Nepodporujte zákony, za které nejste ochotni zabíjet

benjaminec / Dollar Photo Club

Nedávná tragická smrt Erica Garnera z rukou newyorského policisty vyvolala řadu reakcí. Mezi ty s nejdůležitějším poselstvím patří skvělý sloupek Stephena Cartera, profesora právnické školy v Yale a významného středolevicového právního učence. Na rozdíl od případu Michaela Browna z Fergusonu, ve kterém se objevují protichůdné výpovědi, je Garnerův příběh docela jasný – jeho zabití je neomluvitelné, na čemž se shodují komentátoři napříč politickým spektrem. Je tu ale ještě jedna stránka problému, kterou Stephen Carter správně zdůrazňuje: incidenty tohoto typu jsou předvídatelným důsledkem přebujelých státních regulací.

„První školní den vždycky studentům prvního ročníku říkám: Nikdy nepodporujte zákon, pro jehož vymáhání nejste ochotni zabíjet. Většinou se dočkám udivených nebo skeptických pohledů – ale jen do chvíle, než studentům připomenu jeden důležitý fakt, totiž že o prosazování vůle státu se stará policie, která je často ozbrojená. A když policii budete odporovat, riskujete smrt.

Přál bych si, aby to byly jen prázdné teoretické fráze. Jenže nejsou. Ať už si o tom, že porota odmítla obvinit policejního důstojníka, jehož zákrok vedl ke smrti Erica Garnera, myslíme, co chceme, stojí za to si připomenout, jaký že zločin to Garner údajně spáchal. Podle všeho totiž rozprodával jednotlivé cigarety, chcete-li kusovky. A to je ve státě New York porušení zákona.

Problém je ve skutečnosti širší. Nejsou to jenom zákony o daních z cigaret, co mohou vést ke smrti těch, které chce policie zatknout. Riziko představují všechny zákony. Libertariáni tvrdí, že právních norem máme příliš mnoho, a právě Garnerův případ jim dává za pravdu. Svým studentům často říkám, že nikdy nebude existovat způsob vynucování zákonů, který by byl perfektní. Tím pádem se nelze vyhnout situacím, kdy policejní příslušníci použijí příliš násilných způsobů. Lepší výcvik k dokonalosti nepovede. Ale méně zákonů znamená méně příležitostí, aby se ruka zákona utrhla ze řetězu.“

Ve zmiňovaném článku Carter uvádí zajímavou věc: objem vládních regulací za poslední dobu narostl natolik, že drtivá většina Američanů alespoň jednou ve svém životě trestní zákoník porušila. A v takovém prostředí se pravděpodobnost nebezpečných střetů mezi policií a civilisty řádově zvyšuje. Současný stav de facto garantuje, že se něco takového bude dít zas a znova.

Nejspíš bych měl dodat, že Carterovy závěry samozřejmě neberou v úvahu čistě symbolické zákony, totiž ty bez postihů za jejich porušení. Rezoluce kongresu, které nějaký den prohlašují mezinárodním dnem prasat bradavičnatých, samozřejmě žádné nebezpečí nepředstavují. Nicméně ty tisíce a tisíce státních a federálních zákonů, u nichž najdete vypsané sankce za jejich nedodržení, ano.

Někteří kritici policejních přehmatů automaticky předpokládají, že se vlk dohlížející nad dodržováním zákonů může nažrat a koza přitom zůstane celá. Věří, že lze nechat policii dohlížet nad dodržováním tisíců malých zákonů a regulací, a přesto zároveň vymýtit šikanování podle rasy. Myslí si, že i přes hromadu zákonů lze zabránit nadužívání síly do takové míry, že týrání civilistů policií nebude problém. Ano, jsou tu samozřejmě kroky, které můžeme podniknout. Lze třeba omezit militarizaci policie nebo vymýtit princip dvojitého standardu, podle kterého soudní systém trestá pochybení ze strany bezpečnostních složek o dost shovívavěji než podobné násilí páchané civilisty.

Ale i kdybychom v těchto ohledech dosáhli velkých pokroků, ve společnosti, kde je zločincem téměř každý, bude prostý počet nepřátelských střetů mezi policií a veřejností pořád vysoký – a z takového množství případů jich řada bude opravdu ošklivých. Omezit policejní zvůli pomocí důslednějšího výcviku, pečlivějšího dohledu a zvýšení odpovědnosti je navíc všechno, jen ne jednoduchý úkol. Nejenže mají státní zástupci pochopitelně menší chuť jít po policejních odděleních, jejichž spolupráci ke své práci potřebují, ale samotní policisté tvoří nečekaně dobře organizovanou zájmovou skupinu s velkou lobbistickou sílou a vlivem na obě hlavní politické strany.

Carter správně upozorňuje na to, že masivní nárůst regulací a zanášení dalších a dalších přestupků do trestního zákoníku znamená, že skoro každý může teoreticky skončit jako Eric Garner. Zároveň se taky snadněji mohou obětí policejní zvůle stát Afroameričané a lidé z dalších politicky slabých skupin. Tento fakt ještě dále znesnadňuje odpověď na otázku, jak celý problém vyřešit reformou policie bez ohledu na samotný rozsah zákonů, na jejichž dodržování lidé pro ni pracující musí dohlížet. A ještě jedna věc: I lidé s úctyhodným politickým kreditem to mají těžké, když chtějí policii dohnat k odpovědnosti.

„Aktivisté vpravo i vlevo mají tendenci věřit, že všechny jejich cíle jsou ohromně důležité. Ať už něco požadují nebo naopak chtějí zakázat, zdá se, že jsou bez výjimky přesvědčení o správnosti použití státní síly,“ poznamenává Carter. Měli bychom ale vždycky pamatovat na to, že „každý nový zákon vyžaduje, aby někdo vymáhal jeho dodržování; a každý dohlížející policista představuje potenciální zdroj násilí.“ A pokud opravdu chceme omezit množství násilných policejních pochybení, měli bychom si položit otázku, jestli za veškeré zákony v našich knihách stojí za to zabíjet.


Přeložil Ondřej Trhoň.