Monopoly a svobodná společnost

Je jen málo oblastí, které by se vyznačovaly takovou mírou jednostranného uvažování, takovou mírou všeobecného odsouzení, takovým rozsahem historické desinterpretace a takovou intenzitou vládních zásahů, jako je oblast monopolů a protimonopolní politiky. Dnes a denně slýcháme o nutnosti dalšího zákona nebo dalšího zákroku proti mocným monopolům, proti snaze kartelů rozdělit si trh, proti pokusům velkých obchodních řetězců mít “příliš nízké” ceny, nebo snaze EU prodat zemědělské výrobky “pod náklady”. Učebnice se zároveň hemží teoriemi o predátorském snižování cen a teoriemi o konstrukci daní, které by odčerpaly “monopolní” zisky. Jak etatističtí ekonomové či politikové, tak i jejich tzv. protržní soukmenovci se ve většině výše zmíněných případů shodnou na jediném řešení: větší, případně rozhodnější úloze státu a silnější “ochraně konkurence”. Tento přístup trpí ovšem všemi nedostatky uvedenými v první větě této práce a je neslučitelný se svobodnou společností, jak ukážeme dále. Bohužel používaná vypjatá terminologie okamžitě staví každého, kdo nepřikyvuje standardnímu výkladu, do nepříjemné situace a často brání nezaujatému pohledu na věc. Ten, kdo se zastává tzv. predátorského snižování cen, bude ihned označen za predátora či jeho advokáta (podobně jako ten, kdo se vysloví proti “sociálnímu zákonodárství”, je okamžitě označen za antisociálního, necitlivého a nelidského); ten, kdo se zastane velkých hráčů na trhu, bude osočen, že je proti malým podnikům a podnikatelům. Logika a zdravá teorie podepřená historickou zkušeností však ukazují, že je nutné tuto nezáviděníhodnou pozici zaujmout a že cesta hledání pravdy vede právě tímto směrem. 

Každý je monopolistou

“Co je monopol?”, zní základní otázka. “Monos-jediný polein-prodávat – jediný prodávající na trhu,” zní většinou odpověď. “A to je špatné,” je často dodáváno. “Prodávající čeho a na jakém trhu?”, měl by se ptát ten, kdo se nespokojí s jednoduchou odpovědí. Odpověď na tuto otázku již tak jednoduchá není. Telecom je sice možná monopolistou v oblasti přenosu hlasové služby z ČR. Není ale monopolistou (jediným prodávajícím) v případě, že za relevantní produkt (službu) na tomto trhu označíme přenos informací. Pro takto široce definovaný produkt již existuje větší množství prodávajících a větší množství nabízených produktů (internet, pošta, zasilatelské služby apod.). Podobně zúžením definice produktu dosáhneme toho, že každý pekař v pekárně A je jediným producentem Housek z pekárny A na celém světě nebo obdobně, že prodávající chleba v obchodě na rohu ulic B a C je na tomto místě monopolním prodejcem chleba. Chce-li někdo nakoupit jiné výrobky než výrobky z obchodu na rohu ulic B a C, musí vynaložit nějaké dodatečné náklady a popojít o blok dále. Zdá-li se někomu cena Housek z pekárny A příliš vysoká, zřekne se tohoto produktu a koupí si např. rohlíky z “dovozu” ze sousedního města. Na tomto příkladu vidíme, že otázka šíře definice a otázka dostupnosti substitutů má zásadní význam. Každý spotřebitel se s ní potýká podle svého. Co je substitutem pro jednoho, nemusí být substitutem pro druhého. Spotřebitelé, kteří se neustále rozhodují o nejvhodnější koupi z mnoha dostupných alternativ za své vydělané peníze, umějí tato rozhodnutí dělat a denně je také dělají. 

Jelikož jsme tedy všichni monopolisty, necháme‑li státního úředníka bojovat proti monopolům, jsme všichni potenciálně v ohrožení.

Chování člověka ‑ nebezpečná aktivita?

Vedle tzv. zneužívání monopolního (dominantního) postavení na trhu je za další důvod státní intervence považována snaha o zvýšení podílu na trhu za použití nejrůznějších metod, na které je prý potřeba dohlížet a proti kterým je v případě potřeby nutno zakročit (pokus o diferenciaci produktu pomocí reklamy, snižování ceny vlastních výrobků atd.). Je pravdou, že každý, kdo vidí svět očima teorie dokonale konkurenční rovnováhy, musí považovat každého, kdo není čistým cenovým příjemcem, tj. má moc stanovit si cenu svých výrobků, za narušovatele ideálu této teorie. Problémem, před kterým ale stojí podnikatel reálného světa, není jak maximalizovat svůj užitek při dokonalých informacích a konstantních preferencích spotřebitelů, ale jak v situaci nejistoty předčit druhého podnikatele, jak lépe odhadnou situaci, jak lépe uspokojit budoucí přání spotřebitelů a jak podle toho stanovit ceny svých výrobků. Každý se tedy neustále snaží zvýšit svůj podíl na trhu, ukázat na přednosti svého výrobku pomocí reklamy, a tak svůj výrobek lépe prodat. Jeden vidí své šance na větší zisk ve snížení současných cen, druhý je přesvědčen, že k úspěchu na trhu je nutné ceny svých výrobků zvýšit. Nelze nijakým způsobem vypočíst (a dvojnásob to platí pro schopnost státního úředníka), jaká je “správná”, tedy “konkurenční cena”, jaká je “optimální” velikost nějakého podniku nebo jeho “ještě bezpečný” podíl na trhu. Má‑li být snaha zvýšit svůj podíl na trhu potenciálně kriminální aktivitou, jsme opět všichni v ohrožení.

Co je prodej pod náklady?

Prodej pod náklady je hlavním strašákem státních “dohlížečů” na konkurenci na trhu. Kdo prodává pod náklady, je predátorem, zní jejich heslo. Chce prý pomocí nepřiměřeně nízkých nákladů (a nejlépe ještě pomocí masivní reklamy, které místní podnikatelé – je-li v převaze zrovna nálada proti cizincům – nebo malí výrobci – jsou-li za nepřátele zrovna považovány velké podniky – nemohou využít, protože na takovou reklamu “zatím” nemají) přivést své konkurenty ke krachu, aby poté mohl své ceny opět zvýšit na úkor tzv. celé společnosti. Bez ohledu na paranoidní vidění světa zastánců této teorie a existenci přesvědčivých argumentů proti takové situaci, které lze najít na jiných místech (viz literaturu na konci článku), je potřeba si odpovědět na otázku, jak podobnou situaci vůbec identifikovat. Jaké náklady mají být předmětem této úvahy? Dlouhodobé průměrné, nebo krátkodobé průměrné náklady? Variabilní, či fixní náklady? Nebo mezní náklady? A sice krátkodobé, nebo opět dlouhodobé? Ekonomie již něco přes sto let pracuje s mezními náklady jako klíčovými pro tvorbu ceny. Rakouská škola přidala další důležitý rozměr: metodologický individualismus a subjektivismus, který je lidskému konání vlastní, tj. v případě nákladů se vždy jedná o subjektivně vnímané náklady obětované příležitosti, které rozhodují o ceně. Tyto náklady zná pouze ten, kdo činí rozhodnutí, a to pouze v okamžiku tohoto rozhodování. Rozhoduje‑li se tedy někdo o prodeji nějakého výrobku, nemůže prodat “pod náklady”. Náklady na tento prodej jsou totiž většinou nulové a někdy mohou být i záporné. Náklady vynaložené někdy v minulosti jsou pouhou historickou kategorií a nemají na rozhodování o ceně vliv. Z toho vyplývá, že pro daného člověka (výrobce) může být výhodné, neexistuje-li žádná lepší varianta, prodat i za zápornou cenu, např. někomu ještě zaplatit za to, aby si vyrobené zboží odvezl. Cena -300 Kč přinese podnikateli zisk 200 Kč v okamžiku, kdy náklady obětované příležitosti (přínos druhé nejlepší varianty) budou např. – 500 Kč (cena odvozu zboží na skládku). Existence úřadu na kontrolu nákladů a cen, které mají být “nad náklady”, je proto naprosto absurdní. Subjektivní náklady obětované příležitosti nikdo nemůže znát. Ale i kdyby je nějakým zázrakem úředník znát mohl, musel by předložit velmi zásadní argumenty pro to, aby ospravedlnil použití mocenského aparátu státu proti někomu, jehož jediným deliktem je to, že vyrobil nějaký výrobek, který ostatní lidé chtějí kupovat, a o kterém si státní úředník myslí, že má příliš nízkou cenu.

Suverénní nad svým vlastním majetkem

Už jsme se zmiňovali o tom, že rozhodování podnikatele v reálném světě je rozhodování o množství vyráběného produktu a také o jeho ceně. Tak často zmiňovaná “suverenita spotřebitele” znamená, že spotřebitel se může rozhodnout, zda za nabízenou cenu daný produkt koupí, nebo nekoupí. Nikdo druhý by neměl do této volby zasahovat. Tato suverenita ovšem nemůže znamenat omezení možnosti výrobce stanovit si cenu, tak jak to stát často dělá ve jménu jakési blíže neurčené “ochrany spotřebitele” v nějakém širokém rámci spotřebitelské volby a suverenity. Stejně jako je spotřebitel suverénní v otázce zda koupit či nekoupit nějaký výrobek za danou cenu, výrobce musí být suverénní v otázce, za kolik svůj výrobek prodat. Podobně jako spotřebitel utratí část svých prostředků za okamžitou spotřebu a část uspoří, protože si uvědomuje možná rizika a nejistoty budoucnosti a chce se proti nim bránit, výrobce se rozhoduje o tom, jakou část svých výrobků prodá teď a jakou část v budoucnosti v očekávání vyššího zisku. Zatímco aktivita spotřebitele je považována za samozřejmou a spoření je ještě (mnohdy a neospravedlnitelně) státem podporováno, výrobce se při analogickém chování vystavuje trestnímu postihu, protože se snažil manipulovat s cenou a nabízeným množstvím a prováděl jakousi blíže nespecifikovanou “agresi” proti “zájmům spotřebitelů”.

Vylobbujte si svůj zákon

Mnozí by očekávali, že pohled do historie antimonopolního zákonodárství ukáže, že statický pohled na konkurenci a trh očima nějaké (z našeho současného poznání mylné) teorie vedl k přijetí zákonů, které měly trh a konkurenci chránit. Při bližším pohledu se ale ukazuje, že tento proces byl naprosto opačný. Nejprve došlo k přijetí antimonopolní legislativy (zákony v USA na přelomu století) a až poté se objevily ucelené teorie, které se snažily intervencionistické činy politiků ospravedlnit. Nejednalo se o nic jiného než o aktivity placené neúspěšnými konkurenty z trhu ekonomického, kteří se na politickém poli snažili s použitím státního donucovacího aparátu “naložit” se svými rivaly. Vše tedy bylo obdobou známých současných politických praktik, kdy politici v tzv. “zájmu spotřebitelů” brání cly dovozu levnějších produktů ze zahraničí a brání spotřebitele před sebou samými, protože prý spotřebitel nemůže docenit možná budoucí rizika. Je prokázané, že tolik očerňované praktiky monopolů na sklonku 19. století (Standard Oil aj.), které vedly k zákonům, jejichž neblahé dopady cítíme do současnosti (a s přijetím do EU teprve ucítíme – viz boj proti šumivým multivitamínovým tabletám jako nekalé praktice tzv. vázaného prodeje ap.), vedly k poklesu cen a nárůstu výroby v daných “monopolních” odvětvích, který byl větší než ve zbytku ekonomiky.

Stát a monopoly

Ve svobodné společnosti samozřejmě může docházet k situacím, kdy jeden výrobce je natolik úspěšný, že je díky přízni zákazníků schopen zásobovat velkou část trhu. Jeho produkt je tak kvalitní a laciný, že si jej všichni kupují (dnešní situace Microsoftu). Přestává‑li ovšem uspokojovat přání zákazníků, začne pozici na trhu ztrácet (příklady IBM nebo XEROX mohou tento vývoj ilustrovat). Právě dynamika fungování trhů (faktor času), která tolika lidem uniká, je odpovědná za tento proces. Pro zásah státu zde není žádný prostor. Stát, který trestá úspěšného výrobce, trestá i většinu svých občanů (a to navíc údajně v jejich zájmu). To se děje i tehdy, když stát začne vytvářet segmenty ekonomiky, kam uměle brání přílivu kreativity soukromého sektoru. Pouze v těchto ochromených sektorech nepůsobí blahodárný vliv konkurence na snižování cen a nárůst kvality. Příklady Českých drah, Telecomu, České pošty, ale v jistém smyslu i vývoj ve školství a zdravotnictví, nám dávají nepřeberné množství smutných příkladů. Jediný monopol, který může na trhu přežít po velmi dlouhou dobu, je tedy monopol vynucovaný mocenským aparátem státu. I na změnu této zdánlivě beznadějné situace ovšem působí rozvoj technologií (např. internet řeší monopol telekomu, malé kogenerační jednotky monopol elektrárenských a rozvodných společností atd.), ale situace by se mohla vyvíjet ku prospěchu spotřebitelů mnohem rychleji bez politické snahy “ochránit spotřebitele.”

Standardní analytický aparát ekonomie, který je používán pro ospravedlnění úlohy státu a jeho zásahů do ekonomiky v případě existence monopolu, je nepoužitelný. Teorie, která jej podepírá, je umělá a tedy mylná. Historická zkušenost je přesvědčivá a naše současné fungování úřadů v čele z úřadem na ochranu hospodářské soutěže je smutná a směšná. Je na čase zrušit všechny tyto úřady včetně zákonů, které hlásají nesmysl, že stát je tím, kdo zachrání trh. Největší myslitelná monopolní struktura ‑ stát jako negace trhu nemůže nikdy sloužit “k ochraně konkurence na trhu.”


Literatura k problematice monopolů:

Rothbard, Murray: Man, Economy and State, Ludwig von Mises Institute, 1994

Rothbard, Murray: Power and Market, Institute for Humane Studies, 1970

Kirzner, Israel: Jak fungují trhy, Liberální institut, Praha 1998

Folsom, Burton W.: Entrepreneurs vs. the State, A new look at the rise of big business in America, 1840-1920, Young Americas Foundation, 1987

Armentano, Dominick T.: Antitrust and Monopoly: Anatomy of a Policy Failure, Wiley, 1982

Literatura o antimonopolním zákonodárství je dostupná v Knihovně F.A. Hayeka v Liberálním institutu.

DiLorenzo, Thomas: The Myth of Natural Monopoly, The Review of Austrian Economics, Vol. 9, No. 2

Armentano, Dominick T.: Antitrust Reform: Predatory Practices and the Competitive Process, The Review of Austrian Economics, Vol. 3, No. 1

Block, Walter: Total Repeal of Antitrust Legislation: A Critique of Bork, Brozen, and Posner, The Review of Austrian Economics, Vol. 8, No. 1

Salin, Pascal: Cartels as Efficient Productive Structures, The Review of Austrian Economics, Vol. 9, No. 2

The Review of Austrian Economics je dostupné na internetových stránkách Misesova institutu www.mises.org

DiLorenzo, Thomas: The Myth of Predatory Pricing, Policy Analysis No.169, CATO Institute, 1992

Armentano, Dominick T.: Antitrust Policy: Reform or Repeal?, Policy Analysis No. 21, CATO Institut, 1982

Policy Analysis je dostupné na internetových stránkách CATO institutu www.cato.org

Kéž by to byl vtip. 

Jaká je ta správná cena?

Potkají se tři podnikatelé ve vězení a ptají se jeden druhého, za co byli odsouzeni.

První podnikatel: “Já tu jsem pro to, že jsem prodával své výrobky, které byly tak kvalitní, že si je všichni lidé kupovali, za ceny, které byly vyšší než ceny výrobků mých konkurentů. Byl jsem obviněn ze zneužívání dominantního postavení na trhu a odsouzen.”

“A co ty?”, ptají se ostatní druhého podnikatele.

Druhý podnikatel: “Také vyrábím výrobky, které lidé rádi kupují. Jsem nejlepší v oboru, a tak si mohu dovolit prodávat výrobky levněji než moji konkurenti. Ale právě nízké ceny v porovnání s konkurencí se nelíbily úředníkům, kteří dohlížejí na tzv. hospodářskou soutěž. Obvinili mne z cenového podbízení a byl jsem za prodej mých výrobků za nízké ceny odsouzen.”

Třetí podnikatel: “Pánové, věděl jsem o těchto úskalích, která na podnikatele čekají. A protože jsem nechtěl dopadnout tak jako vy dva, rozhodl jsem se, že nebudu prodávat za vyšší ceny než mají moji konkurenti, ani za ceny nižší, ale že zvolím zlatou střední cestu. Stanovoval jsem tedy stejné ceny, jaké měla konkurence. Ale ani toto mé počínání se úředníkům nelíbilo, byl jsem obviněn z cenovékoluze a odsouzen.”