Modrá šance versus komunální socialismus

Mnohé zastánce volného trhu zaskočil v Lidových novinách rozhovor „Lidé aquaparky chtějí, my jim sloužíme“ s předsedou poslaneckého klubu ODS Vlastimilem Tlustým. Čtenář mohl podlehnout dojmu, že stínová vláda ODS usilovně pracuje na novém dokumentu Modrá šance pro aquaparky.

Důslednost, se kterou vrcholný představitel pravicové strany obhajoval tento výkvět komunálního socialismu, ukazuje nejméně na dvě podstatné věci. Zaprvé, že je pan Tlustý ochoten obětovat pravicové zásady v mnohem větší míře, než je nezbytně nutné, zadruhé že stínový ministr financí nechápe pojem „veřejný statek“. Oběma aspektům považuji za nutné se věnovat i přesto, že si Vlastimila Tlustého vážím jako schopného politika, který byl s to nastolit odvážné téma rovné daně a navazujících ekonomických reforem.

Principy se musí držet kdekoliv

Co se týče koherence a zásadovosti politických postojů, nelze politiku dělit na tu „velkou“ – parlamentní, a na tu „malou“ – regionální a komunální. Ve výsledném efektu pak vzniká doslova trapná situace, kdy pravicový volič na jedné straně se sympatiemi pozoruje poslance ODS atakující hrozivě narůstající rozpočtové deficity a nešetrné rozhazování státních peněz, na druhé straně s odporem sleduje zastupitele ODS ve svém vlastním městě, jak dávají zelenou monstrózním projektům, do kterých by ve své podstatě město nemělo ani zasahovat. Ideálem pravice je přece ve všech sférách státní správy malý a efektivní stát, který občanům zajistí ochranu jejich svobod, majetku a bezpečnosti. Takový stát vybere daně a dodá za ně kvalitní služby. Nikde není řečeno, že by stát měl poskytovat občanům rozptýlení ve stylu římského „chléb a hry“. Snad ještě horším faktem je, že se tímto aktem komunální politici dopouštějí nehorázného přerozdělování, i když svorně tvrdí, že koupaliště je přece pro všechny. Jednoduše není – všichni ho platí, ale jen někdo na něj chodí. Stejně jako někdo pobírá sociální dávky a druhý ne.

Pokud shrneme důsledky aktivit některých pravicových komunálních politiků, dopouštějí se výstavbou aquaparku, která je jenom jedním z projevů „komunálního socialismu“, přesně těch nešvarů, které sami kritizují: drahým projektem destabilizují obecní finance a výrazně je zadluží, otevřou korupční prostor pro stavební firmy a úředníky, dopustí se výrazného přerozdělení (=tok peněz či výhod od jedněch k druhým) a stát pustí tam, kde nemá co dělat – do podnikání. A i při vědomí toho, že politika je taktickou hrou, jejíž aktéři často musí slevit ze svých zásad, aby bylo později možné realizovat větší politický zisk, nelze tolerovat tak výrazné popírání liberálních ekonomických principů, k jakému se hlasitě přihlásil pan Tlustý.

Druhý problematický moment výroku V. Tlustého tkví především v tom, jak byl „bohulibý“ záměr stavět aquaparky odůvodněn. Na otázku, zda by nebylo „pravicovější“ sehnat soukromého investora, odpověděl Vlastimil Tlustý následovně: „Je to přesně na hranici mezi veřejným a soukromým statkem. Někdo to může vnímat jako vy, někdo jinak.“ Přitom již minimálně od padesátých let zavedl „otec mainstreamové ekonomie“ Paul Samuelson definici, která do dnešních dní přetrvala v takovéto zjednodušené podobě: „Veřejné statky jsou takové statky, z jejichž užívání nemůže být vyloučen spotřebitel, který za ně nezaplatí.“ Každému, kdo se jen občas ponoří do četby ekonomických textů, je jasné, že aquapark, koupaliště, atletická dráha nebo golfové hřiště v této definici jako veřejný statek neobstojí, neboť je zcela bezproblémové uživatele statku přimět k platbě, resp. ho v případě nezaplacení vyloučit ze spotřeby.

Vlastimil Tlustý se tak dopouští výrazné mystifikace a zaměňuje význam sousloví „veřejný statek“ jako ekonomicky exaktně definovaného pojmu a „veřejný zájem“ jako neurčitého slovního spojení, kterými se zaštiťují politici všech vyznání při prosazování svých cílů. Pro někoho je tak „veřejným zájmem“ schválit euroústavu, postavit dálnici nebo se vyzbrojit Grippeny, pro jiné tyto věci ve veřejném zájmu nejsou. Bohužel se v historii nenašel ani jeden brilantní mozek, který by přesvědčivě definoval, co veřejným zájmem je a co není. Pan Tlustý i přesto má právo nepochybně jako pravicový politik národu sdělit, že aquaparky jsou dle jeho názoru ve veřejném zájmu, ale pokud řekne, že jsou veřejným statkem, popírá ekonomickou vědu.

Na závěr bych se možná trochu paradoxně ztotožnil s větou Vlastimila Tlustého: „Já osobně taky patřím k těm, kteří si myslí, že jsou aquaparky dobrý nápad.“ Ovšem s malým rozdílem – ne ze společné komunální pokladničky, ale každý za své. Ale kdo jiný než stínový ministr financí a brilantní parlamentní kritik rozhazovačné vlády Vlastimil Tlustý by měl takovou zásadu hlásat?


Autor je asistentem primátora Hlavního města Prahy a bývalým šéfredaktorem Laissez Faire