykle nazývána mafií. Při sporech mezi jurisdikcemi vyšší instance neexistuje a spory se řeší bojem podle práva silnějšího nebo diplomacií.

…Pokud někde vznikne nedostatek ochrany, nějaká forma jurisdikce, ať ve formě státu či mafie, vzniká analogicky k promptnímu zaujímání uvolněných míst firmami na trhu. Místo dosavadního státu vzniká nová dominantní ochranná struktura.

Tržní systém, jakožto přirozený prostor pro vzájemně výhodné směňování užitečností má také určité přirozené zákonitosti, jak jsem se o tom zmínil např. v článku O produkci, penězích a cenách (LF 4/99):

Tržní mechanismus je jako vodní proud. Tak jako si voda vždy hledá optimální cestu k nejnižším polohám, tržní mechanismus vyhledává optimální cestu k nejnižším nákladům. Je to jakýsi gravitační zákon ekonomie. Tak jako vodě, můžeme i tržnímu mechanismu stavět do cesty různé překážky. Optimální cestu k nejnižším nákladům tím můžeme zpomalit, můžeme ji načas zastavit. …Trh proniká skulinami v bariérách, překonává hráze. Můžeme jej donutit hledat si delší a náročnější cesty k nejnižším nákladům, ale princip tržní alokace zrušit nemůžeme. …Jakoukoliv regulací pouze zvyšujeme transakční náklady, cestu trhu k nejnižším nákladům komplikujeme, ale principy jeho fungování nezrušíme.

Že výsledky probíhajících procesů jsou nezamýšleným efektem činnosti mnoha subjektů, z nichž žádný nesleduje výsledek, který můžeme nakonec pozorovat, ukázal ve svém slavném přirovnání o neviditelné ruce trhu Adam Smith(Bohatství národů):

…Jednotlivec nesleduje veřejný zájem a ani si není vědom, nakolik jej podporuje. …Jde mu jen o vlastní zabezpečení, …jde mu jen o vlastní přínos a v tom je, tak jako v mnoha jiných případech, veden jakousi neviditelnou rukou, která jej navádí k podpoře cílů, jejichž naplnění vůbec nezamýšlel. …A pro společnost je lepší, když sleduje svůj vlastní zájem, než kdyby chtěl zájem společnosti podporovat záměrně.

Člověk je vybaven rozumem, a tak dokáže preferovat vlastní život v rozporu se „zájmy“ jeho genů: růstové příležitosti dokáže přeměnit v růst kvality vlastního života a ne jen k delšímu životu a k růstu kvantity svých potomků. Tím jediným se asi liší od jiných organismů. Zákonem jeho jednání je tak maximalizace užitku.

Fascinace rozumem však vede mnohé lidi k závěru, že spoustu věcí, které by přirozeně byly předmětem dobrovolné směny, nelze nechat „napospas trhu“, a požadují, aby rozhodování o výrobě a směně statků bylo svěřeno vybraným jedincům. Ludwig von Mises v článku Laissez-Faire nebo diktatura (LF 1/99) píše:

…Podle názoru [socialistů] jsou alternativami „automatické síly“ nebo „vědomé plánování.“ …Podle …slovníku „automatický“ znamená „neřízený vůlí …vykonávaný bez aktivních myšlenek a bez vědomého záměru nebo řízení.“ Jaký triumf pro zastánce plánování! Pravdou ovšem je, že nevolíme mezi neživým mechanismem a automatismem na straně jedné a vědomým plánováním na straně druhé. Alternativy nejsou plánovat či neplánovat. Otázkou je, kdo má plánovat.

Mises tedy zdůrazňuje, že plánování se má nechat na jedincích a jejich dobrovolné kooperaci.

Zdá se, že existují přírodní zákony – jak v „neživé“, tak v „živé“ přírodě, a že existují tedy i přírodní zákony, které platí pro lidské konání. Úkolem pozitivní vědy je poznávat tyto zákony, nikoliv je hodnotit.

Zatímco fyzika je čistá věda, ekologové a ekonomové bohužel do svých věd často míchají subjektivní hodnoty, když jim poznané zákonitosti připadají příliš kruté. Dokud se ovšem ekologie a ekonomie neoprostí od hodnotových soudů, nebudou poskytovat pravdivý popis fungování světa.

* Držím se rozlišení Johna Neville Keynese, který v díle The Scope and Method of Political Economy rozlišoval „1) pozitivní vědu jako souhrn systematizovaného poznání, jež se týká toho, co je, 2) normativní vědu, jako souhrn systematizovaného poznání pojednávajícího o měřítcích toho, co by mělo být a 3) řemeslo vědy, jako systém pravidel pro dosažení daného cíle.“