Netrestejme práci

Škála společenských jevů je lemována dvěma extrémy. Sada běžných, standardních jevů, které se normálně odehrávají na trhu, v rodině či komunitě, je na jedné straně ohraničena jevy mimořádně chvályhodnými a na straně druhé svým protipólem, jevy mimořádně zavrženíhodnými. Ty chvályhodné či dokonce mimořádně chvályhodné vesměs oceňujeme, udělujeme za ně vyznamenání, plakety, odměny, diplomy, vytváříme tabule cti. Vzpomeňte na hrdiny odboje, či na ty kteří s nasazením vlastního života zachraňují životy jiných. Zavrženíhodné jevy naopak trestáme, udělujeme za ně sankce, pokuty, žádáme omluvy, pokání a zavíráme za katr. Smysl systému sankcí i odměn je jasný – podporovat chvályhodné jevy a odrazovat ex ante od páchání těch zavrženíhodných, nebo je ex post sankcionovat.

Oba konce této škály ze své definice obsahují jevy nikoli typické, tedy menšinové. Nejtypičtější jevy a činnosti jsou ty většinové, normální, o kterých běžně ani nepřemýšlíme (vychováváme děti, chodíme nakupovat). Samozřejmě vše je vždy v realitě o něco komplikovanější a rozostřenější. Jsou jevy, na jejichž zařazení do těchto třech kategorií se mnozí neshodnou (nevěra či rozvod je pro mnohého jevem zavrženíhodným, přesto není ani jeden z nich, přinejmenším v našich zeměpisných šířkách, trestán odnětím svobody či propadnutím majetku), některé jevy jsou chvályhodné jen za určitých okolností (když zachrání tonoucího neškolený laik, je chvályhodný, zachrání-li ho cvičený plavčík, je to normální). Ale minimálně u zjevných extrémů na jedné či druhé straně se na jejich hodnocení většina dobře shodne. Věřím, že shoda panuje v tom, že pouze ty naprosto nejzavrženíhodnější jevy by měly být trestány tím nejtěžším způsobem, tedy zbavením svobody.

„Probůh, kolego Hample, proč ta dlouhá přednáška,“ ptáte se teď určitě. Protože chci velmi silně zdůraznit, jak moc záleží na tom jaké pozitivní a negativní motivace pro různá jednání si daná komunita (obec, stát) vytváří a jak jevy dle tohoto systému bonusů a malusů kategorizuje. A zejména, jak důkladně si musíme rozmyslet, než vybraný jev najednou označíme za ten nejzavrženíhodnější a budeme za něj udělovat nejtvrdší trest. Teprve na pozadí této škály jevů se snad zcela jasně ukáže zásadní problematičnost návrhu ministerstva práce a sociálních věcí, které chce s připravovanou novelou zákoníku práce novelizovat i trestní zákon a zavést do něj jako nové trestné činy práci načerno (tedy práci nelegální bez příslušných pracovních povolení, bez příslušných smluv apod.) a její zprostředkování, které má být jako „výnosnější činnost“ sankcionováno přísněji, než černá práce sama.

Všimněte si prosím jednoho paradoxu. Práce bez všech státních povolení, tedy práce nelegální, je i dnes sankcionovatelná, ale nikoli tím nejtvrdším způsobem, který by z ní dělal nejzavrženíhodnější jev. Podobně „měkce“, tedy „pokutovou a peněžní“ formou, je dnes sankcionováno například zneužívání sociálních dávek, nejde-li o prokazatelný podvod, který své vlastní vymezení v trestním zákoníku má. Přeřazením černé práce a jejího zprostředkování mezi trestné činy by se ovšem naše hierarchie těchto jevů rázem zásadně relativně proměnila. Sdělili bychom si tím navzájem, že práce je za jistých okolností tím nejzavrženíhodnějším jevem srovnatelným s krádeží, loupeží či ublížením na zdraví, zatímco zneužívání sociálních dávek nikdy takovéto úrovně zavrženíhodnosti nemůže dosáhnout. Jinými slovy, že je normálnější žít z peněz druhých, než si sehnat práci a žít za své.

Upřímně řečeno nevěřím, že takováto změna v kategorizaci jevů odpovídá jakémukoli většinovému pohledu na žádoucí umístění obou jevů na naší pomyslné škále. A za sebe samého dodávám, že práce by naopak měla být považována za jev normální, běžný a mělo by existovat jen neviditelné minimum omezení pro toho, kdo chce pracovat, aby tak činil. Minimum tak malé, že jej ani neumím definovat. Totéž platí, pro toho, kdo bez nároku na peníze ze státního rozpočtu zprostředkovává práci a levněji či efektivněji tak nahrazuje činnost státních úřadů k tomu zřízených. Pro práci minimální omezení, pro neoprávněné žití z peněz jiných naopak omezení maximální – zcela jinak vidím směr, jakým by se uvedené jevy měly na naší pomyslné škále posouvat. No řekněte, připadal by vám ještě normální svět, ve kterém vůbec může být trestné pracovat?


Mojmír Hampl (mojmir.hampl@cnb.cz), autor pravidelného sloupku „Regulační postřehy“, je od září 2007 členem redakční rady Laissez Faire