Neodkazujte nic státu, pokud se nechcete obracet v hrobě!

Nobelova cena patří mezi nejprestižnější ocenění na poli chemie, fyziky, lékařství, literatury a ekonomie. Uděluje se rovněž cena za příspěvek k bratrství mezi národy – Nobelova cena míru. Jak jde dohromady Nobelova cena s principy laissez faire, nezasahování státu do života lidí?

V první části článku připomeneme poslední vůli Alfreda Nobela; ve druhé části popíšeme specifikum Nobelovy ceny míru, o které rozhodují politici; ve třetí části se budeme zabývat tzv. Nobelovou cenou za ekonomii, která je na rozdíl od ostatních cen hrazena z peněz daňových poplatníků; ve čtvrté části zhodnotíme institut poslední vůle a dědictví z hlediska role státu a svobody jednotlivce.

Nobelova poslední vůle

Nobelovy ceny se udělují z výnosů majetku švédského podnikatele, chemika a vynálezce dynamitu, Alfreda Nobela, který po své smrti v roce 1896 zanechal pro nobelovský fond dědictví 30 milionů švédských korun. Výjimkou je „Nobelova” cena za ekonomii, která je udělována z příspěvku, který do Nobelova fondu na paměť Alfreda Nobela v roce 1968 vložila Švédská centrální banka.

Nobel zanechal poslední vůli, v níž se praví:

Můj zbylý majetek nechť je investován do bezpečných dluhopisů. Takto vytvořený fond bude vynášet každoročně úrokový výnos, který nechť je ve formě cen rozdělován osobám, které v předešlém roce nejvíce přispěly k prospěchu lidstva. Roční úrokový výnos bude rozdělován na pět stejných částí: 1) osobě, která učinila nejdůležitější objev na poli fyziky, 2) osobě, která učinila nejdůležitější objev na poli chemie, 3) osobě, která učinila nejdůležitější objev na poli fyziologie či medicíny, 4) osobě, která napsala nejvýznačnější dílo idealistického směru na poli literárním a 5) osobě, která učinila nejvíc pro bratrství mezi národy, pro rušení či omezení armád a organizování mírových konferencí. Ceny za fyziku a chemii bude udělovat Švédská akademie věd, za fyziologii či medicínu Karolínský institut ve Stockholmu a cenu za mír bude udělovat pětičlenný výbor volený Norským parlamentem.

Nobelova cena tedy není cenou soukromou – je cenou státní, pouze rozdělovanou ze soukromého dědictví. Kdyby Nobel založil ještě za svého života nadaci jako soukromoprávní subjekt, sám by rozhodl o tom, kdo bude v orgánech Nadace. Nobel však místo toho pouze notářům, kteří po jeho smrti našli jeho závěť, posmrtně vzkázal, že z jeho majetku má být zřízen fond. Jeho majetek se tak stal jakousi odúmrtí (majetkem, který pro neexistenci dědiců připadá státu). Zvláštností této odúmrtě pouze bylo, že zůstavitel stanovil, jak má být s těmito penězi naloženo. Stát tuto vůli respektoval, a byly to orgány státu, kdo fond vytvořil.

Politická cena míru

Zatímco prestižní vědecké ceny uděluje Švédská královská akademie věd, cenu za mír uděluje pět osob volených norským parlamentem.

Letos se o mírovou cenu ve výši 10 milionů švédských korun (30 mil Kč) napůl podělí americký politik Al Gore a Mezivládní panel OSN pro zkoumání změn klimatu za „jejich úsilí při šíření znalostí o člověkem způsobované změně klimatu a položení základů opatření potřebných ke zvrácení této změny”.

Vědecké nobelovské ceny uděluje Švédská královská akademie věd, která je sice státem financovaná instituce, nicméně nestrannost při udělování cen není předmětem sporů. Absolutní politická moc státu však panuje při udělování Nobelovy ceny míru. Není jasné, proč Nobel svěřil tuto pravomoc norskému parlamentu. Jisté však je, že se norský parlament po Nobelově smrti výrazně proměnil. Dva roky po Nobelově smrti bylo v Norsku zavedeno všeobecné hlasovací právo pro všechny muže bez ohledu na majetek, sedm let na to se Norsko osamostatnilo od Švédska. Dnes v norském parlamentu, jako skoro všude na světě, převažují socialisté různých stran.

Když v roce 1994 udělil parlamentní nobelovský výbor Nobelovu cenu míru palestinskému vůdci Jásiru Arafatovi, křesťanský demokrat Kaare Kristiansen, který Arafata označoval za „nejproslulejšího teroristu světa”, na protest na členství ve výboru rezignoval.

Peníze daňových poplatníků pro ekonomy

Na rozdíl od Nobelových cen, které jsou udělovány na základě Nobelovy poslední vůle a z peněz Alfréda Nobela, „Nobelova” cena za ekonomii nemá s Nobelovým dědictvím nic společného. Je vyplácena z výnosů vkladu, který do Nobelova fondu vložila v roce 1968 Švédská centrální banka.

Banka má od roku 1904 monopol na tisk peněz ve Švédsku a tak i tyto peníze si banka natiskla – na úkor kupní síly koruny, na úkor obyvatel Švédska. Na Švédy tedy tato „dobročinnost” švédské centrální banky dopadla v podobě „inflační daně” – peníze v kapsách lidí začaly ztrácet na hodnotě rychleji, než kdyby „Nobelova” cena za ekonomii nevznikla.

Paradoxně tedy i takoví zastánci volného trhu a odpůrci inflace, jako Milton Friedman nebo Friedrich August Hayek nedostali za svůj přínos ekonomii peníze pocházející z dědictví úspěšného podnikatele, ale peníze, které natiskla ke škodě všech ostatních držitelů peněz monopolní státní banka.

Stát je horším správcem peněz i po naší smrti

Alfred Nobel byl vědec, vzdělaný chemik. Proto se dnes možná obrací v hrobě, když jeho peníze letos dostal člověk, který nejenže nepřispěl k bratrství mezi národy a světovému míru, který navíc manipuluje vědeckými poznatky ve prospěch svých politických cílů. Norský nobelovský výbor tak patrně rozhodl v rozporu s poslední vůlí Alfreda Nobela, nikdo za to ale asi norské poslance za zneužití Nobelova dědictví žalovat nebude. Jaké si z toho tedy vzít ponaučení?

Není rozumné zemřít a nechat svůj majetek státu nebo nechat stát rozhodovat o rozdělování našeho majetku. Pokud máme za to, že se svými penězi rozhodujeme lépe, než jak by to za nás udělal stát, platí to stejně tak během našeho života jako i po naší smrti.

Je třeba podotknout, že nikoho – ani stát – nelze zavázat, aby respektoval jakoukoliv poslední vůli. Člověk nemá právo požadovat po ostatních, aby se po jeho smrti scházeli, něco posuzovali a nějak hlasovali. Člověk má právo dědicům odkazovat majetek, ale nikoliv rozdávat úkoly. Nobel tedy sepsal poslední vůli dosti ledabyle a neměl zaručeno, že jeho přání bude respektováno.

Co z toho plyne pro zastánce laissez faire? Zastánce svobody jednotlivce by tedy měl buď mít potomky, kterým bude chtít svůj majetek zanechat, nebo by měl majetek řádně odkázat jiné osobě či soukromé instituci, na jejímž blahu mu záleží, nebo veškerý majetek spotřebovat během svého života.