Laissez Faire v nedohlednu

Francii jsem navštívil během letošního jara, zrovna v průběhu druhého kola prezidentských voleb. Dokonce jsem měl možnost být přítomen bouřlivé oslavě vítězství staronového prezidenta Jacquese Chiraca v chirakistickém štábu ve Štrasburku, sídle mimo jiné Evropského parlamentu a hlavním městě příhraničního kraje Alsace. Oslavy měly mírně hořký nádech – v kraji, který je druhým nejbohatším ve Francii, totiž nečekaně vysoko bodoval silně nacionalistický Jean-Marie Le Pen, pro kterého byly plynové komory jen detailem druhé světové války a který je znám svým xenofobním postojem vůči globalizaci. Je to dost nepochopitelné v kraji, jemuž globalizace projevující se mnohasetletým směšováním velkého množství kultur a působením relativně volného obchodu přinesla vysokou prosperitu, kulturní úroveň a v rámci Francie i záviděnou nízkou nezaměstnanost. Přesto je globalizace (a v ní obsažená imigrace) to, co se zde místo přebujelé státní správy a nefunkčních socialistických receptů viní ze současných problémů.

Tento alsaský postoj by se mohl zdát až nesmyslný, v porovnání s výsledky v celé Francii se ale nelze čemu divit. Když jsou už prezidentské i „parlamentní“ volby dávno za námi, lze si udělat co nejkomplexnější obraz o tom, jaké řešení francoužští voliči pro své problémy zvolili. Velmi povrchně se dá radovat z totální prohry francouzských socialistů, kdy svůj neúspěch v prvním kole parlamentních voleb reflektoval Lionel Jospin dokonce oznámením o ukončení politické kariéry. Volby do Národního shromáždění nedopadly pro socialisty o mnoho lépe – Svaz pro prezidentskou většinu obsadil pohodlných 365 křesel z celkových 577 míst. Problémem je, že tato porážka levice v zemi, která je známa jako po Švédsku nejrovnostářštější společnost v Evropě, zřejmě – stejně jako v minulosti – neznamená nic podstatného.

Jacques Chirac jako starý muž bez výraznější politické budoucnosti již nemá mnoho důvodů razantněji prosazovat autentickou pravicovou politiku, což ostatně ani nikdy nedělal. Před svým prvním zvolením měl také průraznou kampaň slibující snižování daní či rozsáhlé reformy směřující k potlačení role všudypřítomného státu. Ve skutečnosti se však pod jeho vedením navýšil rekordně počet úředníků, daně výrazně stouply a slibované reformy se nekonaly. To vedlo k ekonomickým problémům, vysoké nezaměstnanosti a k návratu socialistů k moci.

Za jistou naději se považuje nový premiér Jean-Pierre Raffarin, od kterého se očekává nový styl v souvislosti s jeho minulostí politika z regionální sféry. Ve svém povolebním projevu před Národním shromážděním na počátku července se přihlásil k předvolebním slibům: pětiprocentní snížení daní, privatizace státních podniků, boj s kriminalitou a hájení zájmů Francie v Evropské unii. Dva první cíle, které by mohly poznamenat život Francouzů opravdu výrazně, se jeví značně nereálně. Ve Francii, tedy zemi s širokou důvěrou občanů ve státní a veřejné instituce a podniky, a v zemi, ve které mají zaměstnanecké organizace velké slovo, nebude myslitelné zbavovat pracovníky výhod zaměstnání ve státní sféře privatizací státních podniků. Navíc podniky, které se daly odstátnit relativně bezbolestně, již stihla prodat Jospinova vláda.

Pětiprocentním snížením daně z příjmu v kombinaci s malou možností nadstandardních privatizačních příjmů je nereálné udržet v rozumných mezích rozpočet, který vydává obrovské sumy na hlavní přerozdělovací schéma země – zdravotní a penzijní pojištění, jejichž reforma bude vyžadovat thatcherovskou reformátorskou razanci a reaganovské přesvědčovací a motivační schopnosti. Je nepravděpodobné, že by se do něčeho tak převratného nová vláda pustila. To, že výraznější obrat směrem ke svobodnější Francii zřejmě nehrozí, připomněl premiér Raffarin obhajobou 35hodinového pracovního týdne a tvrdým postojem chránícím vysoké subvence zemědělcům v rámci Evropské unie.

Místo alespoň částečného aplikování principů Laissez faire, kterým dala Francie jméno, se zřejmě dočká pokračování již tradičně bezkonfliktní navázání takzvané pravice na předchozí levicovou vládu bez výraznějších změn v hospodářské politice. Laissez faire tedy až příště.


Autor je šéfredaktorem Laissez Faire.