Karel Čapek: O věcech obecných aneb Zóon politikon

Karel Čapek je v České republice doslova a do písmene fenomén. Má výsadní postavení mezi ostatními českými spisovateli, mysliteli a novináři. Pro mnoho lidí je symbolem idealizovaných poměrů první republiky a nedotknutelnou ikonou demokracie. Ve školách jsou studenti přednostně seznamováni s jeho dílem a je jim vtloukána představa Karla Čapka jako neohroženého bojovníka za lidskou svobodu.

Je nezpochybnitelné, že Karel Čapek byl velmi dobrým literátem a novinářem – jeho fejetony, cestopisy, zamyšlení či romány jsou ukázkou vysokého literárního standardu a v mnoha ohledech jsou myšlenky v nich obsažené nadčasové. Rovnou měrou nelze zpochybnit jeho snahu o varování před nebezpečím nacistické totality prostřednictvím děl, jako byla například notoricky známá „Válka s mloky“. I proto nacisté Čapka nenáviděli a zakazovali jeho knihy. Stejně tak Čapka nenáviděli komunisté pro jeho slavnou esej „Proč nejsem komunistou“, která je také obsažena v recenzované knize, která se proto celá objevila na indexu zakázaných knih. Během let se tak vystavěl nepřesný obraz Karla Čapka jako svobodomyslného člověka jen dle jeho pocitového odporu vůči relativně vedlejším projevům totalitní ideologie.

Malá zelená knížečka s názvem „O věcech obecných čili Zóon politikon“ je souborem esejí, úvah a fejetonů, ve kterých Karel Čapek čtenáře seznamuje se svými názory na veřejné události a problémy své doby jakož i na pojmy nadčasové – zabývá se politikou, jejími podobami, svobodou, socialismem, komunismem, hospodářstvím, lidskou solidaritou a zabrousí i do oblasti filosofie. Na rozdíl od ostatních monumentálních děl zde máme tedy možnost poznat Čapka z dnes nepříliš viditelné strany – názorové.

Pro čtenáře ostatních Čapkových knih musí být „O věcech obecných“ neuvěřitelným zklamáním. Po přečtení jak již zmíněného článku „Proč nejsem komunistou“ tak článků dalších, musí být každému pozornému čtenáři jasné, že Čapkův odpor vůči totalitě je jen zdánlivý, emocemi podložený a nevyargumentovaný. Ve zmíněném slavném eseji Čapek vyčítá komunistům své doby pouze viditelné, ale reálně nepodstatné vlastnosti: prahnou po moci více než po pomoci chudým; jsou většinou omezení a agresivní; chtějí odstranit celý řád a nechtějí nic zachovat; neřeší problémy chudých te , ale slibují jejich řešení až po vzdálené revoluci. Čapek se tak distancoval od revolučního řešení situace (převratu, násilí) a špatných lidských vlastností komunistů, ale ani slovem se nevěnoval zrůdné ideologické podstatě komunismu.

Jen o několik stránek dál za tímto domnělým odvrhnutím komunismu se nachází soubor úvah s titulem „Sám o sobě a o věcech závažnějších“, jehož součástí je i sotva pětistránkový článek „O tom socialismu.“ V něm Čapek píše následující větu, která se pro svou jednoznačnost nedá žádným způsobem vytrhnout z kontextu:

„Ostatně a je to socialism, nebo ne: věřím v zespolečenštění výrobních prostředků a omezení soukromého vlastnictví, v organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu, v právo každého na život, práci, blahobyt a svobodu ducha, věřím v mír, ve Spojené státy světa a rovnost národů, věřím v humanitu, v demokracii a v člověka, amen.“

Zde se prokazuje v plné míře, že Karel Čapek kromě svého odporu k revoluční změně pořádků, násilí a komunistické omezenosti hlásá ortodoxní komunistická hesla. K požadavku na „zespolečenštění výrobních prostředků“ snad není co dodat, každý občan České republiky ví moc dobře o čtyřicetileté tradici, kdy vše patřilo všem a soukromé vlastnictví bylo omezeno na minimum. „Organizace výroby a spotřeby“ pod sebou ukrývá neméně známé heslo „centrálně plánované hospodářství“, s nímž také nelze mít pozitivní zkušenost – tento koncept byl argumentačně rozdrcen již dávno a za empirický důkaz jeho nefunkčnosti lze považovat neporovnatelnost výkonu centrálně plánovaných ekonomik s volnotržním prostředím, což se projevilo rozpadem většiny direktivních ekonomik ke konci minulého století. Čapkova víra v „konec kapitalismu“ rovněž neskrývá na své razanci a odhaluje nekompromisní jednoznačnost postojů svého autora.

Žádný rozumný člověk jistě nebude protestovat proti „právu každého na život“, naproti tomu je třeba se ohradit proti konceptu „práva na práci“ a „práva na blahobyt“, které nemohou v žádném případě být označeny za přirozená či základní lidská práva. Kdo nepracuje, nemůže zkrátka mít právo na blahobyt, stejně tak právo na práci není dané apriorně. V tomto ohledu je třeba připomenout, že právě ty kapitalistické společnosti, které tak rychle Čapek odsuzuje, daly práci, blahobyt či štěstí nespočetně většímu množství lidí než vykonstruované rovnostářské společnosti jakéhokoliv typu.

Další Čapkova slova o „Spojených státech světa“ jsou již mnohokrát opěvovaným snem sociálních inženýrů a konstruktivistů o nadnárodní – pokud možno celosvětové – jurisdikci, kde by bylo možno dosáhnout utopického mírového a bezproblémového ráje právě pod jejich taktovkou.

Kniha „O věcech obecných čili Zóon politikon“ nabízí podobných prapodivných výroků mnoho a rozhodně by si jí měl přečíst každý, kde chce znát Karla Čapka trochu víc než jen jako skvělého spisovatele. Na závěr ještě jedna ukázka:

„Celé dějiny lidstva jsou dějinami strašného a velikého úsilí stát se pány něčeho: pány přírodních sil, pány kontinentů a moří; dosud se nevěnoval ani zlomek té energie, aby se lidský mozek stal pánem něčeho bližší ho a lidštějšího, totiž mezinárodního hospodářství. Až dosud velká část lidských zdrojů na něm závisí nevědomě a bezbranně jako na klimatu nebo na přírodní pohromě. Člověk do té míry vyvázne z otroctví stroje, vyvázne-li z otrocké závislosti na neovládaném, špatně organizovaném a brutálním hospodářství.“


O věcech obecných čili Zóon politikon. Nakladatelství Hynek, Praha, 2000.