Nová ekonomika, nebo nový socialismus?

Někteří pracovníci nových telekomunikačních firem, novináři a fanoušci internetu přišli s termínem „nová ekonomika“. Jsou uchváceni novými možnostmi a prožívají velkolepou vizi: Podle nich nové technologie mění staré pořádky a přinášejí zcela nové způsoby života. Když se ale sneseme z představ do reality, zjistíme, že žádná „nová ekonomika“ neexistuje. Existují jen nové technologie a nové firmy – a na tom není nic nového! Pořád platí stejné principy nabídky a poptávky a stejný boj mezi svobodou jednotlivce a státním přerozdělováním.

Budovatelské nadšení

Jakmile by vizionáři „nové ekonomiky“ chtěli začít své představy ostatním vnucovat, přestává jít o zdravý podnikatelský elán či neškodné romantické vize. Proto je třeba mít se na pozoru vždy, když nový pojem začnou brát do úst politici. Např. předseda Unie svobody Karel Kühnl v MF Dnes 28. dubna 2000 uvedl: „Česká politika zatím neporozuměla šanci, kterou nabízí přeměna tradičního průmyslového hospodářství v „novou ekonomiku“. Musíme změnit hospodářskou politiku, změnit pohled na právo, podstatně zesílit podporu vědy a výzkumu. Prioritou budoucnosti je podpora inovačního procesu. Proto si podporu zaslouží jedině produktivní investice do perspektivních odvětví domácí ekonomiky.“

Dříve prý braly stroje lidem práci – dnes s novou ekonomikou je všechno jinak. Technologicky vyspělé firmy prý představují velký potenciál pro tvorbu nových pracovních míst. Karel Kühnl tvrdí, že „firmy „nové ekonomiky“ vytvářejí u subdodavatelů dalších šest pracovních míst na každého svého zaměstnance, zatímco firmy „staré ekonomiky“ pouze jedno a půl až dvě“. Pravdou ovšem je, že pokud díky inovacím vznikají nová pracovní místa, zanikají za jinak stejných okolností ta stará. Pravdu nemají ti, kdo tvrdí, že nové technologie berou lidem práci, ani ti, kdo říkají, že jim práci dávají. Podobné výroky slouží jen k ospravedlňování nových státních zásahů. Umělá podpora jakéhokoliv oboru je vždy nejlepším receptem na budoucí zvýšení nezaměstnanosti. Politici jsou v tomto ale nepoučitelní.

Před lety to byli komunističtí plánovači, kteří „věděli“, které odvětví má stát podporovat. Výsledkem je zdevastovaná země a vysoká nezaměstnanost v oblastech tehdy uměle naprojektovaného průmyslu. Sociální inženýři nové ekonomiky si možná myslí, že jejich plány jsou chytřejší, ale princip je starý a stále stejně nebezpečný: rozhodovat má „osvícený“ politik a nikoliv miliony jednotlivců ve svobodné soutěži. Vyvoleným se má dostávat podpora, platit to mají ti druzí, kteří nepodnikají v „perspektivních“ oborech. Jestliže nenecháme nové firmy a nové technologie, aby se prosadily za rovných podmínek se starými, vyvodíme z nové ekonomiky pouze nový socialismus.

Víme, co je pro vás dobré

Z mnohých oslavných článků o nové ekonomice se zdá, že nová ekonomika je spasitelem nejen pro problém nezaměstnanosti, ale i pro životní prostředí, pokrok a odstranění bídy. Jen hloupá vláda by něco takového nepodpořila.

Legislativní krok na sebe nenechal dlouho čekat. V květnu 2000 skupina poslanců napříč politickými stranami přišla s iniciativou daňového zvýhodnění zaměstnanců při koupi domácího počítače. Záměrem návrhu bylo podle důvodové zprávy zvrátit „zaostávání za USA ve vybavování domácností osobními počítači“, podpořit „využívání informačních technologií“, zabránit vznikajícímu „novému druhu společenské nerovnosti, založené na tom, zda dotyčný má nebo nemá přístup k internetu“.

Odpůrci státních zásahů do toho či onoho oboru lidské činnosti bývají označováni za nepřátele dané činnosti. Odpůrci úlev na počítače, podpor internetu a povinně sdíleného přístupu k sítím se mohli dočkat označení za odpůrce nových technologií. I kdyby si však mýty o nové ekonomice přisvojila většina populace, zákony tohoto typu nebudou „obecně dobré“. Budou pro někoho dobré a pro někoho špatné. A proto budou obecně špatné. U přímých dotací každý jasně tuší, že dát peníze jedněm znamená vzít je druhým. U úlev to na první pohled zřejmé není. Přesto je tomu přesně tak. Selektivní daňová úleva mění podíl jednotlivých poplatníků na společných příjmech, je tedy stejně jako dotace přerozdělovacím nástrojem státu.

Poslanecký návrh na daňové zvýhodnění počítačů předpokládal, že poslanci jsou chytřejší než občané. Jsou nadlidi, kteří vědí lépe než ostatní, co je dobré. Někteří lidé vyhovují jejich paternalistickým představám o fungování světa, jiní, kteří po počítači a připojení k internetu netouží, na to mají doplácet. Představme si např. rodinu, která má jinou prioritu než nákup počítače, třeba si chce z ušetřených peněz koupit automatickou pračku. Taková rodina nevyhovuje záměru zákonodárce a daňovou úlevu nedostane. Musí tedy platit vyšší daně než rodina se stejnými příjmy, která už pračku má a chce si koupit počítač. Daňová úleva je nespravedlivým aktem, který je v rozporu s principem rovnosti občana před zákonem. „Nejde mi o spravedlnost“, přiznal v rozhlasové besedě jeden z předkladatelů návrhu, Vladimír Mlynář. „Kdyby problémem České republiky byla hygiena, zvýhodníme pračky“, dodal na obhajobu svého návrhu. Kdyby měl Vladimír Mlynář absolutní moc, žili bychom prostě podle jeho představ.

Rovnost a pokrok

Předkladatelé počítačové novely v důvodové zprávě uvedli, že „připojení a pořízení počítače je relativně drahé“, což prý vytváří „zárodky nového druhu společenské nerovnosti“. Skutečností ovšem je, že připojení na internet a počítače jsou relativně stále levnější jak v čase, tak i vůči ostatním výrobkům, a pořizuje si je stále více lidí, a nikoliv naopak, jak tvrdí předkladatelé. I kdyby však byly počítače „relativně drahé“, neznamená to automaticky, že to zakládá nerovnost. Pojmu rovnost lze rozumět ve dvou významech: A) liberální pojetí rovnosti před zákonem znamená, že stát nesmí nikoho zvýhodňovat a nikomu bránit, aby dosáhl svých cílů, B) socialistické pojetí rovnosti materiální předpokládá státní přerozdělování již vytvořených hodnot. Předkladatelé zákona se bohužel přiklonili ke druhému pojetí.

Přitom ani proklamované socialistické rovnosti by novela nenapomohla (ostatně všechna socialistická opatření vedou k tomu, že se dělníci mají nakonec hůře, než by se měli v kapitalismu). Daňová úleva by především pomohla těm, kteří si počítač beztak zamýšlejí koupit. Těmto lidem by úspora spadla do klína. Úleva by více pomohla bohatším, kteří na nákup počítače spíš mají. Umožnila by nevídané daňové úniky. Politici nové ekonomiky by se však mohli radovat ze statistických nárůstů a slavit úspěch.

Předkladatelům však šlo prý především o pokrok. Každý ale ví, že počítače se rok od roku zdokonalují (kupodivu i bez pomoci státu). Když si v jednom roce díky podpoře státu nakoupí počítač nepřirozeně velké množství lidí, nakoupí si modernější stroje v dalších letech nižší množství lidí. Když by si v jednom roce díky vládní pobídce všichni koupili počítač s procesorem „386“, jen málo lidí si bude moci koupit nejnovější „Pentium“ v dalším roce. Ve Francii před časem vláda podporovala zavádění francouzského předchůdce internetu, dnes zastaralého Minitelu. Nyní Francouzi vybavení Minitelem v připojení k internetu zaostávají, protože dříve nakoupili „moderní technologie“ podporované vládou. Snaha politiků zařídit pokrok se nakonec nutně obrací v zaostávání.


Navzdory tomu, že šlo o poslaneckou iniciativu napříč stranami, návrh na zvýhodnění počítačů (který původně „každý chtěl“) nakonec neprošel. Snad je to důvod k optimismu, že lze legislativní proces ovlivnit argumentací, proti obecnému názoru.

Petr Mach, vydavatel Laissez-Faire, působí na Vysoké škole ekonomické a v Centru pro ekonomiku a politiku (machpetr@iol.cz). Text je kompilací článků Protekce pro novou ekonomiku (MF DNES 5. května 2000),Internetové sociální inženýrství (MF DNES 31. července 2000) a Zvýhodnění počítačů odporuje zdravému rozumu (Právo 6. září 2000).