Měnová unie a problémy konvergence

Ve svém článku se vyjádřím k současnému měnovému upořádání v Evropské unii a jeho vlivu na Českou republiku. Využiji přitom dva teoretické koncepty, které jsou dnes v našich odborných textech skloňovány ve všech pádech, a pokusil bych se o jejich vzájemnou syntézu. Jedná se o teorii optimálních měnových oblastí a o Balassa-Samuelsnův efekt.

Pojem optimální měnové oblasti zavedl do ekonomie současný nositel Nobelovy ceny za ekonomii R. A. Mundell. Ve svém článku z roku 1961 definoval podmínky, při kterých by dvě území měla sdílet jednotnou měnu, resp. při kterých by dvě území měla využívat samostatné měny s pohyblivým měnovým kurzem. Ve fungující měnové oblasti by měla existovat mobilita pracovních sil, která by mezi jednotlivými částmi působila jako vyrovnávací prvek namísto volně pohyblivého měnového kurzu. Při deficitu platební bilance by místo depreciace kurzu nastal odliv pracovní síly z postižené oblasti do oblasti, která je na tom v daném momentě lépe. Základní podmínkou fungování měnové oblasti tedy není plnění makroekonomických kritérií, jako velikost státního dluhu k HDP apod., ale mobilita pracovních sil. Podle tohoto teoretického konceptu je vystavěna i Evropská měnová unie (EMU), na jejíž tvorbě se Mundell podílel. Otázku, na kolik je tato podmínka splněna dnes v EMU ponechme zatím stranou.

Přejděme nyní k druhému konceptu. V roce 1964 ekonomové Bela Balassa a Paul Samuelson, rovněž nositel Nobelovy ceny za ekonomii, publikovali nezávisle na sobě články, v nichž vysvětlovali proces ekonomického dohánění vyspělých zemí méně vyspělými zeměmi. Rozdělili hospodářství na dva sektory – první sektor vyrábí mezinárodně obchodovatelné zboží a druhý neobchodovatelné zboží. Proces ekonomické konvergence je spojen s růstem produktivity práce v sektoru obchodovatelného zboží a následně i růstem mezd a potažmo i cen, který však nepůsobí inflačně, protože je kompenzován nárůstem produktivity práce. Tento mzdový nárůst se přenáší i do sektoru neobchodovatelného zboží, kde však není doprovázen nárůstem produktivity práce a ve svém důsledku působí inflačně. Proces ekonomického dohánění je – při určité kurzové stabilitě – v méně vyspělé zemi doprovázen vyšší mírou inflace než ve vyspělejší zemi.

Jako empirický základ tohoto procesu slouží vztah mezi cenovou hladinou a úrovní HDP. Uvedený obrázek ukazuje úroveň cenové hladiny a HDP na hlavu (jako procenta průměru zemí OECD) za rok 2001. Pozitivní vztah mezi úrovní HDP na hlavu a cenovou hladinou je patrný již na první pohled. Chudší země mají nižší cenovou hladinu. Podle zákona jediné ceny má teoreticky všechno obchodovatelné zboží ve všech zemích stejnou cenovou úroveň. Veškeré cenové rozdíly jsou tedy způsobeny rozdíly v cenách neobchodovatelného zboží, jako jsou kadeřnické služby, restaurace apod. Rozdíly v tomto sektoru nemohou být odstraněny cenovou arbitráží, ale skrze růst produktivity při výrobě obchodovatelného zboží a mzdovou nákazu, která tlačí na růst cen i u neobchodovatelného zboží. O tomto procesu se hovoří především v souvislosti se zeměmi přistupujícími k EU, méně již v souvislosti se zeměmi samotné Evropské měnové unie, kde Balassa-Samuelsnův efekt působí rovněž.

K odstraňování těchto cenových rozdílů by podle Balassy mohl přispět rovněž cestovní ruch – turisté by směřovali do regionů s nižšími cenami. V těchto regionech by byla stimulována poptávka a nastal by cenový růst. Kromě pohybu turistů však může ke stírání rozdílu v relativních cenách přispět další ekonomický proces – a sice pohyb pracovních sil. Pracovníci by se přemisťovali do regionů s vyššími mzdami, tam by zvyšovali nabídku na trhu práce a zároveň by opačný jev nastal v zemi, ze které by odešli, a pohyb pracovních sil by tak působil jako vyrovnávací prvek na ceny neobchodovatelného zboží. Nastávala by arbitráž na trhu práce.

Jaká je souvislost mezi požadavkem na mobilitu pracovní síly pro fungování Evropské měnové unie a Balassa-Samuelsonovým efektem? Jak je vidět z grafu, Balassa-Samuelsonův efekt v EMU existuje, což nám může sloužit jako důkaz nedokonalé mobility pracovníků. V rámci EMU není splněna základní podmínka existence optimální měnové oblasti. Jistě existují statistické metody zjišování mobility pracovních sil, nám však jako důkaz nedokonalé mobility plně postačí existence cenových rozdílů. (To na druhou stranu neznamená, že u zemí, mezi kterými nepůsobí Balassa-Samuelsonův efekt – tj. které mají stejnou výši cenové hladiny a HDP na hlavu -, existuje vzájemná mobilita práce!) Přijetí eura bylo převážně dílem politiků a nikoliv ekonomů a jeho osud v budoucnu je, stejně jako jeho vznik, závislý na politických zájmech Evropské unie. Evropská měnová unie je založena pouze na politické vůli mít jednotnou měnu.

Politická vůle mít jednu měnu je samozřejmě vedle ekonomických kritérií důležitý faktor. Jako příklad lze uvést Českou republiku, která také jistě jako celek neplní stoprocentně podmínky optimální měnové oblasti, ale politická vůle mít jednu měnu, českou korunu, je oproti EMU nesčetněkrát vyšší. Od přijetí eura Unie zatím nezažila vážnější hospodářské problémy, ne však díky jednotné měně. Až některé země Evropské unie zasáhne recese, jistě se zvýší i politický tlak na národních úrovních mít vlastní měnovou politiku, která by národní zájmy hájila lépe než Evropská centrální banka. Odstředivé tlaky v samotné unii jsou však stále silnější a v národních parlamentech jsou stále početněji zastoupeny národně-pravicové strany (Francie, Itálie, Rakousko a poslední volby v Holandsku), které pouze zatím nepřišly na to, že by mohla jednotná měnová politika poškodit jejich národní zájmy.

Pro malou otevřenou ekonomiku nemusí být rozumné vstupovat do svazku, jehož osud je zcela mimo jeho kontrolu, a která je tak kriticky závislá na pohybech kurzu. Případný rozpad dnešního měnového systému by se jistě pro členské země neobešel beze ztrát, nehledě na ztráty, jež může malá ekonomika utrpět již během členství v celku, který se bude více řídit zájmy těch nejsilnějších. To, že převažují zájmy silnějších, je realita dnešní EU – vždy jsou to převážně daně německých a francouzských poplatníků, které živí bruselské byrokraty.

Členství v EMU proto zvažujme, jak nejpečlivěji můžeme a vyčkejme. Zatím žádná měnová spolupráce v rámci Evropy neslavila dlouhodobý úspěch.


Odkazy:

Balassa, B.: The Purchasing-Power Parity Doctrine: A Reapraisal. Journal of Political Economy, Vol. LXXII, September 1964, pp. 585-596
Brito, P.-Correia I. H.: Inflation Differential and Real Convergence in Portugal. Economic Bulletin, Banco de portugal, June 2000, pp. 41-46
Purchasing Power Parities 1999 Benchmark Results. OECD 2001
Mundell, R.: Optimum Currency Areas, American Economic Review, No 3, 1961
Samuelson, P.: Theoretical Notes on Trade Problems. Review of Economics and Statistics, Vol. XLVII, May 1964.

Autor je studentem Vysoké školy ekonomické.