O chiméře europeněz

Tento časopis se již několikrát věnoval mediálně vděčnému a politicky mimořádně aktuálnímu tématu očekávaného přílivu prostředků z Evropské unie do České republiky. Dobrou tradicí uvedených textů byla vždy střízlivost a přiměřená skepse k mnohdy romantických a nerealistickým očekáváním, která jsou s „evropskými penězi“ spojena. Čísla ukazují, že střízlivost a skepse jsou zatím více než na místě.

Z oficiálních statistik Ministerstva financí vyplývá, že mezi lety 2004-2006 odvedla Česká republika všem evropským institucím povinné platby („členské příspěvky“) ve výši 81,9 miliard korun, zatímco zpět získala 91,4 miliardy korun. Čistá pozice ve prospěch České republiky tak za oba roky činí necelých 9,5 miliardy korun. Pohled na rok 2007 je ještě smutnější, když za první tři čtvrtletí roku dosáhlo kladné saldo ve prospěch České republiky pouze 987 milionů korun. Čili oficiální čisté saldo ve prospěch České republiky za více než tři roky členství české republiky v EU činí něco přes deset miliard korun. To je vzhledem k očekáváním, která byla a stále jsou s masivním přítokem „evropských peněz“ spojena, překvapivě nízké číslo.

Tato skepse budiž znásobena o to, že uvedené číslo skutečný čistý příjem nadhodnocuje. Pokud vezmeme v úvahu všechny náklady pro ČR indukované „evropskými penězi“, bude obrázek ještě žalostnější. Zmíněná statistika totiž vůbec nebere v úvahu, že významná část z uvedených prostředků získaných z rozpočtu EU je penězi s „daným místem určení“, tj. pro jejich získání bylo nutné respektovat priority, oblasti zájmu EU a pravidla, která nemusejí být vždy shodná s prioritami, jaké by vygenerovala čistě domácí politická poptávka, a že tudíž vytlačují jiné veřejné výdaje, které domácí publikum dále požaduje, ale z evropských peněz se pořídit nedají. Toto vytlačování jistě přispívá k vyšší schodkovosti domácích rozpočtů. Navíc je zesíleno faktem, že i na samotné získání uvedených „evropských prostředků“ je většinou nutné vynaložit další domácí zdroje v podobě kofinancování, jež též „dovytlačují“ výdaje, které by domácí veřejný i soukromý sektor mohl alokovat na jiné priority, na něž musí při nutnost kofinancování nalézt dodatečné veřejné zdroje. A navíc, statistiky se vůbec nezabývají propočtem všech administrativních nákladů na získání „evropských peněz“ a to ať už na úrovni veřejného sektoru (nové odbory, úředníci, útvary a úřady pro administrování EU peněz, papírování apod.), tak na úrovni sektoru soukromého.

Vzhledem k tomu, že oficiálně neexistují statistiky nákladů na kofinancování ani na dodatečnou administrativu spojenou s „evropskými penězi“ a i bez jejich zahrnutí vychází čistá pozice pro ČR za tři roky jen na pouhých cca 3 miliardy korun ročně, lze směle presumovat, že alespoň zatím jde v případě „evropských peněz“ o velmi nevýhodný obchod a pouhou chiméru pečených holubů, kteří budou lítat z Bruselu do našich úst na náklady daňových poplatníků jiných zemí.

Realistický obrázek je smutnější: zdá se spíše, že ČR získává nesmírně komplikovaně za pomoci řady nových úředníků, papírů a složitě zpracovaných a schvalovaných projektů od EU se zpožděním zhruba to, co do rozpočtu EU velmi jednoduše několika hladkými platbami zaplatí. To věru nevypadá jako obchod století, ale spíš jako další zbytečné prodloužení cesty veřejných peněz od domácích daňových poplatníků přes domácí veřejné instituce zpět zpátky domů, ovšem pouze s dodatečnými náklady na obchvat přes Brusel. To vše přitom platí bez ohledu na vládu, která vládne a bez ohledu na to, že kvůli chiméře „evropských peněz“ doma povstávají a padají ministři a vznikají či se bortí koalice.

Těžko říct, co bude dál, ale zatím mají pravdu ti, kteří navrhovali, aby ČR obětovala všechny hypotetické budoucí příjmy z EU za možnost do rozpočtu EU velkými sumami naopak nepřispívat. Alespoň první tři roky pobytu ČR v EU by se tato strategie bývala vyplatila.


Mojmír Hampl, ekonom, mojmir.hampl@cnb.cz