O Estonsku

Útržky z konverzace s jedním politicky angažovaným Estoncem: O EU, státní televizi, zemědělských dotacích atd.

Nedávno jsem si v zářijovém vydání měsíčníku Laissez-Faire přečetl článek poslance Evropského parlamentu za oblast Jihovýchodní Anglie a člena britské Konzervativní strany Daniela Hannana o perspektivách rozšiřování Evropské unie směrem na východ, tedy do Střední Evropy a pobaltských států. Zcela zvláštní pozici mělo v tomto článku Estonsko jako „extrémní případ,“ jako země, která „při překonávání své socialistické minulosti v liberalizaci dalece předčila stávající členské státy Evropské unie.“

O Estonsko jsem se nikdy předtím nějak zvlášť nezajímal a proto jsem o něm ani mnohé nevěděl. O to překvapivější byl tedy popis Estonska jako země, která „odstranila všechna cla, zrušila státní dotace a volný trh zavedla dokonce i do zemědělství. V rámci rozsáhlého balíku fiskálních reforem loni zrušili daň ze zisku společností a zavedli rovnou daň z příjmu 27 procent.“ Článek zmiňuje i fakt, že Estonci mohou se svými zaměstnavateli uzavřít libovolné typy pracovních smluv, žádný státem stanovený počet pracovních hodin týdně ani nic podobného.

Článek byl opravdu zajímavý, ale působil až trochu nereálně. Vždyť Estonsko získalo svou nezávislost po ČR až v roce 1991, navíc jeden ze států, který měl v pobaltské oblasti silný vliv, bylo vedle Finska i socialistické Švédsko, kde můžeme pozorovat unikát v podobě 52% zdanění.

Velmi pro mne byl v této věci poučný rozhovor s vedoucím Estonské delegace na nedávném zasedání výkoného výboru a kongresu organizace DEMYC (Democrat Youth Community of Europe), který se na pozvání Mladých konzervativců konal v Praze. Dali jsme do řeči zrovna když jsem v ruce držel jedny české noviny a tak jsem mu začal vysvětlovat, co se v jednotlivých článcích říká. Chtěl jsem mu přiblížit aktuální české problémy a případně znát jeho názor, takováto perspektiva je vždy zajímavá. První článek, který mi padl do oka, byl o tom, jak probíhá volba ředitele České televize. Bylo obtížné dostat se přes tu nesystematickou složitost, tzv. veřejnoprávnost, ale snad jsem byl ve vysvětlování alespoň trochu úspešný. Zajímaly mne také estonské mediální poměry a dozvěděl jsem se, že mají také státní televizi a také jsou kolem ní velké diskuse, které pravděpodobně vyústí v její privatizaci. Veřejné mínění zatím není jednoznačně nakloněno ani jedné variantě (ponechat vs. privatizovat), ale zvětšuje se prý podpora její privatizaci.

Dále jsem se v novinách dočetl, že na každého českého zemědělce přispívá stát dotacemi kolem 100 000 Kč ročně. Odpověď byla jednoznačná. Estonsko prý kvůli vstupu do EU musí zpět zavádět dotace, které před několika lety zrušilo, přičemž tento krok má mizivou podporu veřejnosti a dokonce ani mezi zemědělci se neujal, nebot by znevýhodňoval jedny před druhými. Napadla mě otázka, jak je to s Estonskem a vstupem do Evropské unie. Estonský kolega se překvapivě téměř modlil, aby veřejnost podpořila vstup do EU. Řekl, že to pro Estonsko bude znamenat silné zpomalení ekonomického růstu a přijetí mnoha zbytečných zákonů, nedokáže si ale představit, co by se stalo, kdyby Estonsko do EU nevstoupilo. Velmi ho v této souvislosti děsí značný pokles podpory vstupu do EU u estonského obyvatelstva.

Poslední zajímavé zjištění se týká demokratického systému. Dozvěděl jsem se, že Estonsko má pouze jednokomorový parlament, tedy žádný Senát. To by vysvětlovalo to, proč Estonsko bylo mnohem rychlejší při tvoření nové legislativy a předběhlo tak nejenom postkomunistické země. Přitom Estonsko není nějaká nestabilní, méně demokratická země než ČR. Jejich jednokomorový parlament má 101 členů s mandátem na čtyři roky a dotyčný Estonec vůbec nevnímal estonský systém jako nestabilní (čili potřebující demokratické „pojistky“, resp. brzdy jako Senát), naopak vychvaloval silnou pružnost a efektivnost tohoto uspořádání.

To, jak přínosných bylo těch 20 minut rozhovoru s tímto Estoncem, mi došlo až o chvíli později, když jsem zmíněné noviny dočítal a narazil přitom na článek o vstupních vyjednáváních ČR s EU, který opět říkal, že sice budeme plnými členy EU, ale nebudeme smět několik let zaplavovat Evropu lacinou pracovní silou (?), zemědělskými produkty atd. Místo shazování viny na ty, co se pokoušejí o realistický přístup a nepropadají bezpodmínečnému nadšení ve vztahu k EU, měli bychom se zamyslet, co znamená klesající podpora integračních snah mezi širokou veřejností. Další, nad čím by se stálo za to zamyslet, je to, jestli místo konkurenčního boje mezi ČR, Polskem a Maďarskem o to, kdo do své legislativy za co nejkratší dobu implantuje co největší část společných zákonů, cel, a jiných omezení, nebylo lepší zastavit se a rozhlédnout se za hranice zemí Visegrádu a Evropské unie a hledat inspiraci i jinde.


Tomáš Jirsa (tjirsa@ftnetwork.com, http://jirsa.webpark.cz) je studentem gymnázia Nad Alejí a členem Mladých konzervativců. Článek Daniela Hannana Měli by euroskeptici být pro rozšíření? vyšel v LF září 2001.