O blahobytu, násilí a paternalismu politiků

Je to právě blahobyt obyvatel, který je tak často tím, co leží na srdci politikům třeba v okamžicích, kdy se rozhodují, co nám svými zákony od zítřka předepíšou, zakážou či zdaní. Jejich úsilí nemůžeme nikdy dostatečně ocenit, dokud se řádně nad tímto pojmem nezamyslíme a nezjistíme, jak těžký úkol si za mizerných pár desítek tisíc korun měsíčně na svá bedra dobrovolně vzali.

Začněme tedy od začátku. Blahobyt je třeba chápat jako subjektivní pocit uspokojení potřeb (preferencí) jednotlivců. Takovou potřebou (jejichž uspokojení přináší jednotlivci to, co ekonomie nazývá užitkem) může být nejen pojídání kaviáru, koupě automobilu, návštěva divadla a dovolená na Havaji, ale třeba i pomoc chudým, askeze a nemajetnost. V rozporu s populární představou není ekonomie, natož potom blahobyt ani o penězích, ani o majetku, ale o uspokojování lidských preferencí.

Vzhledem ke zmíněné subjektivitě je blahobyt čistě ordinální veličinou, tzn. že jednotlivé stavy uspokojení může jednotlivec z hlediska míry blahobytu pouze seřadit od nejvyššího k nejnižšímu. Může pouze posoudit, zda dosáhne většího blahobytu zakoupením knihy či darováním stejné částky žebrákovi před knihkupectvím. Z toho také vyplývá, že takové srovnání může jednotlivec provést vždy jen mezi různými stavy svého vlastního blahobytu. Nemůže tak nikdy srovnávat svůj blahobyt s žebrákovým, či svůj užitek ze zakoupení knihy s užitkem žebráka z darované almužny. Blahobyt (užitek) zkrátka nelze ani objektivně měřit jako délku či teplotu, ani meziosobně srovnávat. Proto má smysl mluvit o blahobytu pouze ve vztahu k jednotlivci.

Příčinou změn jednotlivcova blahobytu (k lepšímu či horšímu) může být nekonečně mnoho skutečností. Vše závisí na jeho preferencích. Rozhodnu-li se dát přednost dobré večeři před návštěvou kina, znamená to, že od večeře očekávám vyšší užitek než z návštěvy kina. Z pohledu majitele kina může však být situace právě opačná: mé rozhodnutí do kina nejít způsobilo pokles jeho blahobytu. Na druhou stranu mohou současně můj blahobyt ovlivňovat i rozhodnutí ostatních. Dívám-li se z okna, mohu kupříkladu preferovat sousedovic nové auto před tím starým. Rozhodnou-li se moji sousedé si nové auto nekoupit, bude můj blahobyt zjevně nižší než v opačném případě. Lze proto obecně říci, že jakékoliv mé rozhodnutí neovlivňuje pouze můj blahobyt, ale může způsobit jeho změny i (teoreticky všem) ostatním. To přirozeně musí platit i obráceně: jakékoliv rozhodnutí kohokoliv na světě může (opět teoreticky) mít vliv i na můj blahobyt.

Máme-li tedy na paměti všechny tyto elementární skutečnosti, musí se již nyní nutně termín „blahobyt obyvatelstva“ jevit jako značně komplikovaný. Nelze-li totiž objektivně měřit a meziosobně srovnávat a může-li cokoliv měnit blahobyt kohokoliv, není možné blahobyt jednotlivců ani sečíst a získat tak jakýsi „blahobyt celkový“!

Pojďme ale dále. Jak bylo již nastíněno, preference (potřeby) mohou nabývat nekonečně mnoha forem a mohou se lišit nejen mezi jednotlivými osobami, ale u jedné konkrétní osoby i v čase. Nabízí se tak otázka, jak může vnější pozorovatel zjistit, jaké potřeby a preference má jiná osoba (třeba jeho soused). Celé armády ekonomů, psychologů i jiných se již snažily tuto hádanku rozluštit, ale nikdy (ačkoliv si to mnozí z nich neuvědomují) se moc daleko nedostaly. Jedni skončili třeba u dotazníků, kterými zkoumají, jak by se lidé rozhodovali, kdyby byli postaveni před konkrétní volbu („Chtěli byste raději vilu s bazénem nebo Ferrari?“), což vypovídací hodnotu takových dotazníků činí závislou nejen na pravdivosti odpovědí respondentů, ale často i na bujnosti jejich fantazie. Druzí se zase „dobádali“ k pozorování rozhodnutí jednotlivců v minulosti, ze kterého pak usuzují, jak se lidé budou rozhodovat v budoucnosti, a tak dáte-li dnes přednost pizze před koláčem a zítra naopak, jejich modelu nevyhovíte a označí vás za iracionální! Důvodem neradostné bilance veškerých takových pokusů je skutečnost, že preference (potřeby, hodnoty) nikoho totiž nelze s jistotou určit do té doby, než je sám odhalí, tj. než svoji volbu skutečně učiní. Dá-li někdo přednost banánu před jablkem, mohli bychom mu sice stokrát dokazovat, že v dotazníku uvedl, že banány nesnáší, nebo že si včera vybral jablko, ale na faktu, že v momentě rozhodování očekával větší blahobyt zakoupením banánu než zakoupením jablka, nic nezměníme. Z této skutečnosti tak plyne nejen pro sociální inženýry (budující blahobyt společnosti) nepříjemná skutečnost, že potřeby a preference obyvatel nemohou nikdy zjistit dopředu (a podle toho „nastavit parametry…“), ale též velmi významný poznatek týkající se lidského konání a rozhodování ve vztahu k blahobytu.

Lidé si totiž vždy a všude rozhodují tak, aby jejich blahobyt byl co možná nejvyšší. Připomeňme, že blahobyt není synonymem pro peníze a materiální statky, neboť například Matka Tereza tím, že dala přednost pomáhání druhým před místem zpravodajky pro Le Monde Diplomatique, dokázala, že od prvého očekává vyšší uspokojení než od druhého! Jediným spolehlivým důkazem toho, že určité rozhodnutí vedlo k vyššímu blahobytu nějaké třetí osoby, je jen a pouze skutečnost, že toto rozhodnutí sama učinila (a tím dala své preference najevo) a učinila tak dobrovolně. Donucením jednotlivce nelze jeho blahobyt žádným způsobem zvýšit! Ilustrativním příkladem je dobrovolná lidská spolupráce, ekonomy nazývána (v poněkud užším smyslu) dobrovolnou směnou. Domluvím-li se se řezníkem, že mu za jeho šunku dám určité množství peněz (nebo čehokoliv jiného) a on moji nabídku dobrovolně přijme, můžeme s jistotou prohlásit, že blahobyt nás obou je větší než v případě, že by nám někdo naši směnu znemožnil. To samé lze samozřejmě říci o jiných formách dobrovolné spolupráce (třeba princezny Diany a obětí nášlapných min), které většinou neoznačujeme směnou, termínem, který mnohé pseudomoralisty tak odpuzuje. O blahobytu ostatních, nezúčastnivších se směny, však nemůžeme prohlásit vůbec nic, neboť své preference neměli možnost demonstrovat. Je tak docela dost možné, že řezníkovi o ulici dál, nebo závistivému kolemjdoucímu způsobila naše směna blahobyt nižší…

Z tohoto i předcházejících příkladů by mělo být zřejmé následující: cokoliv, co jakýmkoliv způsobem omezuje jednotlivce v projevení jeho preferencí, nemůže nikdy a za žádných okolností způsobit jeho vyšší blahobyt, ale naopak vede téměř vždy k blahobytu nižšímu (v tom nejpříznivějším případě jeho blahobyt neovlivňuje). „Zajistit“ vyšší úroveň blahobytu někoho opatřením, které je v rozporu s jeho vůlí, prostě nelze. Takové postoje („Nesmíš…, musíš…, to vše je ve tvém zájmu!“) se nazývají paternalismem. Zatímco paternalismus rodičů ve vztahu k dětem je přirozeným stavem, který zanikne ve chvíli, kdy se z dětí stanou dospělí, paternalismus státu ve vztahu k občanům pasuje politiky do role moudrých a spravedlivých rodičů a obyvatele do role hloupých a zlobivých dětí.

Setrváním na takovémto principu neomezování svobodné vůle jednotlivců (v zájmu jejich blahobytu) však dojdeme nejen ke zcela přirozeným a nijak nepřekvapujícím závěrům, např. že můj a řezníkův blahobyt se sníží v případě, že nám naši směnu někdo (třeba politik) zakáže. Představme si ale, že se třeba můj soused rozhoduje, jak strávit večer a zvažuje tři možnosti: koukat na televizi, hrát šachy nebo jít zbít moje děti. V případě, že mu v té poslední alternativě zabráním (zakážu mu to) a je to zrovna ta, kterou by jinak zvolil, bude si muset vybrat již jenom ze dvou méně preferovaných možností a jeho blahobyt (na rozdíl od blahobytu mého a mých dětí!) bude zjevně nižší.

Až doposud nelze najít v textu jediný normativní výrok, výrok hodnotící, co je dobré a špatné. Jedním takovým normativním tvrzením třeba je, že „blahobyt je dobrý“, a proto je cílem uspořádání společnosti zajištění jejího co možná nejvyšší blahobytu. Na tomto místě by však již mělo být zřejmé, že takový cíl je naprosto nesmyslný a zrůdný. I kdybychom jej totiž pozměnili na „co možná nejvyšší blahobyt jednotlivce“ (abychom se zbavili chimérického pojmublahobyt společnosti, neboť, jak jsme si ukázali, lze tuto kategorii vztahovat vždy pouze k jednotlivci!), museli bychom nutně dojít k jinému, též již zmíněnému závěru, že blahobyt jednoho člověka může být v konfliktu s blahobytem jiného člověka (a tak např. v zájmu blahobytu násilníků bychom jim nesměli zakazovat vraždit!).

Z tohoto pohledu se pak úvodem zmíněné úsilí politiků různými „pečlivě promyšlenými tahy“ zajišťovat blahobyt nás všech jeví jako zcela směšné. Platí-li totiž o mé či vaší činnosti, že může mít vliv na blahobyt kohokoliv jiného, musí to platit dvojnásob o rozhodnutích státu, jehož plošné zásahy jsou tvořeny v převážné míře právě takovými rozhodnutími, která se velmi úzce dotýkají společnosti v širokém slova smyslu. Veškerá jeho činnost a opatření jsou založena na kombinaci státního paternalismu (snaha zvýšit blahobyt samotných těch, kteří jsou těmito opatřeními omezeni) a státního přerozdělování (snaha zvýšit blahobyt jedné skupiny na úkor druhé, přičemž se předpokládá, že celkový blahobyt společnosti se tím zvýší), tedy právě na snaze dělat něco, co je prostě nemožné. Usiluje-li tedy stát o blahobyt svých poddaných, buď se mu to vůbec nedaří (paternalismus), anebo tak úspěšně činí jedněm jen a pouze na úkor druhých (přerozdělování). To platí počínaje systémem centrálního bankovnictví, přes poštovní monopol, celní bariéry až po povinnost používat bezpečnostní pásy v automobilech…

Není-li blahobyt tím, o co mohou politici svými všudypřítomnými intervencemi usilovat, čím se potom zákony, které stát prostřednictvím politiků tvoří, mají řídit? Jinými slovy, jakou podobu má mít právní rámec, od něhož se odvíjí uspořádání společnosti?

Je nutné si především uvědomit, že vytváření práva jako souboru příkazů (a nakonec i jeho aplikace) je navýsost normativní disciplínou, jejíž úkolem je rozhodnout jaké chování má být považováno za nepřípustné a má být na základě této skutečnosti proti němu použito síly. Existuje spousta typů chování, která považujeme za špatná – od říhání až po nevděčnost, lhaní či proradnost, která však nepovažujeme za natolik závažná, aby bylo použití síly proti nim ospravedlnitelné (a nebylo tak samo považováno za nepřípustné).

Normativním systémem, který prosazují zastánci laissez-faire a který stanoví meze, ve kterých mohou jednotlivci uspokojovat své potřeby a zvyšovat tak svůj blahobyt, je systém založený na svobodě jednotlivce a jeho soukromém vlastnictví.Každý člověk je suverénním pánem sebe sama a veškerého majetku, který získal výrobou, směnou či darem. Zvláštním způsobem nabytí majetku je původní přivlastnění, spočívající ve skutečnosti, že objekt, který nebyl předtím součástí majetku žádného jiného člověka, začal jeho dnešní vlastník sám užívat (jak pravil John Locke: „…smíchal svoji práci s půdou…“). Na těchto nezcizitelných právech je vybudován celý systém soukromého vlastnictví (práva na majetek). Lidé nedisponují žádnými pozitivními právy (na byt, vzdělání, zdraví, štěstí apod., jejichž téměř nekonečný seznam lze nalézt třeba v Evropské sociální chartě), neboť ta by nemohla platit, na rozdíl od práv negativních, univerzálně pro všechny: naplnění práv jednoho by bylo podmíněno porušením práv druhého.

Právním rámec takovéhoto systému potom vychází z jednoduchého pravidla: žádné chování nemá být zákonem zakázáno (a násilím eliminováno), pokud nepředstavuje zjevné fyzické napadení (či bezprostřední hrozbu fyzického napadení) druhé osoby či jejího spravedlivě nabitého majetku. Důvodem pro uvažování pouze fyzické agrese je v tomto textu neustále opakovaná skutečnost, že blahobyt je individuální, třetí osobou neidentifikovatelný a může být ovlivňován doslova vším, co může být předmětem preferencí jednotlivce. Žádný právní rámec tedy nemůže zaručit, aby nikdo nikomu neubližoval (tj. jeho blahobyt nesnižoval). Ve chvíli, kdy bychom připustili, že i každá morální (psychická) újma ospravedlňuje použití násilí, mohl by nejen třeba manžel žalovat manželku, že mu neudělala večeři, ale i zloděj svoji oběť, o jejíž majetek usiloval, že se okrást nenechala!

Není tak divu, že filozofie laissez-faire se tak zásadně staví proti jakékoliv formě iniciace násilí v čele se zásahy státu (vybrané skupiny) do majetku lidí. Mnohé z toho, co je dnes považováno ze nezákonné, by v takové společnosti bylo dovoleno (i když ne vždy třeba považováno za „pěkné“): od nerespektování regulace nájemného, poškozování pověsti, rasové diskriminace, užívání drog až po obchod s lidskými orgány. Jedinou formou přípustného násilí by bylo jeho použití při obraně, popř. při vynucení restituce.

Otázkou však zůstává, jakou roli by v takové společnosti mohl hrát stát, neosobní organizace, jejíž samotná podstata tkví právě v iniciaci násilí…