Nesmyslnost omezování populačního růstu

Podle článku „Al Gore, Agenda 21 a kontrola populačního vývoje“ vydaném na blogu endoftheamericandream.com je nás příliš mnoho a má to negativní vliv na Zemi. Populační fond OSN zas ve své výroční zprávě Stav světové populace za rok 2009 v kapitole nazvané „Čelíme globálním změnám: Ženy, populace a klima“ uvádí: „Každý nově narozený jedinec nejenže přispívá k emisím [CO2] po celou dobu svého života, ale též nese odpovědnost za emise všech svých potomků. Úspory emisí z promyšlených či plánovaných narození se tedy v čase násobí. … Žádný člověk není „uhlíkově neutrální“, zejména když se započítají všechny skleníkové plyny. Každý je tak součástí problému a každý se také musí tudíž nějak podílet na řešení…. Účinné programy rodinného plánování jsou v zájmu všech zemí jak s ohledem na emise skleníkových plynů tak s ohledem na širší důsledky pro společenský blahobyt.“

Komentátor New York Times Thomas Friedman ve sloupku „Země je přeplněná“ (8. 6. 2008) si myslí totéž, když píše, „Populační růst a globální oteplování ženou nahoru ceny potravin, což vede k politické nestabilitě, ta vede k vyšším cenám ropy, ty zas vedou k vyšším cenám potravin. Ocitáme se tak v začarovaném kruhu.“

Profesor biologie Eric R. Pianka z University of Texas v Austinu ve svém článku „Co nikdo nechce slyšet, ale každý musí vědět“ napsal: „Nechovám vůči lidstvu žádnou zášť. Ale jsem přesvědčen, že svět včetně všeho lidstva by na tom byl mnohem lépe, kdyby nás nebylo tolik.“

Jenže ona žádná souvislost mezi velikostí populace, katastrofami a chudobou neexistuje. Zastánci kontroly porodnosti by tak třeba mohli považovat hustotu obyvatel Demokratické republiky Kongo na úrovni pouhých 29 lidí na kilometr čtvereční za ideální a hustotu populace Hongkongu na úrovni 2500 lidí na kilometr čtvereční za problematickou. Jenže lidé v Hongkongu mají příjem na obyvatele 43 tisíc dolarů, zatímco Demokratická republika Kongo je jedna z nejchudších zemí s ročním příjmem na hlavu asi 300 dolarů. A to rozhodně není výjimka. Mnoho nejchudších zemí patří mezi země s nejmenší hustotou obyvatel.

Planeta země je plná volného místa. Kdyby se přesunulo veškeré lidstvo do Spojených států, měli bychom hustotu obyvatel 660 osob na kilometr čtvereční. To je mnohem méně, než populační hustota v největších amerických městech. Celá populace Spojených států by se vešla do Texasu a stále by každá rodina mohla obývat pozemek o rozloze 8500 metrů čtverečních. Kdyby se celosvětová populace přesunula do Texasu, Kalifornie, Colorada a Pensylvánie, měla by každá čtyřčlenná rodina k dispozici 1000 metrů čtverečních. Nikdo samozřejmě nenavrhuje, aby se všichni přesouvali do Spojených států nebo aby se všichni obyvatelé USA přesunuli do Texasu. Uvádím ta čísla jen pro představu.

Podívejme se na další srovnání hustoty obyvatelstva. Před pádem Sovětského svazu mělo Západní Německo větší hustotu obyvatel než východní Německo. To stejné platí pro Jižní Koreu ve srovnání se Severní Koreou, pro Tchaj-wan, Hongkong a Singapur ve srovnání s kontinentální Čínou, pro Spojené státy ve srovnání se Sovětským svazem a pro Japonsko ve srovnání s Indií. Navzdory hustšímu zalidnění zažívaly Západní Německo, Jižní Korea, Tchaj-wan, Hongkong, Singapur, Spojené státy i Japonsko větší hospodářský růst, vyšší životní úroveň a větší přístup k přírodním zdrojům než jejich protějšky s nižší hustotou obyvatel. Mimochodem, na Hongkongu nemají prakticky žádné zemědělství, přesto jsou jeho obyvatelé dobře živeni.

Člověk se až diví, jak může někdo naslouchat věrozvěstům zkázy, kteří se ve svých předpovědích vždy mýlili. Ne trochu, ale obrovsky. Profesor Paul Ehrlich, autor bestselleru The Population Bomb z roku 1968 předpovídal Spojeným státům nedostatek potravin „do 70. let 20. století, kdy budou stovky milionů lidí trpět hladomorem.“ Ehrlich předvídal hladovění 65 milionů Američanů mezi lety 1980 a 1989 a pokles populace USA na 22,6 milionu do roku 1999. Anglii viděl ještě černěji: „Vsadil bych se, že Anglie do roku 2000 nebude existovat vůbec.“

Expertní chudoba

Z velké míry lze chudobu v zaostalých zemích přičíst radám, které si braly od západních „expertů“. Držitel Nobelovy ceny, švédský ekonom Gunnar Myrdal v roce 1956 napsal: „Tito poradci, kteří se věnovali ekonomice chudých zemí…všichni doporučovali centrální plánování jako základní podmínku pokroku.“ Ekonom Paul A. Baran ze Stanfordovy University v roce 1957 radil, že „zavedení socialistické plánované ekonomiky je základní a nezbytnou podmínkou pro dosažení ekonomického a sociálního pokroku v rozvojových zemích“.

Na základě těchto špatných rad poslaly chudé země své nejchytřejší úředníky na London School of Economics, na Berkeley, na Harvard a na Yale, aby se tam učili socialistické nesmysly o ekonomickém růstu. Nositel Nobelovy ceny Paul Samuelson je učil, že zaostalé země „se nemohou rozvíjet, protože jejich produkce je příliš nízká, takže nemohou nic ušetřit na tvorbu kapitálu a skrze tvorbu kapitálu docílit zvýšení životní úrovně.“ Ekonom Ranger Nurkse to stejným způsobem popsal jako „bludný kruh chudoby“ – chudobu přímo označil jako základní příčinu zaostalosti chudých zemí. Podle něj je tedy chudá země chudá, protože je chudá. Tato teorie je absurdní. Pokud by platila, pak by stále všichni lidé bydleli v jeskyních, protože všichni naši předci kdysi byli chudí a chudoba by nás přeci udržovala v chudobě.

Zastánci kontroly populačního růstu mají v hlavách malthusiánskou vizi světa, podle které populační růst předbíhá růst prostředků obživy. Malthusiánské obavy ale naprosto vyvrátila – lidská důmyslnost. Důsledkem lidské důmyslnosti je, že dokážeme pěstovat více a více potravin na menších a menších obdělávaných plochách země. Množství energie spotřebované na produkci potravy v přepočtu na jednotku HDP prudce klesá. Získáváme více potravy za méně a to stejné se týká většiny vstupů, které používáme k produkci zboží a služeb.

Zamysleme se nad následující otázkou: Proč asi lidstvo dnes používá mobilní telefony, počítače a letadla a nepoužívalo je za vlády krále Ludvíka IX.? Koneckonců všechny přírodní zdroje nezbytné k výrobě mobilů, počítačů a letadel byly vždy kolem nás. Dokonce i jeskynní lidé kolem nich chodili. Existuje jen jediný důvod, proč dnes všechny tyto věcičky máme a proč je lidé dříve neměli. Jsou to růst lidských znalostí, důmyslnost, specializace a obchod – doprovázené osobní svobodou a soukromými vlastnickými právy. Tyto předpoklady vedly k industrializaci a zlepšování životní úrovně. Jinými slovy, lidské bytosti jsou nejcennějším přírodním zdrojem.

Problémy, které údajně přináší přelidnění, plynou ze socialistického vládnutí. Socialismus snižuje možnost lidí obstarávat si vzdělání, oblečení, obydlí a obživu. Zaostalé země jsou plné zemědělských regulací, obchodních bariér, cechovních licencí, cenových regulací. Navíc hrubé omezování lidských práv vede nejproduktivnější lidi k emigraci, což dále snižuje produktivitu těch, kdo zůstávají. Skutečná lekce ekonomie chudoby je, že nejslibnější cesta z chudoby k bohatství vede přes osobní svobodu a její hlavní složku, omezenou vládu.

Walter E. Williams je profesorem ekonomie na Universitě George Masona. Vyšlo v časopise Freeman December 2011. Překlad Petr Mach.