Laissez faire anebo diktatura

1. Co o Laissez faire říká Encyklopedie společenských věd

Již více než sto let působí doktrína laissez faire, laissez passez*na hlasatele totalitního despotismu jako rudý šátek na býka. Podle nich v sobě tato doktrína koncentruje všechny hanebné principy kapitalismu. Taková interpretace nutně znamená popření ideologických základů systému soukromého vlastnictví výrobních prostředků a implicitně demonstruje dokonalosti antiteze laissez faire, tedy komunismu a socialismu.

Za reprezentanta doktrín vyučovaných americkými a britskými univerzitami a středními školami lze považovatEncyklopedii společenských věd. Její devátý svazek obsahuje článek Laissez faire z pera oxfordského profesora a autora detektivek G.D.H. Colea. Na pěti a čtvrt stranách svého příspěvku profesor Cole hojně používá odsuzující přívlastky. Zásada laissez faire „nestojí za vyzkoušení“, je rozšířena jen v „lidové ekonomii“, „teoreticky zkrachovala“, je „anachronismem“, přežívá jen jako „předsudek“, ovšem „jako doktrína hodná teoretického uznání je mrtvá.“ Uchýlení se k těmto a mnoha dalším podobným urážlivým pojmenováním nemůže zakrýt skutečnost, že argumenty profesora Colea nejsou naprosto k věci. Profesor Cole není kvalifikován k tomu, aby se těmito problémy zabýval, protože prostě neví, co tržní hospodářství je a jak funguje.

Jenom se zadostiučiněním registruje, že koncepce odmítající laissez faire stojí „za mnoha projekty státního plánování, jež mnohdy pod ruským vlivem nyní postupují na celém světě.“

2. Laissez faire znamená hospodářství svobodného trhu

Otázce původu doktríny laissez faire, laissez passez věnovali vzdělaní historici mnoho úsilí. Je každopádně jisté, že ve druhé polovině osmnáctého století do tohoto hesla shrnuli pro lepší srozumitelnost svůj program vynikající francouzští bojovníci za hospodářskou svobodu – zejména Gournay, Quesnet, Turgot a Mirabeau. Jejich cílem bylo ustanovení ničím neomezované tržní ekonomiky. Za účelem dosažení tohoto cíle obhajovali zrušení všech zákonů, které bránily pracovitějším a schopnějším lidem v překonávání jejich méně pilných a méně schopných konkurentů, a zákonů zabraňujících pohybu zboží a lidí. Právě toto mělo slavné heslo laissez faire vyjadřovat.

Když ekonomové osmnáctého století občas slova laissez faire, laissez passez používali, neměli v úmyslu takto svoji sociální filosofii pojmenovat. Zaměřovali své úsilí na vypracování nového systému sociálních a politických idejí ku prospěchu lidstva. Nehodlali organizovat platformu či stranu a hledat pro ni jméno. Termín označující celý komplex politické filosofie svobody – liberalismus – se objevil až ve druhé dekádě devatenáctého století. Tento výraz pochází ze Španělska, kde označoval zastánce ústavní vlády a náboženské svobody. Brzy se pak začal používat po celé Evropě jako označení pro úsilí zastánců demokracie, svobody myšlení, slova a tisku, soukromého vlastnictví výrobních prostředků a svobodného trhu.

Otcové socialismu a novodobého intervencionismu si byli neslučitelnosti svých programů s politickými postuláty liberalismu plně vědomi. Hlavním cílem jejich vášnivých útoků byl liberalismus jako celek. Nerozlišovali mezi jeho politickými a ekonomickými aspekty.

Postupem času ovšem socialisté a intervencionisté anglosaských zemí přišli na to, že útočit na liberalismus a myšlenky svobody otevřeně je beznadějné. Prestiž liberálních institucí byla v anglicky mluvícím světě tak obrovská, že si žádná strana nemohla dovolit vzdorovat jim přímo. Jedinou nadějí antiliberalismu bylo vydávat sebe sama za pravý a ryzí liberalismus a postoje všech ostatních stran odsuzovat jakožto pouhý předstíraný liberalismus.

Socialisté směle prohlašovali, že demokratické instituce mohou uspokojivě fungovat pouze tehdy, mají-li vlády plnou kontrolu nad všemi výrobními aktivitami a je-li individuální občan zavázán bezpodmínečně poslouchat všechny příkazy vydávané ústřední plánovací komisí. Tvrdili, že všestranná státní kontrola je pouze prostředkem, jak učinit lidi svobodnými, a že svobodu tisku nejlépe zaručuje vládní monopol na tisk a vydavatelskou činnost. Naprosto bezohledně slovo liberalismus ukradli a začali označovat svá vlastní hesla a politiku jako liberální. Dnes je v Americe termín „liberalismus“ poměrně často používán spíše jako synonymum pro komunismus.

Kvůli této sémantické inovaci, kterou socialisté a intervencionisté provedli, zůstali obhájci svobody beze jména. Neexistoval žádný termín, kterým by bylo možné označovat lidi, kteří věří, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků je nejlepším, či vlastně jediným způsobem, jak učinit národ i všechny jeho jednotlivé občany co nejbohatšími, a jak docílit, aby fungovala zastupitelská demokracie. Socialisté a intervencionisté si myslí, že si takoví lidé žádné jméno nezaslouží, že jsou odkázáni jen na takové posměšné přívlastky jako „ekonomičtí royalisté,“ „přisluhovači Wall Streetu,“ „reakcionáři“ atd.

Tento stav vysvětluje, proč začal být výraz laissez faire stále častěji používán k označování myšlenek lidí, kteří obhajují ekonomiku svobodného trhu proti vládnímu plánování a státní kontrole.

3. Cairnesův argument proti laissez faire

Dnes již není pro inteligentní lidi těžké si uvědomit, že alternativami jsou tržní hospodářství nebo komunismus. Produkce může být řízena buď nakupováním či nenakupováním ze strany všech lidí anebo příkazy státu. Lidé si mohou vybrat mezi těmito dvěma systémy ekonomické organizace společnosti. Žádné třetí řešení, žádná střední cesta neexistuje.

Je smutnou skutečností, že to nebyli jen politici a demagogové, kteří tuto prazákladní pravdu neviděli, ale že v analýze těchto problémů chybovali dokonce někteří ekonomové.

Lidské bytosti jsou omylné a proto si někdy neuvědomují, co by měly dělat podle svých skutečných zájmů. Podle ekonoma Cairnese navíc na světě existují „takové věci jako vášeň, předsudky, zvyk, skupinové zájmy a třídní zájmy, jež lidi odvádějí od sledování jejich vlastních zájmů v nejvyšším smyslu.“ Je politováníhodné, že je realita taková. Musíme se ovšem ptát, zda je možné lidstvo nějak před poškozováním špatnými soudy a záští lidí ochránit. Není chybné předpokládat, že bychom se mohli vyhnout katastrofálním následkům těchto lidských slabostí tím, že necháme za jednotlivé občany rozhodovat vládu? Jsou vlády obdařeny intelektuální a morální dokonalostí? Nejsou snad vládci také jen lidé, kteří podléhají lidským nedostatkům?

Pokud někdo laissez faire nepřijímá kvůli lidské omylnosti a morální slabosti, musí ze stejných důvodů odmítnout každý typ vládního jednání.

4. Vědomé plánování versus automatické síly

Podle názoru samozvaných „pokrokářů“ jsou alternativami „automatické síly“ nebo „vědomé plánování.“ Jak tvrdí dále, spoléhání se na automatické procesy je evidentně čirá hloupost. Žádný racionální člověk nemůže vážně doporučovat nečinnost a nechat věci jít bez jakéhokoliv zásahu prostřednictvím cílevědomého jednání. Plán jakožto projev vědomého jednání je absenci jakéhokoliv plánování nesrovnatelně nadřazený. Laissez faire znamená: nechte zlo trvat a nepokoušejte se osud lidstva zlepšit rozumným jednáním.

To jsou naprosto falešná a klamná slova. Takovýto argument rozvíjený na obhajobu plánování je kompletně odvozen z nepřijatelného výkladu metafory. Nemá žádný jiný základ než významový posun termínu „automatický“, který je k popisu tržního procesu obvykle používán v metaforickém smyslu. Automatický znamená podle Stručného oxfordského slovníku „nezáměrný, nevědomý, pouze mechanický.“ Podle Websterova akademického slovníku automatický znamená „neřízený vůlí . . . vykonávaný bez aktivních myšlenek a bez vědomého záměru nebo řízení.“ Jaký triumf pro zastánce plánování.

Pravdou je, že nevolíme mezi neživým mechanismem a automatismem na straně jedné a vědomým plánováním na straně druhé. Alternativy nejsou plánovat či neplánovat. Otázkou je, kdo má plánovat. Má každý člen společnosti plánovat za sebe a nebo by měla paternalistická vláda sama plánovat za všechny? Otázkou není automatismus versus vědomý zásah, ale spontánní jednání každého jednotlivce versus výlučné jednání vlády. Je to svoboda versus všemocnost vlády.

Laissez faire neznamená: nechte fungovat bezduché mechanické síly. Znamená: nechte jednotlivce, ať si vybírají, s kým chtějí ve společenské dělbě práce spolupracovat, a nechte podnikatele určovat, co by měli vyrábět. Plánování znamená: nechte vybírat vládu a nechte ji uplatňovat svá rozhodnutí donucovacím aparátem.

5. Uspokojování opravdových“ lidských potřeb

V systému laissez faire není podle plánovačů produkované zboží takové, které lidé „opravdu“ potřebují, ale takové, z jehož prodeje je očekáván nejvyšší zisk. Smyslem plánování je řídit produkci k uspokojování „opravdových“ potřeb. Kdo má ale rozhodovat o tom, co jsou ty „opravdové“ potřeby?

Tak například bývalý předseda britské Labouristické strany profesor Harold Laski definoval smysl plánovaného řízení investic tak, že „úspory investorů se zužitkují spíš v bydlení než v biografech.“ Nejde o to, zda někdo souhlasí či nesouhlasí s profesorovým osobním názorem, že lepší domy jsou důležitější než filmy. Skutečností je, že spotřebitelé, tím, že utrácejí část svých peněz za návštěvu filmu, činí jinou volbu. Pokud by obyvatelé Velké Británie, stejní lidé, kteří vynesli labouristy k moci, měli přestat navštěvovat filmy a utrácet více za komfortnější bydlení, podnikatelé usilující o zisk by byli nuceni investovat více do výstavby domů a méně do výroby filmů. Profesor Laski se zaměřil na pohrdání přáními spotřebitelů a zaměnil je za svá vlastní přání. Chtěl odstranit demokracii trhu a zavést absolutní vládu diktátora produkce. Mohl předstírat, že má pravdu z „vyššího“ pohledu a že byl jako nadčlověk povolán k tomu, aby uplatnil svůj vlastní soubor hodnot na masy podřadných lidí. Pak měl být ale natolik upřímný, aby to řekl na rovinu.

Všechna ta vášnivá chvála nadřazenosti vládních zásahů je ze strany jednotlivých intervencionistů jen ubohé předstírání vlastní bohorovnosti. Ten Skvělý božský stát je skvělým jen proto, že se od něj očekává, že bude dělat výlučně to, co si přeje jednotlivý obhájce intervencionismu. Jediný správný plán je ten, s kterým se jednotlivý plánovač plně stotožňuje. Všechny ostatní plány jsou nesprávné. Autoři knih o přínosech plánování mají samozřejmě na mysli vždy jedině svůj vlastní plán. Žádný plánovač nebyl nikdy dost chytrý na to, aby zvážil možnost, že plán, který vláda uvede do praxe, se může od jeho vlastního plánu lišit.

Různí plánovači se shodují jenom v odmítání laissez faire, to jest svobodného rozhodování ve volbě a v jednání. Nikdy se však neshodnou na výběru konkrétního plánu, jenž by se měl přijmout. Na každý důkaz zřejmých a nesporných vad intervencionistických politik reagují zastánci intervencionismu vždy stejně. Tyto chyby, říkají, jsou hříchy nesprávného intervencionismu. My obhajujeme dobrý intervencionismus. Samozřejmě, že dobrý intervencionismus je pouze vlastní odrůda konkrétního autora.

6. „Pozitivní“ versus „negativní“ politika

Zabýváme-li se moderním etatismem – socialismem a intervencionismem – nesmíme opomenout důležitou roli, jíž hrají nátlakové skupiny a lobby státních zaměstnanců a absolventů univerzit čekajících na státní zaměstnání. Hlavní roli v pokroku Evropy směrem k „sociální reformě“ hrály dvě organizace: Fabian Society v Anglii a Verein für Socialpolitik v Německu. Fabiánská společnost začínala jako „naprosto nevýznamná reprezentace státních zaměstnanců.“ O organizaci Verein für Socialpolitik jeden z jejích zakladatelů a nejprominentnějších vedoucích činitelů, profesor Lujo Brentano, přiznal, že zpočátku neměla ohlas jinde něž u státních zaměstnanců.

Není překvapující, že se mentalita státního zaměstnání odrážela v poslání nových uskupení. Z hlediska partikulárních skupinových zájmů byrokratů je pokrokem každé opatření, které vede k růstu státních výdajů. Politici, kteří taková opatření propagují, pozitivně příspívají k blahobytu, zatímco ti, kdo proti tomu namítají, jsou negativní. Velice brzy tato lingvistická inovace zevšeobecněla. Intervencionisté, kteří chtějí být nazýváni liberály, vysvětlují, že jsou samozřejmě se svým pozitivním programem liberální, čímž se odlišují od negativního programu „ortodoxních“ zastánců laissez faire.

Takže ten, kdo obhajuje cla, cenzuru, regulaci měnového kurzu a regulaci cen, podporuje pozitivní program, který přinese pracovní místa pro celníky, cenzory, zaměstnance odboru kontroly cen a měnového kurzu. Zastánci volného obchodu a obhájci svobody projevu jsou ovšem špatní občané, jsou totiž negativní. Laissez faire je ztělesnění negativismu, zatímco socialismus, který přeměňuje všechny lidi ve státní zaměstnance je stoprocentně pozitivní. Čím více se bývalý liberál odklání od liberalismu a přibližuje se socialismu, tím se stává „pozitivnější.“

Není nutné zdůrazňovat, že toto je všechno nesmysl. To, zda je myšlenka vyslovena pozitivně nebo negativně, závisí jedině na formě, jakou se to autor rozhodne podat. „Negativní“ návrh Jsem proti cenzuře je shodný s „pozitivním“ návrhem Jsem pro to, aby každý měl právo zveřejňovat své názory. Laissez faire není ani formálně negativní – to spíš opak laissez faire by zněl negativně. Podstatné na této doktríně je, že žádá soukromé vlastnictví výrobních prostředků. To samozřejmě implikuje, že odmítá socialismus. Zastánci laissez faire nejsou proti státním zásahům do podnikání proto, že „stát nenávidí“ nebo kvůli tomu, že lpí na „negativním“ programu. Jsou proti pro to, že je to neslučitelné s jejich vlastním pozitivním programem – ekonomikou svobodného trhu.

7. Závěr

Laissez faire znamená: nechte jednotlivce, toho běžného občana, kterým se každý ohání, vybírat si a jednat podle sebe a nenuťte ho podléhat diktátorovi.


Krácená verze „Laissez Faire or Dictatorship“ publikovaná v knize Ludwig von Mises: Planning For Freedom, Libertarian Press, poprvé publikováno v roce 1952.

překlad: Petr Mach