Konkurence právních řádů je lepší než harmonizace

Záleží na úhlu pohledu: Někdo Švýcarsko vnímá jako černého pasažéra, který žije z kapitálu zbytku Evropy, jiný jako unikátní příklad země, která si docela úspěšně dokáže udržovat nezávislost na Evropské unii. V první části svého článku se budu zabývat otázkou Švýcarska a tlaku Evropské unie, ve druhé se zaměřím na to, co považuji za klíč ke švýcarskému úspěchu: rozmanitost a rozdílnosti uvnitř federace.

Marný tlak EU

Evropská komise již deset let intenzivně kritizuje švýcarský daňový systém, obviňuje Švýcarsko, že je daňovým rájem, který láká ke zdanění zahraniční subjekty a jejich mobilní výrobní faktory – práci a kapitál. Švýcarská federální vláda na tyto útoky reagovala přizpůsobením některých daňových zákonů, ale mnoho prostoru jí již nezbývá, protože fiskální suverenitu ve Švýcarsku drží jednotlivé kantony (v zemi se 7,2 milionu obyvatel jich je celkem 26!) a kantony jsou pevně zajedno v tom, že jejich daňové záležitosti jsou jen jejich věcí a nikdo jiný do nich nemá co mluvit.

Faktem je, že některé kantony praktikují politiku štíhlé vlády a jejich daně z příjmu fyzických i právnických osob jsou nízké, zatímco jiné kantony zapadají do evropského modelu vysokých daní a vysokých veřejných výdajů. Zajímavá je právě ta šíře rozmanitosti typů vlády, jakou ve Švýcarsku lze nalézt. Přitom ve Švýcarsku neexistuje žádné hnutí za harmonizaci těchto daní a současně je známou skutečností, že tato rozmanitost demokraticky zvolených forem vlády nezabránila Švýcarsku v tom, aby se stalo bohatou zemí. Jak podivné! Kdybychom totiž brali vážně, co říká Brusel, museli bychom věřit tomu, že harmonizace daní na evropské úrovni činí konkurenci spravedlivější a transparentnější a že tedy harmonizace je žádoucí stav oproti daňové konkurenci.

Než se budeme věnovat problému harmonizace versus rozmanitost, zastavme se na chvilku u tvrzení, že švýcarské bohatství závisí na odčerpávání úspor ze zahraničí. Musím podotknout, že Švýcarsko má již mnoho let nemalý obchodní přebytek. Z toho nutně plyne, že přesně stejný je jeho deficit na finančním účtu platební bilance. Jinými slovy, Švýcarsko je v čistém vyjádření významným vývozcem kapitálu do zbytku světa. To je mimochodem přirozená situace vyspělé ekonomiky s dostatkem kapitálu, kde je výnos kapitálu relativně nižší v porovnání s jinými zeměmi.

Švýcarsko rozhodně nežije z několika málo světových firem se špičkovými technologiemi a vysokou produktivitou. Ve skutečnosti se Švýcarsko, které je vysoce otevřené mezinárodnímu obchodu (s výjimkou zemědělských produktů), prostě specializuje na výrobu v závislosti na stále se měnících komparativních výhodách.

Výhody konkurence převyšují výhody harmonizace

A proč se Švýcarsko nikdy nestalo protekcionistickou zemí? Jednou možnou hypotézou může být, že vnitřní švýcarská politika by to nikdy nepřipustila. Kantony horlivě soutěží, aby přilákaly investice a ekonomickou aktivitu vůbec, jak s jinými oblastmi světa tak mezi sebou navzájem. Protekcionismus na celošvýcarské úrovni by nevyhnutelně poškodil některé kantony více než jiné. Proto by protekcionistická politika nebyla považována za legitimní a nikdy by se neuchytila.

Slovy ústavy, kantony se považují za suverénní státoprávní celky. Ve vztahu k federální vládě jsou ve stejném postavení jako členské státy EU vůči Evropské unii. Skutečná suverenita leží na jednotlivých kantonech. Švýcarská federace dokonce ani sama o sobě nemůže uvalovat daně. Tato pravomoc je na ni jen delegována kantony a je obnovována každých deset let.

Právě díky tomu, že suverenitu drží tyto velmi malé politické jednotky (nejmenší Appenzel má jen 11 tisíc obyvatel, největší Curych má 1,2 milionu obyvatel), Švýcarsko přirozeně respektuje princip subsidiarity: Jen co nelze dosáhnout na úrovni kantonu může být delegováno na federální úroveň. Federální vláda odpovídá za méně než třetinu veřejných výdajů, zbytek rozdělují kantony a obce (což jsou ještě menší politické jednotky). Ukazuje se, že jen velmi malé množství věcí potřebuje být řízeno centrálně a většinu veřejných statků a služeb poskytují kantony ke spokojenosti všech. Uvědomme si, že Švýcarsko zahrnuje 4 jazykové a kulturní entity, dvě hlavní náboženství a úspěšně přemosťuje značné kulturní rozdíly mezi germánským severem a latinským jihem Evropy.

Nevyhnutelným důsledkem této skutečnosti je obrovská rozmanitost Švýcarska. Není to tak, že by si Švýcaři neuvědomovali všechny argumenty ve prospěch harmonizace na federální úrovni – zjednodušení, transparentnost, nižší transakční náklady, úspory z rozsahu apod. – jen prostě vyhodnotili výhody centralizace a harmonizace jako podstatně nižší než jejich náklady.

Švýcaři k těmto závěrům nepotřebují žádné hlubokomyslné ekonometrické analýzy. Oni jednoduše hlasují – ne jednou za čtyři či pět let, ale každé dva tři měsíce. Další unikátní vlastností Švýcarů tedy je, že dokáží těžit z přímé demokracie. Švýcaři neustále hlasují na federální, kantonální i obecní úrovni o všech možných záležitostech. Švýcaři jsou kolektivním „suverénem“ a volení představitelé musí respektovat rozhodnutí voličů. Když náhodou zvolená vláda ve chvilce nepozornosti špatně vyhodnotí náladu tohoto kolektivního „suveréna“, kterým je lid, může skupina občanů iniciovat referendum, a pokud uspějí, mohou tak přimět vládu ke změně politiky. Přirozeným důsledkem tohoto ústavního uspořádání je velká rozmanitost kanton od kantonu. Nikdy, během uplynulých tisíce let nehlasovali Švýcaři o změně tohoto systému. Raději žijí s nepohodlností rozdílných zákonů, nařízení, daní, školství atd., než aby zavrhli po generace děděné právo na sebeurčení.

Netvrdím tím, že by jiné národy měly převzít tento úžasný model demokracie – to zjevně není možné. Vládnoucí třída v normální zastupitelské demokracii by nikdy nedopustila rozpuštění moci na menší jednotky nebo lid. Jen tvrdím, že rozmanitost, kterou náš systém produkuje, rozhodně nevedla Švýcarsko do chudoby. Právě naopak. Pomohla Švýcarsku zbohatnout. Naše ústavní uspořádání nutí každý kanton přizpůsobovat regulatorní a daňové podmínky realitě konkurence institucí – mezi jednotlivými kantony. Výsledkem je, že má Švýcarsko coby vyspělý průmyslový stát jedno z nejmenších daňových zatížení na světě a současně poskytuje veřejné statky a služby na špičkové úrovni. Je atraktivní pro investory. A to je to, co štve Německo, Francii, Itálii a další země Evropské unie a co vyvolává záplavu stížností EU na „nefér“ daňovou konkurenci.

Ať již bude výsledek těchto sporů jakýkoliv, měli by mít všichni švýcarský paradox na paměti: Až zas bude EU chtít něco harmonizovat ve jménu efektivnosti, transparentnosti či úspor z rozsahu, stejně platí, že konkurence institucí je lepší. A navíc je i demokratičtější.

Článek přeložený do slovenštiny z originálu „Managing diversity – the Swiss example“ vyšel v časopise Konzervatívne listy vydávaném Konzervativním Institutem M. R. Štefánika na Slovensku (www.konzervativizmus.sk). Překlad PM.