O mýtu „pravicového“ extremismu

Je neuvěřitelné, jak nešetrně se dnes v mnohých veřejných diskusích zachází s pojmem extremismus a především s nejrozličnějšími adjektivy, které se k tomuto termínu připojují. Lehkovážnost takového počínání zaráží zvláště na konci 20. století, které bylo svědkem dlouholetých krutých vlád mnohých skutečných extrémistů. Dalo by se tedy očekávat, že existuje široce sdílená představa o tom, jak politický extremismus vypadá a podle jakých znaků je možné jej spolehlivě identifikovat. Ale zdá se, že taková představa je falešná. Dokonce právě naopak, přidáváním nejrůznějších přídavných jmen ke slovu extremismus se celý problém zamlžuje tak, že i mnohým bystrým pozorovatelům začíná unikat podstata věci.

Následující příklad ukáže obludný rozměr takovéhoto zneužívání jazyka. Do zcela absurdních konců totiž tyto sémantické hrátky s přídavnými jmény ženou ti, kteří neustále bez přemýšlení užívají v novinářsko-politickém žargonu slovního spojení „pravicový“ extremismus pro popis těch skupin, které se více či méně ztotožňují s myšlenkami militantního nacionalismu, rasismu, vlády „pevné ruky“, násilného řešení etnických problémů a podobně. Tedy ten, kdo by za státní svátek nejraději uznal den úmrtí Rudolfa Hesse a se svým přítelem se zdraví zdviženou pravicí, je „pravicový“ extrémista. Nevypadá to na zkratkovité spojení mezi pravou rukou a pravicí v politickém slova smyslu? Toto vysvětlení opravdu není tak daleko od pravdy, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je známo, že termín „pravicový“ extremismus je dílem marxistických ideologů meziválečného období, které bylo zlatou érou vymezování se komunismu vůči nacismu a naopak. Potřeba vzájemně se vymezit nebyla dána protichůdnými názory těchto ideových proudů na nakládání se svobodou občanů, s mocí, se státem či soukromým vlastnictvím. Paradoxně právě naopak, stoupenci obou těchto ideologií si byli největšími nepřáteli právě proto, že měli přístup k moci naprosto identický. Kdo mi může být větším nepřítelem než ten, kdo chce totéž co já, tedy moc absolutní, nekontrolovatelnou a věčnou?1 Až na vzácné výjimky, mezi než patřil například Ludwig von Mises, začali ostatní chápat tyto konsekvence až když bylo fatálně pozdě.

Jedním z produktů této programové snahy o vymezení se vůči soupeři byl i termín „pravicový“ extremismus, vzniklý v ideových dílnách marxistů. Neměl co do činění ani s Francouzskou revolucí2 ani s pojetím svobody u „Starých Whigů“3. Mnohem více čerpal právě z nacistického pozdravu. Tento termín se ujal. Do značné míry to bylo díky výsledku války a poválečné akutní nutnosti pojmenovat zlo, které bylo poraženo. K tomu předpřipravený marxistický termín dobře posloužil. Uchytil se tak, že je dodnes úspěšně používán pro označení každé skupiny, u níž je cítit jakýkoli náznak reminiscence po metodách rasové, národností či etnické segregace. A dodejme, že je ve stejném smyslu užíván prakticky v celé Evropě (vzpomeňme jen Le Pena ve Francii, Haidera v Rakousku, Žirinovského v Rusku, či stoupence Vlastenecké ligy v Čechách). Zůstáváme tak v zajetí podivných jazykových novotvarů týchž marxistických ideologů, kteří ve své šílené snaze po „vědeckém“ zdůvodnění vzniku nacismu přišli i s teorií, že jeho kořeny jsou už dílech Friedricha Nietzscheho.

Nesmyslnost termínu „pravicový“ extremismus se přitom vyjeví naprosto jednoduše. Budeme-li za jediné relevantní kritérium dělení politických seskupení považovat jejich vztah ke svobodě, majetku a životu občanů a jejich vztah k roli státu, nemůžeme v otázce „pravicového“ extremismu nikdy zaváhat. Okamžitě musíme uznat neudržitelnost stávajícího užívání tohoto termínu. V přístupu ke svobodě jedince a v nástrojích používaných nebo potenciálně přípustných pro její potlačení není mezi nacismem, fašismem a jejich pokračovateli a komunismem a jeho pokračovateli naprosto žádného rozdílu. Pakliže se první či druhá skupina těchto extrémistů chce odlišit od druhé, pak pro to sice může používat jakkoli zvrácených sémantických hříček, ale seriózní čtenář by se tím neměl nechat zmást. Ačkoli se proklamované „konečné cíle“ obou ideologií od sebe liší (fašisté a nacisté požadují etnickou a rasovou čistotu země a nadvládu vyvolené silné rasy nad ostatními, komunisté pak ideovou čistotu planety a nadvládu vyvolené třídy nad ostatními), není mezi nimi žádného rozporu, pokud jako demarkační linii pravicovosti použijeme vztah ke svobodě. Stoupenci obou těchto směrů potírají a popírají svobodu jednotlivce, chtějí monopolizovat stát a rozšiřovat jeho moc a aparát, terorizují občany, vraždí nepohodlné, berou jim majetky a životy, vyvolávají války a šíří všudypřítomný strach. Jejich éterické cíle, jakkoli jsou oba zvrácené samy o sobě, se vždy před svým konečným naplněním nutně musejí utopit v mašinérii nástrojů moci, jejichž krutost je v obou případech nevyhnutelná. Vyplývá totiž z podstaty přístupu ke světu. V obou případech jde o jistý druh rakoviny intelektu, chorobu zdravého rozumu, která rychle metastázuje. Tato choroba je zákeřná v tom, že na ni zpravidla neumírá ten, kdo je jí zasažen, ale ten, kdo ji chce vymýtit. Není těžké nahlédnout, že z hlediska podstatných pravicových hodnot jsou oba tyto extrémy neakceptovatelné a zavrženíhodné. A oba jsou bytostně levicové. Není mezi nimi rozdílu v umístění na pravolevé politické ose.

Rozdíly ve výsledcích obou systémů nejsou žádné. To víme. Ovšem nejen politické, ale i hospodářské nástrojepoužívané k jejich dosažení se neliší, což se už ví méně. I nacistické Německo totiž stejně jako komunistické země znárodňovalo a zabavovalo soukromé majetky tam, kde to uznalo za vhodné, stanovovalo prostřednictvím speciálního úřadu ceny produktů, určovalo cenu práce, znemožňovalo svobodnou volbu zaměstnání a zaměstnavatele, plánovalo výrobu či zneužívalo monopol na emisi peněz. Rozdíly v symbolice mezi oběma těmito proudy jsou ve světle těchto důležitých skutečností pouze marginalitou bez jakéhokoli významu. Zapomeňme na termín „pravicový“ extremismus tak, jak je dnes často používán. Až se budou na ulicích mezi sebou bít skupiny lidí, z nichž jedni ponesou na své hrudi svastiku, zatímco druzí portrét Che Guevarry, neznásilňujme jazyk při jejich rozlišování. Na obou stranách bitevního pole totiž budou stát levicoví extrémisté v pravém smyslu toho slova.


Mojmír Hampl působí na University of Surrey ve Velké Británii. (ecn1mh@surrey.ac.uk)

1) Pro vnímavého čtenáře dodávám, že pakt Molotov-Ribbentrop není výjimkou z tohoto pravidla, jak by se mohlo zdát, ale naopak jeho logickým důsledkem.
2) Termíny pravicový a levicový, jak známo, pocházejí právě z tohoto období. Konkrétně označovaly rozložení poslanců v Ústavodárném shromáždění. Napravo seděli stoupenci konstituční monarchie, později v Konventu girondisté, nalevo vždy ti, kteří chtěli revoluci dále radikalizovat a posléze prohlubovat její teror.
3) Více o pojetí “pravice” ve Velké Británii na konci 18. a začátku 19. století je možné najít v knize Russella Kirka Konzervativní smýšlení, vydaného Občanským institutem v roce 2000.