Lze rozumně udělit Nobelovu cenu míru?

Následující úvaha o Nobelově ceně míru nezapadá do pravidelné rubriky „regulační postřehy”, protože její udělení regulací ve smyslu zmíněné rubriky opravdu není. A to bez ohledu na to, že není udělována „zcela soukromou, na státu nezávislou nadací”, jak nesprávně tvrdí mnozí nevzdělaní čeští žurnalisté, ale bytostně politickou komisí volenou na základě aktuálního rozložení stranických sil norským parlamentem. To samo o sobě ale jen respektuje poslední vůli Alfreda Nobela, který část svého majetku dobrovolně tomuto politickému rozhodování svěřil. A její udělování není omezením ničí svobody (viz článek P. Macha v tomto čísle k témuž tématu).

Přesto mě na ní už mnoho let něco mate. Za CO je vlastně udělována? V chemii, fyzice, lékařství a snad i v literatuře je smysl Nobelovy ceny snad čitelný. Má oceňovat příspěvky, díla, objevy a práce mimořádné, zřetelně se odchylující od normálu, tedy od průměru, který logicky produkuje drtivá většina vědců a literátů. Standard si ocenění nezaslouží, excelence a mimořádnost ano. Jistě, i na tom, co je mimořádné, se musí nějak dohodnout většina dané vědecké či literární komunity, čili i toto rozhodnutí je svým způsobem kompromisní, tedy politické. A mnoho členů daných komunit by určitě „svou” Nobelovu cenu mnohým oceněným nepřiznalo a naopak udělilo mnoha neoceněným. Jde tedy veskrze o lidské, subjektivní rozhodování. Ale u uvedených čtyř cen je snad shoda na tom, že se opravdu při udělení ceny hledá ona mimořádnost.

U Nobelovy ceny míru mi ale definice oné mimořádnosti dlouhodobě uniká. Co je normálním, přirozeným stavem světa? Mám za to, že mír. Válka je naopak výchylkou od normálu, vybočením ze standardu. Ovšem nechtěným a nežádoucím vybočením, na rozdíl od vědy či literatury. Zatímco ve fyzice má mimořádný příspěvek kladné znaménko, v případě míru má odchylka od něj znaménko záporné. Neměli bychom tedy oceňovat mírotvorce, ale naopak prostřednictvím norimberských a haagských tribunálů negativně „odměňovat” = trestat ty, kteří k výchylce světa od mírového průměru přispěli. Ukončení války jako návrat k normálu si snad žádného pozitivního ocenění nezaslouží, stejně jako udržování onoho normálu.

Pokud bychom totiž za hodna ocenění uznali návrat k normálu či jen jeho udržování, dostávali bychom se k absurdním výsledkům. V prvním případě by utilitaristicky vzato cestou k Nobelově ceně míru bylo nejprve vyvolání konfliktu a jeho následné ukončení jednou a touž osobou, protože i na tuto mimořádnost by se nobelovské kritérium mohlo vztahovat. Asi proto vyvolalo v roce 1994 takový poprask udělení ceny Jásiru Arafatovi, tedy osobě, která ukončila, zpětně víme, že navíc neúspěšně, tentýž konflikt, který sama rozpoutala a mnoho let živila. Jeho ocenění se podobalo udělení ceny fair-play mnoho let prokazatelně dopujícímu atletovi jen za to, že v jednom závodě najednou překvapivě doběhl „čistý.”

V případě, že by udělení ceny bylo možné i za udržování míru, pak proč neocenit každý rok všechny hlavy států, premiéry, ministry či další ústavní činitele ve všech zemích, které spolu neválčí? Například v Evropě by to vyžadovalo každoroční porcování ceny mezi tisíce lidí. Absurdní? Jistě, protože udělování ceny za standard je absurdní.

Určitě vás ale napadne námitka. Je přece možné udělit cenu někomu za to, že světu pomohl z nenormální situace války do stavu míru a přitom se na vyvolání války sám nijak nepodílel. Jeho čistý přínos pro svět za jeho posun ze záporných hodnot k nule může být srovnatelný s čistým přínosem fyzikova posunu jeho disciplíny od nuly do hodnot kladných. Problém je ovšem v tom, že takoví lidé se obtížně hledají. V jakémkoli skutečném konfliktu jsou většinou všechny strany umazány krví a konflikt končí ne smírem, ale vítězstvím jednoho a prohrou druhého. Buď mají tedy „nobelovští mírotvorci” opravdu moc nějaký konflikt ukončit, pak ale byli jeho součástí. Nebo nebyli jeho součástí, ale pak nemají moc uzavírat mírové dohody. Právě proto, že logika této ceny je tak obtížně naplnitelná, je jakýkoli jejich laureát, který měl něco do činění s opravdovým konfliktem, tak kontroverzní. A jakkoli dnes vypadá neuvěřitelně, že na Nobelovu cenu byli v minulosti nominováni též Hitler, Stalin či Mussolini, není vyloučeno, že za určitých okolností by se bývali mohli touto cenou pyšnit.

Právě proto jsou východiskem z tohoto dilematu jiné cesty. Například udělení ceny osobám, které jsou široce vnímány jako „vykonavatelé dobra”, jakým byla třeba Matka Tereza. Těch je ovšem jednak na každoroční ocenění také málo a navíc je v jejich případě nekontroverznost vykoupena faktem, že jejich činnost nepasuje příliš na Nobelovu definici zásluh o mír – většinou se nejedná o osoby, které prokazatelně „učinily nejvíc pro bratrství mezi národy, pro rušení či omezení armád a organizování mírových konferencí.” A tak nezbývá, než občas cenu udělit zcela dle politických sympatií, tak jako to nakonec bylo letos v případě Ala Gorea a IPCC. Tam nobelovská komise zkombinovala vady obou přístupů (krvavý mírotvorce vs. apolitický tvůrce dobra) a jmenovala nejen laureáty bytostně politické a kontroverzní, ale ještě navíc nesplňující Nobelovu definici.

Sečteno a podtrženo: Udělit významné ocenění „za mír” podle mě dost dobře nejde. Je to téměř neřešitelné zadání, které pan Nobel svým následovníkům zanechal. Stěží lze navrhnout „zrušení” této ceny, ale z výše uvedeného si činím závěr, že přisuzovat mimořádnost této ceně a jejím laureátům je zbytečné. Místo „Nobelova cena za mír” si napříště říkám „Politická cena norské parlamentní komise.” Ještě vám připadá tak významný ten, kdo ji kdy dostal?