Měli by euroskeptici být pro rozšíření?

Co se vám vybaví, když se řekne „proces rozšíření na Východ“? Boj utlačovaných národů usilujících o zařazení zpátky mezi vyspělý kapitalistický svět? Konec trabantů a front na chleba? Odstranění řízeného hospodářství, rozprodej velkých státních podniků a snižování obchodních bariér?

Zhruba to se vždycky vybavilo mě. Pak jsem se ale v roce 1999 stal členem výboru Evropského parlamentu, který měl na starosti monitoring přihlášky Estonska do EU. Když jsem začal studovat estonské zprávy o připravenosti, zjistil jsem k mému překvapení, že při překonávání své socialistické minulosti Estonsko v liberalizaci dalece předčilo stávající členské státy EU.

Pod mladou thatcherovskou vládou tato pobaltská země odstranila všechna cla, zrušila státní dotace a volný trh zavedla dokonce i do zemědělství. V rámci rozsáhlého balíčku fiskálních reforem loni zrušili daň ze zisku společností a zavedli rovnou daň z příjmu se sazbou 27 procent.

Asi vás nepřekvapuje, že takové výsledky eurokraté neslyší rádi. Podle nich se Estonsko vrací k dickensovskému kapitalismu, který se EU po čtyřicet let snaží nahradit „něčím lepším“. Jak by mohli přijmout zemi, v níž mohou pracovníci podepisovat libovolné typy smluv, bez povinné „ochrany“ Sociální kapitoly? Jak by mohla Společná zemědělská politika přežít přijetí zemědělců hospodařících bez dotací?

S úžasem jsem během minulých dvou let sledoval, jak je malé postsovětské republice Bruselem dirigováno znovuzavádění cel a dotací a opětovné postátňování zemědělství tak, aby vyhovělo požadavkům na členství v Evropské unii.

Estonsko je extrémní případ. Ovšem podobné jsou příběhy všech uchazečských států. Maďarský vyjednavač pro oblast mezinárodního obchodu mi jednou řekl, jak je hrozné poslouchat poučování o ekonomickém liberalismu ze strany EU, která současně na maďarské zboží uvaluje vyšší kvóty než v období studené války. V České republice si zas Václav Klaus postěžoval, že vždycky když chce zrušit nějaký zákon z doby socialismu, tak se ukáže, že tento nebo nějaký velmi podobný zákon je součástí acquis comunautaire.

Pro země střední a východní Evropy je klíčové, aby se na světovém trhu prosadily nižší cenou. S výhodou konkurenceschopného směnného kurzu a relativně levné pracovní síly by mohly Západ časem ekonomicky dohnat. Jenže vstup do EU také znamená přijetí eura, zavedení 48 hodinového pracovního týdne a regulační pracovní legislativy a všeho dalšího. Proč tedy tyto země o vstup do EU vlastně usilují?

„Je pravda, že vstupem do EU na tom budeme ekonomicky hůře“, řekla mi jedna estonská poslankyně. „Co jiného ale máme dělat? Když Rudá armáda naposledy vkročila do Tallinu, vy jste stále seděli na zadku.“

Její slova mi od té doby stále znějí v hlavě. Vždycky jsem byl pro rozšíření hlavně z důvodů historické povinnosti. V Jaltě jsme připustili, aby země s dlouhou evropskou historií padly do komunistické tyranie. To byla zlá chyba, kterou nikdy nebudeme moci skutečně odčinit. Uvědomil jsem si, že jestliže tyto země chtějí do Evropské unie, maximální usnadnění cesty do EU by bylo to nejmenší, co bychom měli udělat.

To je pro mě stále vážný argument. Ovšem stále více a více pochybuji, zda jim nabízíme férový obchod. Tím, že trváme na tom, aby vyhověli každé čárečce v acquis comunautaire, je odsuzujeme k trvalé chudobě. Pravda, dostanou jako kompenzaci nějaké strukturální fondy, jenže ty nemohou nikdy vyrovnat ztrátu jejich konkurenční výhody. Jestli si máme z nedávné historie EU vzít nějaké ponaučení, tak poznatek o povaze strukturálních fondů: konzervují strukturu. Byly možná zamýšlené jako krátkodobá pomoc, která měla chudým regionům přinést ekonomické vyrovnání, ale pohled na ekonomiku Řecka nebo jižní Itálie ukazuje, že taková politika chudé regiony uvrhla do pasti trvalé závislosti.

Uchazečským zemím nabízíme nepěknou volbu: buď stát před dveřmi protekcionistické celní unie, nebo se stát východoevropským Mezzogiornem.

Určitě musí existovat lepší cesta. Nemohlo by se těmto zemím dovolit, aby se staly součástí společného trhu, a přitom si prováděly vlastní domácí politiku? Nemohly by se připojit jen ke čtyřem evropským svobodám (tj. volnému pohybu zboží, služeb, lidí a kapitálu), a přitom mít vlastní pravidla pro rybolov, trestní právo nebo třeba pracovní zákonodárství?

Jeden čas to vypadalo, že i Evropská komise takovou možnost zvažuje. Na začátku devadesátých let se mluvilo o jakémsi druhu přidruženého členství, v jehož rámci by uchazečské země přijaly zákonodárství k jednotnému trhu, aniž by musely začlenit do své legislativy dodatečná politická opatření. Dnes už se ale o ničem takovém nemluví, z jednoho prostého důvodu: Komise si uvědomila, že kdyby takovou šanci dostali noví členové, stávající země by to sotva nechaly bez povšimnutí. Takovéto polorozšíření by vedlo k tomu, že Velká Británie, Dánsko a možná některé další země, by usilovaly o navrácení některých kompetencí. Komise vycítila, že by to byla zrada hlavního principu Jeana Monneta: principu, že se Evropa musí pohybovat jako blok, a že moc jednou svěřená Bruselu se nesmí nikdy vrátit původním státům.

Robin Cook s oblibou zdůrazňuje, že uchazečské země nikdy o nic takového nepožádaly. Jistě, samozřejmě, že nepožádaly: vědí, že nikdo nic takového nenabízí. Mají za to, že plné členství je menší zlo, než úplná izolace. Nechtějí ohrozit své přijetí tím, že by žádaly výjimky. Soukromě ovšem mluví jinak.

„Kdyby před námi ležela nabídka volný evropský trh plus NATO, skočili bychom po ní,“ řekl mi jeden rumunský vyjednavač. „Jestliže ale jedinou volbou je Evropa nebo Asie, musíme volit Evropu.“

Před jedenácti lety Západ se zatajeným dechem sledoval, jak se země střední a východní Evropy zbavují sovětské tyranie. Revoluce roku 1989 byly založeny na třech principech: demokracii, svobodě a národní nezávislosti. Demokracie ale neznamenala jen právo jednou za čtyři roky jít k volbám, ale také právo mít zákony tvořené zvolenými zástupci, a nikoliv úřady, které nejsou nikomu odpovědné. Svoboda znamenala možnost žít své životy podle svého, a ne legislativu, která svazuje životy lidí trapnou vládní regulací. Národní nezávislost znamenala vyjádření schopnosti těchto národů žít ve svém vlastním státě.

Dnes po jedenácti letech těmto zemím hrozí, že EU v menší či větší míře zboří všechny tyto tři principy. Střední a východní Evropa by si určitě zasloužila lepší osud.


Daniel Hannan je poslanec Evropského parlamentu za oblast Jihovýchodní Anglie (člen Konzervativní strany) a autor článků pro Sunday Telegraph.