Jak stát zabíjí chudé

Jedním z nejčastějších argumentů pro státní zásahy jsou údajné intervence ve prospěch chudých. Stát má chránit chudé, kteří by jinak byli na volném trhu biti. Jak si ale ukážeme, stát to nedokáže dělat jak v praxi, tak ani v teoretické rovině. A dokonce je tomu právě naopak, chudí lidé jsou na tom v důsledku státních zásahů mnohem hůře.

O metanolové kauze už bylo popsáno mnoho papíru, vynikající článek vyšel mimo jiné i na webu mises.cz. Nebudu se tedy detailněji zabývat jejími příčinami, ale pouze se v první části článku podíváme na to, jaké důsledky měly tyto konkrétní státní zásahy na ty, které mají chránit především – na chudé.

Z dostupných informaci plyne, že metanol se objevoval výhradně v levnějším alkoholu; proč tomu tak je? Cena zboží na trhu je určena poptávkou a nabídkou; soustřeďme se nejprve na poptávku. Existují lidé, kteří jsou za láhev alkoholu ochotni zaplatit řekněme 500 Kč, za což očekávají alkohol vyšší kvality, a lidé, kteří jsou ochotni zaplatit jen 100 Kč, přičemž očekávají kvalitu nižší. Zatímco výrobci dražšího alkoholu si mohou dovolit vyšší náklady, výrobci levnějších lahví musí svoje náklady vtěsnat do nižší částky. Ačkoliv je zřejmé, že oba druhy výrobců se budou snažit svoje náklady minimalizovat, je nasnadě, že výrobci dražšího alkoholu se budou soustředit především na zachování kvality, protože jejich zákazníkům jde právě především o chuť a kvalitu, zatímco výrobci levnějšího spíš na zachování „výkonu“, protože jejich zákazníkům jde spíš o možnost opít se. Odtud tedy plyne i postup při snižování nákladů jednotlivých výrobců.

V našem případě došlo patrně k tomu, že výrobce levnějšího alkoholu, ve snaze ušetřit, omylem zakoupil/prohodil metanol místo etanolu. Inu, chyby se dějí všude a stát se to může. Taková chyba je ale opět pravděpodobnější u levnějšího alkoholu. Proč? Výrobci toho dražšího si mohou dovolit kvalitnější vnitřní kontrolní mechanismy, které mají takovýmto excesům zabránit. Bohatší zákaznici jsou v tuto chvíli lépe chráněni než ti chudší. Na tomto místě „by měl“ nastoupit stát a zkontrolovat nezávadnost produktů. Proč se to nedaří? Ve zkratce: stát má minimální motivaci kontrolovat řádně a velmi snadno podléhá tlakům nejrůznějších skupin na to, aby kontroloval mizerně nebo vůbec. A o motivaci to celé je.

Levné = nebezpečné?

Bylo by velkou chybou tvrdit, že kdo si kupuje levný alkohol, může něco takového čekat, a tak se vlastně nemá co divit. Jestliže si někdo kupuje nějaké zboží, pak toto zboží musí splňovat deklarovanou kvalitu, jinak se jednoduše jedná o podvod. Nezáleží na tom, jestli je cena nízká nebo vysoká.

Výsledkem státního zásahu v podobě kontroly kvality je naprostá důvěra velké většiny lidi v okolkované lahve alkoholu. Důvěra zcela mylná, nutno dodat. Jenže zatímco bohatí se mohou spolehnout na jiné vnitřní, případně i vnější kontroly, chudí se musí spolehnout na státní kontrolu kvality, která evidentně nefunguje. Nejenže nefunguje v tomto konkrétním případě, ale ani nikdy fungovat nemůže.

Každou činnost, kterou stát provozuje, provozuje neefektivně, tj. špatně a draze. Tímto, jak jsme ukázali na konkrétním případě, nejvíce trpí ti nejchudší. Bohatí mohou (resp. musí) platit za špatnou státní kontrolu a navíc mohou platit i za dobrou soukromou. Chudí to štěstí nemají, a tak jim nezbývá než spolehnout se na tu drahou a špatnou státní. Výsledky se chtě nechtě musí jednoho dne projevit právě na podobné aféře, jako je ta současná metanolová. Za všechny oběti v této kauze nese velkou měrou vinu stát, resp. jeho mizerně fungující kontrolní úřady.

Alternativa

Jaká je tedy alternativa ke státnímu, evidentně selhávajícímu systému? Ten soukromý. Soukromé agentury kontrolující kvalitu zboží, případně služeb. O co méně by jedinci zaplatili na daních, o to více by mohli zaplatit za soukromé agentury kontrolující kvalitu (pravděpodobně prostřednictvím mechanismů, které by si nastavoval sám výrobce spolu s takovou agenturou. Těžko si představit, že do samoobsluhy bude každý chodit s vlastním zástupcem takové agentury, aby mu kontroloval konkrétní kupované zboží.) Chudí by tedy nově měli k dispozici peníze, za které by si mohli nechat zkontrolovat kvalitu lépe a levněji.

Na tomto místě se jistě vyrojí celá řada připomínek, proč „by to nefungovalo“. Zde je nutné zmínit, že liberalismus nepočítá se vznikem nějakého nového bezúhonného člověka, který bude činit vždy jen to nejlepší pro své spoluobčany. Svět není plný andělů a nebude, ať bude míra státního přerozdělení jakákoliv. Ale to je právě ten důvod, proč soukromý sektor funguje lépe než státní.

Zaprvé, soukromá agentura kontrolující kvalitu (příp. výrobce) nese v právním státě následky svého konání. Jestliže tedy potvrdí kvalitu nějakého zboží, řekněme alkoholu, pak v případě, že tento alkohol bude ve skutečnosti obsahovat vysoce jedovatý metanol, budou oběti, případně jejich příbuzní, vymáhat po agentuře odškodné. To u státu jednak neplatí, a i kdyby to platilo, pak náklady na odškodné ponese úplně někdo jiný než kontroloři. Motivace kontrolorů pracovat efektivně je tedy v soukromém sektoru mnohem vyšší než ve státním. Zadruhé, zisky soukromé agentury jdou vlastníkům, potažmo zaměstnancům, mají tedy motivaci co nejvíce vydělávat, čehož mohou dlouhodobě dosáhnout jedině tak, že budou co nejvíce uspokojovat potřeby zákazníků, tj. provádět správné kontroly. To u státních zaměstnanců opět zjevně neplatí. Soukromé firmy soutěží o zákazníky na konkurenčním trhu, musí nabízet lepší kvalitu než konkurence. Stát má monopol. Takhle by se dalo pokračovat dále. Výsledkem je, že stát má tedy mnohem menší motivaci fungovat efektivně, což se bohužel projevuje na výsledcích.

Vždy může dojít k chybě a vždy budou existovat lidé, kteří se budou snažit ošidit nastavená pravidla a podvodem vydělat peníze na neznalosti zákazníků. V takovém systému, kde budou fungovat soukromé agentury kontrolující kvalitu zboží a služeb, bude mít podvod a šlendrián mnohem menší šanci na úspěch, než má dnes.