Je Evropa „optimální politickou oblastí“

Laureát Nobelovy ceny za ekonomii Robert Mundell definoval Optimální měnovou oblast jako oblast, kde se vyplatí mít jednotnou měnu. Podle této teorie je racionální, aby na daném území byla zavedena jednotná měna, pokud existuje mobilita výrobních faktorů – pracovní síla se může volně přesouvat a mzdy jsou flexibilní. Pokud určitá oblast není takto homogenní, měly by v ní spíš existovat oddělené měny. Podle některých ekonomů je Evropská unie dostatečně homogenní, aby ji bylo možno považovat za mundellovskou optimální měnovou zónu, jiní tvrdí opak a zastávají názor, že by pro Evropu byl výhodnější systém flexibilních měnových kurzů mezi jednotlivými měnami.

Nicméně předmětem tohoto článku není diskuse nepochybně zajímavého konceptu optimální měnové oblasti. Dovolím si Mundellův koncept parafrázovat a vznesu jinou otázku: Tvoří Evropa „optimální politickou oblast“?

Definujme si optimální politickou oblast jako takovou geografickou oblast, v níž platí, že průměrný příjem jednotlivých regionů oblasti má rovnoměrné rozdělení. To znamená, že v takto definované oblasti neexistují regiony s významnými rozdíly v průměrném příjmu. Na druhé straně, pokud dva regiony mají výrazně odlišné průměrné příjmy, budou tyto regiony tvořit optimální politické oblasti jedině pokud budou oba tvořit separátní politické jednotky – nezávislé státy nebo autonomní státy v rámci volné konfederace. Kromě rovnoměrnosti příjmů jsou pro optimální politickou oblastdůležité další faktory homogenity, jako např. společný jazyk. Takovouto definici optimální politické oblasti obvykle plní národní státy.

Jak uvedu dále, na území, které není optimální politickou oblastí, může společné politické rozhodování vést ke konfliktům.

Systémová změna politické moci jako příčina nárůstu přerozdělování

Vládní přerozdělování měřené podílem vládních výdajů na hrubém domácím produktu od začátku 20. století narůstá. Tento vývoj lze mj. vysvětlit jako důsledek systémové změny politické moci – zavádění systémů rovného hlasovacího práva (blíže viz Petr Mach: Demokracie a přerozdělování, LF červen 2000).

Situace, kdy hlasy jsou rovné, zatímco úroveň bohatství je rozdílná, dává chudým moc hlasovat pro politické programy v jejich prospěch financované bohatými. Takovýto demokratický systém politické moci má v sobě přerozdělování vtěleno.

Chudší část populace tíhne hlasovat pro projekty, které odebírají prostředky od bohatší části. Na druhé straně, pravicové strany obvykle prosazují nižší daně a nižší dotace, protože věří, že velké přerozdělování je 1) nespravedlivé a nemorální a 2) způsobuje neefektivnost. Velké přerozdělování v evropských zemích může být příčinou jejich trvalého zaostávání za ekonomikou Spojených států. Jestliže pravicové strany vystupují proti přerozdělování na národní úrovni, měly by ještě více brojit proti přerozdělování mezi národy.

Přerozdělování mezi národy vede ke konfliktům

Přerozdělování v rámci „optimální politické oblasti“ nevede k vážným konfliktům, protože bohatší část populace je rozptýlena a nemůže se tudíž chtít oddělit a vytvořit nezávislý stát. Bohatí nemají moc zabránit přerozdělování, mohou jej pouze udržovat na únosné úrovni.

Pokud jsou – na druhé straně – chudí nebo bohatí koncentrováni v oddělených regionech jednoho státu, bude mezi nimi vznikat napětí a bohatší budou mít pocit, že na zbytek země doplácejí, zatímco chudší mohou mít pocit podřazenosti. Jako příklad může sloužit rozdělení bývalého Československa, současné napětí mezi východními a západními Němci nebo mezi Vlámy a Valony v Belgii. Snadno nalezneme další příklady po celé Evropě.

Národ, který v rámci jednoho státu doplácí na druhý národ, bude chtít chudší národ buď ovládat nebo bude chtít společný stát opustit. Subordinace nebo separace jsou jedinými možnými důsledky. Mezinárodní přerozdělování v sobě obsahuje latentní konflikt a je potenciálně nebezpečné.

Jednotlivé evropské země mají velmi rozdílné úrovně národního důchodu. To může v rámci sjednocené Evropy vest k velkému přerozdělování a následným konfliktům. Chudé národy budou podporovat projekty ve svůj prospěch financované bohatšími národy (společnou zemědělskou politiku, strukturální dotace či společnou sociální politiku). Budou podporovat větší společný rozpočet, větší společné daně a větší odvody podle HDP do společného rozpočtu.

Po nějakou dobu to mohou bohatší země trpět. Dříve či později to ale začnou považovat za nespravedlivé a budou hlasovat pro zastavení vybudovaných penězovodů do chudších oblastí. V již politicky integrované Evropě budou ale takové snahy vždy přehlasovány. Pak se začne v bohatých regionech ozývat volání po separaci. Oddělení od Unie ale těmto regionům nebude dovoleno. Začnou tedy bojovat nepolitickými zbraněmi. Lze si představit vážnější problém než separatismus minority, která nechce sdílet společný stát? Obávám se, že politická integrace Evropy dláždí cestu do pekel.

Alternativa – Evropa jako volná hospodářská zóna

Existuje k politické integraci Evropy alternativa? Uchazečské země ze střední a východní Evropy jsou tlačeny k přijímání evropské legislativy za mlhavé přísliby budoucích dotací a pod hrozbou možných obchodních bariér, pokud by zůstaly mimo Pevnost Evropu. Takový integrační proces není založen na společných hodnotách. Spíš připomíná úplatkářství a vydírání. Je to stará bismarkovská metoda cukru a biče. Alternativa existuje – svobodný obchod, méně byrokracie a účinná spolupráce ve společných zájmech.

Občanům evropských zemí by mělo být umožněno volně obchodovat a spolupracovat. Evropa by měla přestat chránit hranice před dovozem levného zboží, pak by je ani nemusela bránit proti zahraničním dělníkům. Když nemůže putovat zboží, začnou vždy putovat lidé a nastávají konflikty. Nejlepší cestou k podpoře míru a prosperity v Evropě je volný obchod a dobrovolná spolupráce.


Petr Mach, vydavatel Laissez-Faire, působí v Centru pro ekonomiku a politiku a na Vysoké škole ekonomické. Text je překladem příspěvku Is Europe an „Optimum Political Area“? předneseného na konferenci Europe between Integration and Identity pořádané organizací Osservatorio Parlamentare v lednu 2001 v Římě.

Další doporučený euroskeptický text: John Laughland: Evropská unie a problém demokracie (Sborník CEPu 6/2000).