O mýtu “amerikanizace”

Dalo by se říci, že u některých mýtů obzvláště silně působí jakási nepřímá úměrnost mezi jejich nesmyslností na straně jedné a rozšířeností na straně druhé. Zkrátka čím větší nesmysl, tím více lidí mu věří. Zvláště silně pak tato kauzalita působí u intelektuálů, kteří jsou z hlediska možného napadení jejich organismu mytologickým virem nejrizikovější částí populace. Proč tomu tak je, ponechejme na jinou debatu.

Pro tu naši postačí konstatování, že mezi mýty, u nichž zmíněná nepřímá úměrnost funguje téměř dokonale, patří mýtus takzvané „amerikanizace našeho života obecně a kultury zvláště“. Není úplně jednoduché vysvětlit, co se vlastně těmito slovy chce říci. Neurčitost a vágnost jsou mimochodem také identifikačními znaky mytologických frází, protože zpřesňování a vyjasňování pojmů téměř vždy vede k bourání mýtů, což jejich tvůrci pochopitelně nepotřebují. Mýtus amerikanizace zkusme proto zpřesnit a rozklíčit. Protentokrát však nikoli obecně, ale prostřednictvím konkrétních příkladů.

Nejčastěji se s tímto „problémem“ setkáváme v oblasti kultury. Zřejmě to souvisí právě s množstvím intelektuálů, kteří v ní působí. Velmi často slyšíme, že největším problémem domácích televizních stanic a kin je jejich „amerikanizace“, tedy jinak řečeno příliš velký počet filmů či seriálů, které mají původ v USA, a že to znamená úpadek naší svébytné kultury. Stejné věty slýcháme i v oblasti populární hudby, knižního trhu a v mnoha dalších. Ale to mytologům nestačí. „Amerikanizace“ je přece na pochodu i v jiných sférách našeho života, zejména ve stravování, v němž se rychloobčerstvovací restaurace Mc Donald´s (proč třeba ne Kentucky Fried Chicken, jaká je v tom logika?) staly vděčným terčem všech strážců „neamerického“ stolování. Krásným spojeným odsouzením „hamburgerů a stupidních amerických seriálů“ přece k tomuto pohledu na svět přispěl i první socialista této země, Miloš Zeman. Jen tak mimochodem milý čtenáři, v čem je pivo v plastovém kelímku, opečená klobása na tácku nebo vlašský salát zabalený v papíru lepším, autentičtějším, či dokonce „svébytnějším“ způsobem stravování?

Hokejisté v Hollywoodu

Ale vezměme to pěkně postupně. Třeba od často zmiňované „nadvlády Hollywoodu“ v oblasti filmového průmyslu. Jen pro pořádek můžeme zmínit, že přirozeně vzniklé centrum v jakékoliv oblasti lidské činnosti logicky přitahuje zájemce z celého světa (dá se v něm utržit nejvíce slávy a peněz, co je na tom špatného?). Pokud má film původ v USA, neznamená to tedy nutně, že jej musel tvořit rodilý Američan. Jaký smysl má tedy ptát se, jestli je film vyroben v USA, když jej točil třeba český režisér s německým kameramanem a španělským hercem. Zajímá ty tři vůbec původ ostatních spolupracovníků a jejich mateřský jazyk, nebo spíš to, jak dobrou práci dělají a jaký bude její výsledek? A zajímá je, proč dané centrum v jejich branži leží na území USA, nebo spíš to, jaké finanční a další podmínky budou mít pro svou práci?

Hollywood je pro filmový průmysl tímtéž, čím NHL pro lední hokej. Je nějaký problém v tom, že se NHL postupem času „europeizuje“, tedy že je v ní čím dál více hráčů z Evropy? Vlastníci týmů snad vědí, proč si hráče z celého světa vybírají. Chtějí nejlepší týmy, které se logicky musejí skládat z nejlepších hráčů, kteří jsou k dispozici. Co by říkal náš intelektuál, kdyby USA a Kanada zavedly přísné kvóty na hráče z ČR a všechny hokejisté nad tyto kvóty by se museli vrátit zpět kvůli problému „europeizace NHL“? Asi by začal hovořit o diskriminaci. Přesto on sám požaduje mnohdy stejné kvóty na podíl domácích písní v rozhlase, či podíl evropských nebo domácích filmů v kinech a televizi. Takovéto kvóty koneckonců do svého právního řádu vtělila i Evropská unie v podobě známé Direktivy o televizi bez hranic, která v přímém rozporu se svým názvem dosud neexistující hranice v oblasti televizního vysílání buduje.

Když ne přímo kvóty, bude intelektuál alespoň požadovat dotace na domácí tvorbu, což není žádný podstatný rozdíl. Je to totéž jako kdyby NHL platila hráčům, kteří se narodili na území USA či Kanady vyšší mzdu než ostatním a peníze by na to vybírala od všech daňových poplatníků. Absurdní představa? Ale proč tedy stejně absurdní není dnešní dotační systém pro „naši“ kulturu? Uvědomme si, jak nesmyslně je například nastaven systém dotací filmařům. Když filmař dostane státní podporu na film, který má být nekomerční (tedy s malou návštěvností) a tento film je potom nad očekávání úspěšný (jako příklad vezměme Hřebejkovy Pelíšky) měl by stát dostávat tantiémy ze zisku jako normální investor. Jinak je celý systém nefér. Riziko totiž přebírá stát (když na film nikdo nebude chodit), ale nedostává výnosy (když se původní záměr nekomerčnosti filmu „nepovede“ a na film lidé chodí), které jdou do kapes tvůrců či ostatních komerčních investorů.

Ale zpět k Hollywoodu. Jsou Formanovy filmy natočené v USA horší než ty natočené u nás, protože mají výrobní značku USA? Co vlastně ona značka znamená? Amadea točili český režisér a český kameraman v Praze a jinde v Evropě na motivy hry jednoho Angličana o rakouském geniálním skladateli s využitím jeho hudby a produkoval jej Saul Zaentz. Malá hádanka pro intelektuály: je Zaentz rodilý Američan? Rozdíl mezi Láskami jedné plavovlásky a Amadeem tak bude především v tom, že film o Mozartovi vidělo mnohem více lidí a mnohem více lidí se z něj mohlo těšit, či jej proklínat a autorovi přinesl větší honorář a tím i větší svobodu pro další tvorbu. Je v tom problém? Copak cílem umělce není oslovovat lidi? A neuspokojuje jej tedy logicky, když osloví více lidí než méně?

Uvedené musí logicky platit pro jakýkoli film či seriál. A je lhostejné, jestli jeho tvůrce nazveme umělcem čiobchodníkem. Princip je stále tentýž. Pokud nemalému počtu lidí na světě chutná Coca-Cola bez ohledu na barvu pleti a vyznání, proč by jim nemohla stejně tak „chutnat“ Pobřežní hlídka? Objevit to, co se líbí a snažit se poté hledat prostředky, jak tento objev prodat dalším lidem, je zcela logická a nezpochybnitelná motivace. Co je na ní probůh špatného? A hlavně proč ji nazývat „amerikanizací“? Esmeralda je mexická, Život na zámku český. Zmíněný princip hledání zákazníků tedy žádnou národní či národnostní nálepku nepotřebuje, ta naopak jen mate a všechno podstatné zastírá.

A ještě jednu poznámku. Intelektuál bude mluvit o „amerikanizaci“ našich knihkupectví, když se bude hodně prodávat Daniele Steelová, či Stephen King, ale určitě ne když půjdou na dračku Woody Allen, Lawrence Ferlinghetti či Allen Ginsberg. Všichni jsou přitom Američané!

Od silnic k jazyku

Absurdnost celého pseudoproblému „amerikanizace“ nejlépe vynikne, když se pokusíme tento způsob uvažování převrátit. Co je na tom, že se tolika lidem u nás líbí německá auta a chtějí si je kupovat? Je to „germanizace“ našich silnic? Stejně tak bychom se mohli ptát v USA, jestli je pro tuto zemi problémem „europeizace“ či „nipponizace“ jejich dálnic, když bohatí Američané velmi rádi jezdí v drahých evropských vozech značek Mercedes, Audi či Ferrari a mnozí méně zámožní zase v levnějších vozech japonských.

Prakticky všechna významná symfonická tělesa světa mají ve svém repertoáru převahu děl evropských autorů. Druhá hádanka pro intelektuály: proč tomu tak asi je? Je proto problémem „europeizace“ klasické hudby? Nehrají se Mozart, Mahler a Beethoven příliš často a neměly by se kvótami stanovit podíly Gershwina či Bernsteina, aby se poměr amerických autorů k ostatním učinil „spravedlivějším“?

V oblasti našeho jídelníčku bychom se mohli ptát, proč někomu vadí „amerikanizace“ našeho stravování a nevadí naopak rozmach pizzerií? A co další ztráta „suverenity“ domácí kuchyně díky postupnému pronikání mexických, řeckých nebo francouzských restaurací? Buďme důslední, nenastala vlastně „amerikanizace“ naší kuchyně už za Kolumba, když byly do Evropy přivezeny do té doby neznámé brambory? Neměli bychom je vrátit Americe?

Totéž se týká vývoje v oblasti češtiny. Mnozí samozvaní strážci čistoty našeho jazyka se pohoršují nad pronikáním cizích, zejména anglických, slov do naší mateřštiny. Ponechejme stranou, že vývoj v mnohých oblastech šel dál, zatímco u nás ustrnul, a že znamenal také rozšíření slovní zásoby. Je neuvěřitelná představa, že bychom čtyřicet let totality mohli dohnat umělým vytvářením českých termínů k pojmům, které se u nás objevily až po roce 1989. Chtěl by někdo vymýšlet ve finančnictví české termíny pro forwardy a futures? Nebo nový termín pro Public Relations? Víme přece dávno od Hayeka, že jazyk se vyvíjí spontánně a je ovlivňován z mnoha stran, není konstruktivistickým výtvorem plánovače, ale dílem každodenního používání každého z nás. Kdybychom se podívali do slovníku, zjistili bychom, kolik běžně používaných slov má původ v latině či řečtině. Snad proto není (a nikdy nebyla) „latinizace“ či „helénizace“ našeho jazyka problémem. Víme dobře, že spolutvůrci spisovného českého jazyka Dobrovský a Jungmann se nechali inspirovat němčinou v tvorbě vazeb či nových významů slov prostřednictvím předpon. Není proto čeština příliš „germanizovaná“? Mimochodem držme palce „našim českým vyjednavačům“ o vstup do EU, aby se jim podařilo vymoci si na ní výjimku, která by zajistila českým občanům nemožnost prodávat „své nemovitosti“ cizincům (rozuměj Němcům). Jen tak bude zabráněno „germanizaci našeho pohraničí“.

Nemá cenu dále pokračovat ve výčtu absurdit, ke kterým mohou úvahy o „amerikanizaci“ vést. Celý problém „úpadku naší kultury“ spočívá totiž v nepochopení toho základního. Ona vzývaná „naše kultura“ přece není jen to, co se na našem území vytvoří, ale především to, co občané tohoto státu sami chtějí vidět, slyšet a poslouchat a zač jsou ochotni utrácet své peníze, bez ohledu na zemi původu či národnost tvůrce. Stejně jako to, co vzniklo na tomto území či dílem autora, jehož mateřskou řečí je čeština, není jen naše kultura, ale kultura všech těch, kteří o takové dílo mají zájem. Hašek, Kafka či Kundera snad mohou být příklady za všechny. Jde o vkus a o to, co se komu líbí. Uměle vytvářený strach z „amerikanizace“ je jen nesmyslnou a neobhajitelnou zástěrkou pro další rozdávání dotací, a grantů, pro vytváření pohodlného prostředí pro ty, kteří svým jednáním a uvažováním ty často zmiňované „malé české poměry“ nebourají, ale vytvářejí.