Nekopírujte Skandinávský model

Většina zemí západní Evropy má vážné hospodářské potíže už řadu let, dokonce i v obdobích příznivé fáze hospodářského cyklu. Hlavními problémy jsou nízký hospodářský růst, vysoká nezaměstnanost a příliš mnoho lidí závislých na podpoře státu. V takové situaci se politici snaží hledat inspiraci v jiných zemích. Vynikající výsledky přinesly radikální tržně orientované reformy ve střední a východní Evropě. Mnohé západní země, které se ale nedokázaly odhodlat k podobně radikálním změnám, hledají inspiraci raději u severských zemí. To má ale svá úskalí.

Problémy západní Evropy nezpůsobila náhoda ani nepříznivý osud ani globalizace. Jsou přímým důsledkem takového druhu hospodářského a politického modelu, jehož těžištěm je nadměrně velký stát, který reguluje obrovskou část lidských aktivit. Vysoké daně nejenže omezují svobodu lidí, ale také brzdí hospodářský růst tím, že trestají práci a podnikavost. Používání daní k placení dávek lidem, kteří nepracují, navíc znamená, že stát odměňuje nepráci. Daně v kombinaci s regulacemi trhu práce zvyšují nezaměstnanost a nová pracovní místa vznikají velmi těžce. V potížích se ocitá i státní školství, zdravotnictví a penzijní systémy. Tzv. evropský sociální model rozhodně není řešením hospodářských potíží, je jejich hlavní příčinou.

Severské země mají lepší renomé než rigidní ekonomiky západní Evropy. Na první pohled dokážou skloubit relativně vysokou míru hospodářského růstu se štědrým sociálním státem, tedy s vysokými daněmi a rozsáhlou sítí sociálních služeb a sociálního zabezpečení. Bližší pohled ale ukazuje, že skutečnost je poněkud jiná. Za prvé, neexistuje nic jako „skandinávský“ či „severský“ model. Mezi těmito zeměmi existují velké rozdíly, které je – pokud jde o srovnání regulací trhu práce, daně a důchody – staví v rámci Evropy na opačné póly. Za druhé, tyto země jsou úspěšné pouze v některých aspektech hospodářství. Za třetí, tam, kde jsou úspěšné, je to díky tržně orientovaným reformám, které znamenají opouštění sociálního státu, zatímco za přetrvávajícími potížemi stojí absence reforem. Podívejme se na jednotlivé země.

Švédsko

V letech 1890 až 1950 mělo Švédsko jedno z nejvyšších temp hospodářského růstu na světě při průměrném daňovém zatížení 10 až 20% hrubého domácího produktu. Toto období je podstatným zdrojem dnešního švédského bohatství. Z 50 největších švédských firem byla jen jediná založena po roce 1970. Je známou skutečností, že od osmdesátých letech minulého století dosud daňové zatížení dosahuje 50%, zatímco trh práce se stal silně regulovaným a velikost sociálního státu dosahuje obřích rozměrů.

Švédsko za toto pošetilé projídání minulosti draze platí. Podle statistik OECD se v HDP na obyvatele Švédi propadli ze čtvrtého místa v roce 1970 na dnešní třináctou příčku. Oficiální míra nezaměstnanosti dosahuje 7-8%, ale po započítání lidí na nemocenské, v předčasném důchodu či lidí žijících z jiných typů státní podpory by se míra nezaměstnanosti vyhoupla na 17%. V letech 1950 až 2003 mělo 11 zemí z 15 starých členů Evropské unie vyšší hospodářský růst než Švédsko. Oficiální nezaměstnanost mezi mladými lidmi je 23%, což je páté nejhorší číslo v Evropě.

Začátkem devadesátých let 20. století se přece jen některé tržní reformy podařilo prosadit. Tyto reformy zlepšily hospodářskou výkonnost Švédska. Byl liberalizován telekomunikační trh a sníženy mezní sazby příjmových daní. Bylo povoleno poskytování soukromé zdravotní péče a byl zreformován důchodový systém. I proto byl průměrný růst HDP na obyvatele v letech 1995 až 2004 2,6%, zatímco mezi léty 1985 až 1994 byl růst v průměru jen 0,8%.

Dánsko

Dánsko je podobný i když ne tak extrémní příklad. V roce 1970 pokud jde o HDP na obyvatele bylo Dánsko třetí nejbohatší zemí světa, před ním byly jen USA a Švýcarsko. V roce 2003 po 30 letech rozrůstání sociálního státu kleslo Dánsko na sedmé místo. Nedávné změny, jako např. zjednodušení pravidel propouštění pracovníků, zajistily, že tento propad prosperity nebyl dramatičtější. Poskytování dávek v nezaměstnanosti bylo nedávno omezeno na čtyři roky a uchazeči ztrácejí na podporu nárok, pokud se nepřeškolí. Dlouhodobě nezaměstnaní a mladí lidé také mohou ztratit nárok na dávky, pokud odmítnou nabízené místo. Dánsko je tak co se týče pracovního trhu celkem úspěšné a díky jeho pružnosti je dánská míra nezaměstnanosti mezi mladými lidmi jedna z nejnižších v Evropě. Někteří tvrdí, že dánská kombinace flexibility trhu práce a sociálních jistot („flexicurity“ jako „flexibility“ + „security“) představuje úspěšný model. Bližší pohled ale snadno odhalí, že za úspěchem stojí jen první půlka tohoto módního pojmu – flexibilita, ne sociální dávky.

Finsko

Finsko si začátkem devadesátých let prošlo těžkou hospodářskou krizí, což vedlo ke krachu mnoha neefektivních firem. Tehdy vláda začala škrtat výdaje, urychlila privatizaci a zrušila dvojí zdanění dividend. V důsledku toho se výrazně zvětšily příjmy lidí, firemní zisky i daňové výnosy. To zároveň umožnilo snížení sazby daně z příjmu fyzických osob o šest procentních bodů ve všech příjmových pásmech. Tyto změny znamenaly pro finskou ekonomiku výrazné povzbuzení.

Norsko

Norsko je zvláštním případem, kde je neuvěřitelně štědrý sociální stát financovaný jen díky obrovským příjmům z prodeje ropy a plynu. I navzdory tomu uspěly některé tržně orientované reformy, když byla v roce 1981 na čas narušena hegemonie vládnoucí Strany práce a koalice nesocialistických stran liberalizovala finanční trh, zrušila státní monopol na televizní vysílání a povolila soukromé nemocnice. Středopravá koalice zavedla v roce 2001 rovněž konkurenci ve školství díky povolení soukromých vysokých škol. Vzhledem k tomu, že je dnes každý třetí Nor zaměstnaný ve veřejném sektoru, příjmy z ropy a plynu jednou vyschnou a obyvatelstvo stárne, jsou i pro Norsko jediným řešením další liberalizační reformy, které povzbudí soukromý sektor. Vyhlídky ale nejsou valné, vzhledem k tomu, že v roce 2005 vyhrála volby socialistická koalice slibující „méně trhu a více státu“.

Island

Tento arktický ostrov je dnes jednou z nejbohatších zemí světa. Do konce osmdesátých let minulého století byl ale Island socialistickou společností charakteristickou vysokými daněmi a nadměrným zasahováním státu do podnikání. Od začátku devadesátých let se Island výrazně liberalizoval. V roce 1991 Island snížil daně z příjmu právnických osob ze 45% na 18% a fyzických osob z 32,8% na 23,75%. Během stejného období byla privatizována většina státních podniků a došlo ke zpřehlednění státních regulací. Islandský HDP rostl v letech 1995 až 2004 v průměru o 4,3%, jedinou výjimkou byl rok 2002, kdy ekonomika poklesla o 1,3% především v kvůli propadu investic v reakci na náhlou restriktivní politiku centrální banky, která tak chtěla omezit inflaci.

Závěr

Severské země si svůj prvotní úspěch vybudovaly v dobách, kdy se orientovaly na tržní hospodářství s nízkými daněmi a malým státem. Jakmile se zapletly se socialismem, úspěch se vytratil a problémy se začaly vršit. Nedávno různé severské země učinily v různých oblastech tržně orientované reformy a byly opět úspěšné: Finsko v telekomunikacích, Dánsko na trhu práce, Island v bankovnictví, Švédsko v soukromých důchodech apod. Tento malý exkurz představuje empirické potvrzení teoretických závěrů o tom, že nízké daně podporují hospodářský růst a liberalizovaný trh práce vytváří pracovní místa. Ze severských zemí si určitě mohou vzít ponaučení další země. Poučení ale zní: Vyhněte se velkému sociálnímu státu a pokračujte v tržně orientovaných reformách.


Johnny Munkhammar je ředitelem švédského think tanku Timbro. Článek vyšel v bulletinu Konzervatívne listy /september 2006/ – newsletter Konzervatívneho inštitútu M. R. Štefánika, www.konzervativizmus.sk