Kniha měsíce: Frédéric Bastiat: Co je a co není vidět

Frédéric Bastiat, který patří k téměř neznámým autorům a v učebnicích ekonomie se o něm navzdory jeho rozsáhlému dílu většinou nedočteme, vycházel při sepisování svých textů z metodologického základu, který by mu mohli mnozí současní ekonomové, ale také novináři i politici (všechna tato povolání Bastiat vykonával) závidět – byl jím zdravý rozum. Ano, takové myšlenky se rozvíjely ve Francii v polovině minulého století. A jelikož myšlenky vycházející ze zdravého rozumu nemohou na rozdíl od komplikovaně vyhlížejících moderních sofismat zastarat, mají i českému čtenáři po téměř 150 letech mnohé co říci. Ve sbírce esejů, která je uvedena obsáhlou studií doc. Jana Pavlíka, nalezneme mimo hlavního eseje Co je vidět a co není vidět, který dal název celé sbírce, také slavné eseje Petice výrobců svící, Dva systémy etiky, Obchodní bilance (přetištěný v Laissez Faire říjen 1998) a výňatek z Bastiatovy hry Tři konšelé.

Je pozoruhodné, že ostří Bastiatova pera a vtipu jeho argumentů čas nic neubral. Obhajobu laissez faire, kterou Bastiat tak mistrně ovládal, lze bez problému použít proti snaze dnešních etatistů regulovat a přerozdělovat, ať se již k socialismu hlásí přímo nebo jeho praktiky schovávají za nové sociálně demokratické koncepty, teorie třetích cest, boj proti globalizaci nebo budování Evropské unie. Stačí změnit příslušná jména politiků či ekonomů a podobnost je dokonalá. Poté si naneštěstí uvědomíme, že se za minulých 150 let mnoho nezměnilo.

 

Vidění nejen bezprostředních dopadů nějaké politiky na jednu skupinu obyvatel, ale sledování dopadů, které nejsou na první pohled viditelné, včetně dopadů na všechny ostatní skupiny obyvatel, je totiž tím, co usvědčuje etatistické koncepty z omylu a falše. Zdravý rozum a důsledně uplatřovaná logika jsou pro ně největším nebezpečím. Bohužel mocichtiví politikové a odpůrci kapitalismu a soukromého vlastnictví – dříve a i nyní – využívají přitažlivosti vyvozování unáhlených závěrů z povrchní analýzy, z toho, co je vidět na první pohled, a zcela záměrně zapomínají na to, co tak jednoduše vidět není. Každý může okamžitě vidět nezaměstnané, kteří za peníze vybrané na daních zametají chodník před městským úřadem. To je prezentováno jako “vytvořená” pracovní místa. Málokdo si ovšem uvědomí, že za tato místa byla zaplacena vysoká cena. V důsledku vyšších daní bylo stejné množství pracovních míst ztraceno, protože podnikatelům se zvýšily náklady a nemohli si již dovolit dále zaměstnávat některé zaměstnance. Ti se stali nezaměstnanými. Nejsou ovšem soustředěni na jednom místě, nikdo je nevidí pohromadě, nikdo nemůže ani přesně určit, kteří z nich jsou nezaměstnaní právě kvůli této jedné vládní politice “vytváření pracovních míst”. Nejsou prostě vidět a to je to, co politikům vyhovuje. Jejich “záslužný” čin má zřetelně viditelné výsledky a nezřetelné náklady. “Podpora” bytové výstavby, “podpora” exportu, “revitalizační” programy, “ochrana” trhu před levnými dovozy, regulace cen nájemného a elektřiny, „potřeba“ monopolu Telecomu – všechny tyto intervencionistické politiky mají své zjevné výnosy a skryté (i když v některých případech naštěstí stále zjevnější) náklady. Při porozumění destruktivních vlivů všech těchto politik nám nenahraditelně poslouží Bastiatova analýza toho, co je vidět, ale hlavně toho, co vidět není.