Konkurence funguje. Střední Evropa je důkazem.

Na červnovém summitu Evropské unie francouzský prezident Nicolas Sarkozy prosadil v návrhu chystané smlouvy, která má nahradit dříve odmítnutou ústavní smlouvu, nahrazení slov „vnitřní trh, na němž je konkurence volná a nepokřivená“ slovy „jednotný trh“. Na následné tiskové konferenci pak položil řečnickou otázku: „Konkurence jako dogma, jako ideologie? Co kdy přinesla pro Evropu dobrého?“ Lze samozřejmě diskutovat o tom, jaké právní důsledky může vygumování odkazu na volnou konkurenci z navrhované evropské smlouvy mít, ale jisté je, že minimálně symbolická hodnota takové věty je velmi podstatná. Minulost totiž prokazuje, že konkurence Evropě přinesla mnoho dobrého.

Evropské dějiny jsou do značné míry bojem mezi svobodou a centrálním řízením, mezi volným obchodem a protekcionismem, mezi laissez-faire a merkantilismem a mezi kapitalismem a komunismem. Různé pohledy na konkurenci jsou jádrem těchto střetů. Svoboda a konkurence jsou dvěma stranami jedné mince. Pokud existuje jen málo překážek hospodářské směně, pak existuje i konkurence. Pak budou existovat podnikatelé – to je pojem, který do ekonomie vnesl francouzský filosof Jean-Baptiste Say – kteří se snaží nacházet nové a lepší způsoby poskytování zboží a služeb. Tento proces vytváří tlak na vývoj směrem k vyšší kvalitě, větší rozmanitosti nabídky a nižším cenám.

Řečeno stručně, konkurence přinášela Evropě prospěch. Vlastně svobodu soutěžit rozpoznal William J. Baumol jako hlavní příčinu toho, proč Evropa jako první na světě zbohatla. Příjem průměrného Evropana je dnes čtrnáctkrát vyšší než v roce 1820 a současně Evropané pracují v průměru méně hodin. Dokonce i pánové Karl Marx a Friedrich (Bedřich) Engels v polovině 19. století tvrdili, že volný trh přinesl více bohatství než kolik vytvořily všechny předcházející generace lidstva dohromady.

Nejjasnější důkazy významu volné konkurence můžeme dnes nalézt ve střední a východní Evropě. Srovnání těchto zemí roku 1987 a roku 2007 mluví samo za sebe. V roce 1987 byly tyto země nedobrovolně v područí Sovětského svazu a jeho totalitního politického systému s centrálně plánovanou ekonomikou. Nyní mají tyto země stabilní demokratické systémy vlády s tržní ekonomikou, většina jich vstoupila do NATO a Evropské unie. Zkušenost těchto zemí poskytuje učebnicový příklad toho, co se stane, když je konkurence totálně potlačena, a co se stane, když jí je dovoleno se vrátit.

Sovětský systém centralizoval vlastnictví a výrobu. Centralizovaná výroba z definice znamená nulovou konkurenci. V těchto zemích byla veškerá ekonomická rozhodnutí prováděna na vertikále odshora dolů. Úředníci prováděli výpočty poptávky a stanovovali objemy výroby. Neexistoval tedy žádný prostor pro nápady, inovace ani podnikatelský duch. Jakýkoliv pokus o změnu by narušil složitý hierarchický řád výroby, ze kterého měli prospěch členové Komunistické strany na úkor obyčejných lidí. Po desetiletí nebyl tento systém schopen uspokojovat nejzákladnější potřeby občanů – fronty lidí čekajících na chleba byly v osmdesátých letech běžným obrázkem dne.

Na začátku devadesátých let, po osvobození ze sovětského útlaku se mnoho lidí v zemích střední Evropy obávalo, že nebudou schopni konkurence. Staré továrny, které byly po dlouhou dobu chráněny před jakoukoliv vnější konkurencí, začaly krachovat. Existovaly silné obavy z vysoké nezaměstnanosti a nárůstu chudoby. Také proto existovala řada rad od různých mezinárodních institucí, že reformy by se měly provádět opatrně a pomalu. Tyto obavy se ukázaly být neopodstatnělé. Viděno s odstupem nějakých patnácti let, země se transformovaly velmi rychle. A čím radikálnější reformy na volný trh byly, tím zřetelnější výsledky se dostavily.

Průměrná tempa růstu HDP v zemích střední a východní Evropy byly během posledních 10 let dvojnásobné ve srovnání s průměrným růstem skupiny EU-15. V řadě středo- a východoevropských zemí se průměrný příjem na hlavu více než zdvojnásobil, a to včetně mnoha nejchudších. Mezi léty 1998 a 2003 se počet lidí žijících pod hranicí chudoby snížil o 40 milionů. Místo front na chleba z časů 80. let můžeme ve střední a východní Evropě vidět opravovaná města, high-tech průmysl, čilý turistický ruch a příjemné restaurace. Část tohoto úspěchu patrně spočívá v tom, čemu ekonomové říkají „efekt dohánění“, během něhož chudší ekonomiky přirozeně bohatnou rychleji. Nicméně pod komunistickou vládou tyto země relativně chudly, což skončilo právě až v roce 1990.

Dnes již málokdo argumentuje ve prospěch centrálně řízené ekonomiky. Nicméně srovnání střední a východní Evropy roku 1987 a roku 2007 je relevantní pro dnešní debatu o roli konkurence. Ukazuje nám to nejen k čemu vede absence konkurence, ale i to, jaký léčivý dopad má liberalizace. Absence konkurence se ukázala být totálně zničující, z čehož by si měla vzít ponaučení Evropská unie – a vyvarovat se nastoupení znovu na špatnou cestu.

Touha „chránit“ Evropany před konkurencí může být založena jen na nevíře v naše schopnosti. Jak může někdo argumentovat, že bychom měli chránit firmy před konkurencí, aby se mohly stát „evropskými šampióny“? Jistě, pokud jsou to skvělé firmy, pak by se prosadily samy ve férové hře volné konkurence. Jenže evropské země dál stanovují konkurenci meze – a to na trhu výrobků, na trhu práce i u sociálních služeb. Aby Evropa své problémy vyřešila a stala se ve světovém měřítku úspěšnější, potřebuje méně různých omezení konkurence. Chce se zvolat slovy podnikatelů, kteří čelili regulacím v éře merkantilismu: „Laissez-nous faire!“. Stačí, když nás necháte pracovat a podnikat.


Johnny Munkhammar je programovým ředitelem švédského thinktanku Timbro. Text byl napsán anglicky pro americké Center for European Policy Analysis

překlad: Petr Mach