O penězích

Peníze jako takové nejsou předmětem obchodu, jsou jen nástrojem, který se lidé dohodli používat, aby si usnadnili směnu různých statků. Nejsou článkem v soukolí obchodu – jsou olejem, který tomuto soukolí umožňuje hladký a plynulý chod. Ať si vezmeme jakýkoliv stát, je zřejmé, že na tom, zda chová menší či větší množství peněz, vůbec nezáleží, neboť ceny statků úměrně odpovídají množství peněz. Koruna za vlády Jindřicha VII. sloužila stejně dobře, jako libra dnes. (…)

Větší množství lidí a větší množství odvedené práce je každopádně užitečné – u nás i v zahraničí, soukromě i ve veřejných službách. Větší množství peněz je však užitečné jen velice omezeně a v zahraničním obchodu může být dokonce někdy i nevýhodou.

Hospodářská provázanost kočíruje rozvoj řemesel a růst bohatství ku prospěchu lidstva tak, že se blahobyt nemůže nikdy omezit jen na jediný národ, i když na počátku mohla panovat z obchodu přirozená obava. Když některý národ za jiným v rozvoji průmyslu zaostal, je pro něj obtížné dobýt dříve ztracené pozice, kvůli dosažení vyšší úrovně průmyslu a dovedností v zemi, která jej předběhla, a kapitálu, který tam obchodníci vyprodukovali a který jim umožňuje obchodovat s nižší úrovní zisku. Tyto výhody jsou ovšem do určité míry vynahrazovány nižší cenou práce v zemích, kde je hospodářství méně rozvinuté a které tolik neoplývají zlatem a stříbrem. Podnikatelé proto postupně přemisťují výrobu ze zemí, které díky nim již zbohatly, a směřují do jiných zemí, které je přitahují lacinějším materiálem a levnější pracovní silou. To vede následně i v těchto zemích k růstu bohatství a ze stejných důvodů jsou i ony nakonec opouštěny. Obecně pozorujeme, že se vysoké ceny statků pramenící z hojnosti peněz stávají nevýhodou, která dopadá na průmysl a v každé zemi jej omezuje tím, že chudším státům umožňuje na všech zahraničních trzích prodávat za nižší ceny, než státy bohatší.

(…)

Trefný je postřeh Anacharsise Skytského, který peníze ve své zemi nikdy nespatřil, a domníval se, že zlato a stříbro Řekům nemůže být užitečné jinak než jako početní pomůcka. Je vskutku jasné, že peníze nejsou ničím jiným než representací práce a statků a slouží jen jako metoda k jejich oceňování. Kde je mincí hodně, bude jich také nutno hodně k vyjádření daného množství statků. Vyšší množství peněz nebude mít žádný – příznivý ani nepříznivý – účinek, než jen změnu v účetních knihách; jako kdybychom místo arabských číslic, kterým stačí méně znaků, museli začít používat římské číslice, u kterých by zápisy byly mnohem delší. Ba vyšší množství peněz, podobně jako používání římských číslic, je méně pohodlné. Peníze velkého objemu se obtížněji přenášejí i uchovávají. Nicméně navzdory tomuto zřejmému závěru je nutno připustit, že od objevení nových dolů v Americe vzrůstal průmysl ve všech evropských zemích, a nikoliv jen tam, kde bylo zlato objeveno, což můžeme vedle řady jiných příčin přičítat právě nárůstu množství zlata a stříbra. Podobně vidíme, že v každé zemi, do které začnou najednou peníze proudit více, se vše začíná měnit: práce a řemesla ožívají, obchodníci více podnikají, podnikatelé jsou dovednější, i rolníci orají s větším nadšením a pečlivostí. To lze ztěží vysvětlit, pokud posuzujeme isolovaně jen vliv, jež má větší množství peněz na zemi jako celek tím, že zvyšuje cenu statků a nutí lidi při nákupech platit větším množstvím těchto žlutých a stříbrných plíšků. Přitom pro zahraniční obchod je větší množství peněz spíše nevýhodou, protože zvyšuje cenu práce.

Abychom mohli tento jev vysvětlit, musíme brát v úvahu, že zvýšení cen statků, které je nezbytným důsledkem nárůstu zlata a stříbra, nenásleduje po tomto nárůstu bezprostředně. Je potřeba určitý čas, než peníze oběhnou po celé zemi a dopadnou na všechny skupiny obyvatel. Nejprve není citelná žádná změna – pak ceny postupně rostou – nejprve u jedné komodity, pak u další, až vzrostou ceny v celé zemi úměrně zvýšení množství kovu. Podle mého názoru pouze v tomto mezidobí mezi přírůstkem peněz a všeobecným nárůstem cen je nárůst množství peněz pro průmysl příznivý. Když do země připlyne určité množství peněz, nerozloží se ihned do mnoha rukou. Je nejprve soustředěno v pokladnicích několika jedinců, kteří rázem hledají možnosti, jak je využít. Představme si skupinu podnikatelů nebo obchodníků, kteří získali zlato a stříbro za vývoz zboží do španělského Cádizu. Mohou tak zaměstnat více dělníků než prve. Tito dělníci neuvažují o tom, že by mohli požadovat vyšší mzdy, rádi však budou pracovat u takovýchto solventních podnikatelů. Když nebude na trhu dostatek nových dělníků, zvýší podnikatel mzdy, nejprve však bude požadovat odvedení většího množství práce. Řemeslníci to přijímají s povděkem, protože se mohou najednou lépe najíst a napít, což jim vynahrazuje větší dřinu a únavu. Tito dělníci pak jdou se svými penězi na trh, kde nalézají zboží za nezměněnou cenu, a domů se vracejí s vyšším množstvím lepšího zboží. Zemědělci a zelináři zjišťují, že své zboží vyprodali, a přimějí se sklízet horlivěji. Pak si mohou dovolit koupit další a lepší oděv od obchodníků, kteří své ceny stále nezvýšili a jejichž odvětví je tím jen povzbuzeno. Je snadné vystopovat, jak peníze postupují celým hospodářstvím, a vidíme, že než dojde ke zvýšení ceny práce, zvýší se přičinlivost jednotlivých lidí.

To, že množství peněz může znatelně vzrůst, dříve než se dostaví konečný efekt zvýšení všech cen, je vidět vedle mnoha jiných příkladů na častých peněžních operacích francouzského krále. Ve Francii zvyšování nominální hodnoty peněz nevedlo přímo úměrně k růstu cen, alespoň po určitou dobu. Za poslední rok vlády Ludvíka XIV. se množství peněz zvýšilo o tři sedminy, ale ceny vzrostly jen o jednu sedminu. Obilí se dnes prodává za stejnou cenu – čili za stejné množství livrů – jako v roce 1683, ačkoliv stříbro se tehdy prodávalo v ceně 30 livrů za marku a nyní je to 50. Neuvažuji teď samotné navýšení množství zlata a stříbra, které mohlo během tohoto období do země připlynout.

Ze všech těchto úvah můžeme vyvodit závěr, že z vnitřního hlediska jednotlivého státu není podstatné, zda je množství peněz vyšší či menší. Dobrá politika správce měny spočívá jedině v udržování pokud možno stabilního růstu daného množství peněz, protože tím se udržuje dobrý chod národního hospodářství a zvyšuje se množství práce, a na práci přece spočívá veškerá síla a bohatství. Země, která zaznamenává pokles množství peněz začne zaostávat za ostatními národy, které mají třeba menší množství peněz, jež však postupně zvyšují. Snadno se to pochopí, pokud si uvědomíme, že změny v množství peněz, ať na tu či onu stranu, nejdou ruku v ruce se změnami v cenách statků. Vždy existuje určité přizpůsobovací období: když se množství peněz snižuje, je to pro průmysl zhoubné zrovna tak, jako je pro něj přínosné, pokud peníze přibývají. Dělníci dostanou od zaměstnavatelů méně práce, přitom na trhu platí za vše nezměněnou cenu. Zemědělci tak nemůžou udat své obilí a dobytek, přitom musí odvádět stejný nájem za půdu. Chudobu, nuzotu a zahálení, které nutně následují, si lze snadno představit.

Druhý postřeh, který ohledně peněz nabízím, by se dal vysvětlit následovně. V Evropě je několik zemí a řada provincií (všechny kdysi byly na stejné úrovni), kde jsou peníze natolik vzácné, že je vlastníci půdy nemohou od nájemců vybírat, a musí rentu vybírat ve výpěstcích a ty buď sami spotřebovat nebo převážet jinam, kde existuje trh. V takových zemích ani daně nelze uvalovat jinak než v naturáliích: Pokud z nich pak vládce získá malý výnos, je jasné, že taková vláda bude slabá i doma a ani nebude schopna udržovat flotily a vojska jako kdyby oplývala zlatem a stříbrem. Rozdíl v síle Německa dnes a před třemi stoletími je jistě větší než rozdíl nyní a tehdy v jeho průmyslu a populaci. Osídlení a úroveň Rakouských zemí jsou celkově dobré, přesto v rovnováze Evropy nehrají tomu úměrnou roli; a prý je to způsobeno nedostatkem peněz. Jak tyto skutečnosti souvisí s principem, že na absolutním množství zlata a stříbra nezáleží? Podle toho principu všude, kde panovník vládne mnoha poddaným, kteří disponují dostatkem statků, může být on mocný a poddaní bohatí a šťastní bez ohledu na větší či menší množství vzácných kovů. Drahé kovy mohou být děleny na menší a menší plíšky, dokud nevzniká nebezpečí jejich ztráty. Pak je snadné zlato či stříbro smíchat s méně vzácným kovem, tak jak se to dělá v některých evropských zemích. Takto lze počet peněžních jednotek zvýšit na praktičtější množství. I nadále slouží ke směně stejně dobře bez ohledu na jejich množství či barvu.

Má odpověď na tyto problémy je, že zaostávání, které je podle mnohých způsobeno nedostatkem peněz, pramení ve skutečnosti z návyků lidí. Souběžný jev je často chybně označován za příčinu. To je zjevný rozpor. Ovšem k odhalení zákonitostí, které nám sladí logickou úvahu s pozorovanou zkušeností, je třeba určitého přemýšlení.

Zdá se, že zákonitost, že ceny každého statku závisí na poměru zboží a peněz a že viditelná změna v té či oné veličině se úměrně projeví tím či oním směrem ve změně ceny, je téměř samozřejmá. Zvýší-li se množství zboží, dojde k jeho zlevnění, zvýší-li se množství peněz, statky se zhodnotí. Na straně druhé snížení výše uvedeného vede k opačným jevům.

Je také zřejmé, že ceny nezávisí ani tak na absolutním množství statků a peněz, které jsou v dané ekonomice k disposici, jako spíš na statcích, které přicházejí na trh a na množství peněz v zemi obíhajících. Mince uložené v truhlách mají na ceny stejný dopad jako peníze, které přestanou existovat. Podobné je to s komoditami nahromaděnými ve skladištích a sýpkách. Protože peníze a statky zmíněné v uvedených příkladech se nikdy nestřetnou, nemohou se ani navzájem ovlivňovat. Kdybychom kdykoliv chtěli odhadovat ceny potravin, tak bychom obilí, které rolník musí uschovat pro potřebu zasetí a pro potřebu svou a své rodiny, nikdy neměli brát v úvahu. Cenu určuje jen nabízený přebytek ve střetu s poptávkou.

Abychom mohli tyto principy aplikovat, musíme si uvědomit, že dříve, když byly státy zaostalé – když lidstvo nedokázalo uspokojovat než své nejpřirozenější potřeby, se lidé spokojili s úrodou svých vlastních políček či s výpomocí primitivních nástrojů, které si sami sestrojili. Neměli tak mnoho příležitostí ke směně, alespoň ne prostřednictvím peněz, které jsou na základě dohody společným základem směny. Vlna z vlastního stáda, upředená vlastní rodinou a tkaná sousedním tkalcem, který je placen vlnou nebo obilím, stačí tak pro obživu a oděv. Tesař, kovář, zedník či krejčí jsou v takové situaci placeni ve výpěstcích a i vlastník půdyse musí spokojit s rentou v naturální formě. Větší část sám spotřebuje a leda zbytek může prodat za peníze v sousedním městě a přivézt si další zboží pro svoji potřebu a pohodlí.

Když však lidé začali tyto své požitky zdokonalovat a začali trávit více času mimo domov a přestali se spokojovat s tím, co mohli získat v nejbližším okolí, směna a obchod se rozšířily a do směny náhle vstupují častěji peníze. Obchodníci přestávají být vypláceni obilím, protože si přejí více než se jen najíst. Rolníci se vydávají za hranice farnosti, aby nakoupili další zboží, které si již nesměňují jen se sousedy. Vlastník půdy může žít ve městě nebo dokonce v jiné zemi a rentu vyžaduje ve zlatě nebo stříbře, které mu lze snadno doručit. Podnikatelům a obchodníkům s každým tovarem se začíná dařit lépe. Pohodlně mohou obchodovat právě s kovovými mincemi. V této společenské situaci pak mince slouží ke stále většímu množství kontraktů.

Z toho nutně vyplývá, že pokud v zemi nedochází k nárůstu množství peněz, budou v průmyslové a moderní zemi všechny statky levnější než v primitivní společnosti. Ceny určuje poměr mezi obíhajícími penězi a statky na trhu. Statky spotřebovávané doma nebo vyměňované za jiné zboží se sousedy na trh nikdy nepřicházejí a nemají na ceny vliv – jsou jako kdyby neexistovaly, a tak tento způsob nakládání se zbožím vede ke snižování proporce na straně zboží a ceny se zvyšují. Když však peníze vstupují do všech kontraktů a prodejů a stávají se všude prostředkem směny, musí obsluhovat větší množství statků. Na trh se dostávají všechny statky, oblast oběhu peněz se tak zvětšuje. Je to stejný případ, jako kdyby měl stávající objem peněz obsloužit větší zemi. Poměr se zde zmenší na straně peněz a ceny všeho zboží budou postupně klest.

Pomocí nejpřesnějších výpočtů, které se všude v Evropě provádějí od doby, kdy je možná změna nominální hodnoty neboli denominace, se zjistilo, že ceny všech věcí od objevení Západních Indií vzrostly třikrát nebo nanejvýše čtyřikrát. Bude však někdo tvrdit, že je v Evropě pouze čtyřikrát více mincí, než kolik jich bylo v patnáctém století a dříve? Španělé a Portugalci ze svých dolů, Angličané, Francouzi a Holanďané z obchodu s Afrikou a z nedovoleného obchodu v Západních Indiích přivážejí domů okolo šesti milionů ročně, z čehož ne více než jedna třetina jde do Východních Indií. Jen tato suma by pravděpodobně původní množství peněz v Evropě zdvojnásobila již za deset let. Kromě změny návyků nelze podat žádný jiný rozumný důvod proč ceny nevzrostly o mnoho více. Navíc po té, co lidé opustili staré prosté návyky, se v nově vzniklých odvětvích vyrábí řada statků a na trh přichází i větší množství dosavadního zboží. Proto nárůst cen neodpovídal přesně nárůstu peněz. Nicméně byl značný a poměr mezi množstvím peněz a množstvím komodit oproti dřívějšku příliš nezměnil.

Kdyby byla vznesena otázka, který z těchto způsobů života lidí, zda prostý nebo moderní, je pro stát výhodnější, bez velkých zábran bych – minimálně z politického hlediska – horoval pro druhý způsob a vznášel bych další argumenty pro politickou podporu obchodu a podnikání.

Dokud lidé žili starým prostým způsobem a všechny nezbytnosti si zajišťovali doma nebo v nejbližším okolí, nemohl panovník na většinu svých poddaných uvalovat peněžní daně. Pokud jim nějaké břímě ukládal, musel je vybírat v naturáliích, protože ty jediné mají. To je zjevně natolik nepohodlné, že to zde není třeba příliš zdůrazňovat.

Všechny peníze, které panovník hodlá vybrat, pak musí pocházet z velkých měst, kde jedině obíhají, a s nimi si evidentně nemůže dovolit tolik výdajů, kolik by mít mohl, kdyby zlato a stříbro obíhalo po celé zemi. Kromě tohoto zřejmého omezení příjmů existuje další příčina chudého státu v takové situaci. Nejenže panovník získává méně peněz, ale za stejné peníze se nedá koupit tolik věcí jako v dobách průmyslu, obchodu a podnikání. Zboží je za předpokladu neměnnosti množství zlata a stříbra dražší, přichází-li jej na trh méně – poměr, za který je měna směňována za zboží, se zvyšuje, přičemž tento vztah je jediné, na čem ceny závisí.

Můžeme tak poznat chybu, které se často dopouštějí historici i veřejnost v běžných hovorech – že nějaký stát je slabý, přestože má úrodnou zemi a mnoho obyvatel a je vyspělý, jen proto, že se mu nedostává peněz. Ukazuje se, že nedostatek peněz sám o sobě nemůže státu nikdy ublížit, protože skutečnou silou jakéhokoliv společenství jsou lidé a vytvořené bohatství. Problém spočívá v prostém způsobu života, který ponechává zlato a stříbro v několika málo rukou a brání jejich všeobecnému rozšíření a oběhu. Na druhou stranu průmysl a pokrok všeho druhu peníze zakořeňují v celé zemi, ať je jejich absolutní množství jakkoliv malé. Vstřebávají se takřka do každé žíly a mohou vstupovat do každého kontraktu a obchodu. Alespoň z části projdou každou rukou. A jak ceny díky tomu klesají, může panovník tento přínos zdvojnásobit: Může získat peníze zdaněním všech částí státu a za vše, co obdrží, si může nakoupit více.

Z porovnání cen se můžeme domnívat, že v Číně je asi tolik peněz, kolik jich bylo v Evropě před třemi staletími. Jaká nesmírná síla, soudě dle úrovně státní správy a armády, tedy udržuje pohromadě impérium? Z Polybiových textů víme, že potraviny byly v Itálii během jeho života tak levné, že cena za jídlo byla někde v hospodách jeden semis na osobu – jen o něco více než čtvrt penny! A to tehdy římská moc ovládala celý známý svět. (…) Absolutní množství peněz je prostě nepodstatné. Důležité jsou jediné dvě okolnosti – postupný růst a vyváženémísení peněz a proces jejich obíhání v zemi, přičemž vliv obou těchto okolností zde byl vysvětlen.


Britský filosof a ekonom David Hume žil v letech 1711-1776. Kráceno. 

překlad: Petr Mach