Jak opravit politiku

Kdybych mohl udělat jedinou změnu v americkém politickém systému, dal bych každému dva volební hlasy. Jeden hlas byste vhodili za svůj volební okrsek a druhý za okrsek, který si vyberete. Když se senátorovi za Západní Virginie podaří urvat miliardy z federálních daní pro svůj domovský stát, chci, aby věděl, že ti, co ty dolary platí, budou mít jednou možnost se proti němu spolčit.

Problém s demokracií není ten, že politici jdou na ruku finančníkům a lobbistům, nýbrž že jdou na ruku svým voličům, přičemž utrácejí peníze jiných lidí. Jiným slovy problém je v tom, že politici mají malou motivaci přemýšlet o nákladech svých činů. Účinná reforma by měla takovou motivaci vytvořit.

A pokud jde o moji další reformu, překreslil bych hranice volebních okrsků podle abecedy, nikoliv podle zeměpisné polohy. Místo kongresmanů za centrální Delaware a severní Colorado bychom měli kongresmana reprezentujícího všechny, jejichž jména začínají na Aa-Ae, dalšího pro Af-Ah, a tak dále. To by zastupitelům ztížilo přihrávání veřejných prostředků svým voličům. Je totiž jednoduché přijít s projektem, který přináší příjem konkrétnímu regionu, je však mnohem složitější vymyslet plán, který přináší příjem lidem, jejichž příjmení začíná právě na Q.

Tato reforma má důležitý vedlejší přínos: kongresmani už nebudou moci prostřednictvím svých regionálních kanceláří poskytovat služby voličům, jako je třeba pomoc s překonáváním regulačních omezení. Mnoho regulací existuje proto, aby politici mohli získávat body tím, že je umožňují překonávat.

Jak jinak lze vysvětlit americký zákon o invalidech? Z jakého jiného důvodu by mohlo být po firmách vyžadováno stavět rampy pro invalidní vozíky, které nikdo nikdy nepoužije? Odpověď: aby politici mohli udělovat výjimky. Místo stavění rampy můžete prostřednictvím svého kongresmana zasáhnout u regulátorů a potom ho odměnit finančním příspěvkem nebo umístěním plakátu ve výloze během volební kampaně. Avšak aby se cena výjimek držela vysoko, nemohou je politikové rozdávat příliš štědře. A tak máme spoustu zbytečných ramp na invalidní vozíky.

Zákon o invalidech vlastně sám vytrubuje do světa svůj skutečný účel tím, že požaduje, aby spousta třípatrových budov měla výtahy – pokud ovšem generální prokurátor neudělí výjimku. Řekl bych, že generální prokurátor si tak získá spoustu přátel.

Zákonodárci požadují výtahy a rampy pro invalidní vozíky ze stejného důvodu, proč gangsteři navštíví vaši kancelář a něco porozbíjejí, aby vám a vašim sousedům připomněli, co dostáváte za výpalné, které platíte. Usnadnit vyděračům poskytování ochrany není dlouhodobým řešením tohoto problému, stejně tak jako usnadňování politikům poskytování místních služeb není dlouhodobým řešením problému neefektivní vlády.

Podle mých výpočtů se současní guvernéři minimálně sedmadvaceti států v posledních čtyřech letech chlubili, jak vytvořili tisíce nových pracovních míst prostřednictvím deregulací podnikání. Nejprve vytvoří regulace, které dusí ekonomickou aktivitu; potom tyto regulace uvolní a připisují si zásluhu za zvýšení produktivity způsobené jejich štědrostí. Zajímalo by mě, kolik politické loajality různí guvernéři získali udělováním těchto milosrdností a také to, zda by tak tíživé regulace vytvářeli, kdyby tato možnost neexistovala.

Také chci, aby sazby federální důchodové daně byly určovány zvlášť pro každý volební okrsek v závislosti na hlasování kongresmanů. Čím víc hlasoval váš zástupce pro utrácení, tím vyšší budou vaše daně. To by mělo vyřešit problém s voliči, kteří se nezajímají o to, co jejich zástupci dělají.

Jestliže máte obavy, že by to odradilo kongresmany od hlasování pro výdaje, které jsou ryze v národním zájmu, jsem ochoten vyjmout ta opatření, která jsou schválena kvalifikovanou většinou, řekněme 70 %.

Když už jsme u reformy daní, pojďme zrušit zálohy a zaveďme, ať jsou všechny daně splatné 15. dubna, což lidem umožní vidět, kolik je vláda stojí. A když říkám „všechny daně“, myslím tím veškeré daně včetně daní nepřímých. Místo aby byly nepřímé daně placeny u pokladny, poslal by každý obchod příslušný daňový účet vládě. 15. dubna byste dostali roční účet za nepřímé daně, který byste zaplatili společně s celoroční daní z příjmu.

A chci, aby účty byly rozepsány. Věděli byste, kolik přesně platíte za obranu, kolik za sociální dávky a kolik za vnucování náboženství prostřednictvím Úřadu pro náboženské a komunitní aktivity.

Cílem celé této daňové reformy je samozřejmě lépe informovaný volič. Ale to nestačí; potřebujeme také lépemotivovaného voliče, tj. voliče, který pociťuje veškeré náklady a výnosy politik, o kterých rozhoduje.

A proto nikomu nad 18 let by nemělo být umožněno, aby rozhodoval o věku, od kterého je legální pít alkohol. Když je vám 30, je jednoduché podporovat udržení tohoto věku na 21 letech (nebo třeba hlasovat pro jeho zvýšení na 29); získáváte všechny výhody (méně opilých mladých v ulicích) a nenesete téměř žádné náklady. Ale když je vám 18, čelíte všem nákladům a výnosům snížení tohoto věku. Můžete pít teď a pak snášet skupinky opilých osmnáctiletých až vám bude třicet nebo si můžete na pití pár let počkat a nemuset se starat o opilé mladé (či alespoň o legálně opilé mladé) po zbytek života.[1]

To je skutečné dilema a nevím, jak by se průměrný osmnáctiletý člověk rozhodl. Ale měl by to být on, kdo by měl rozhodovat.

Stejně tak je bláznivé nechat šedesátileté hlasovat o důchodové politice. Osmnáctiletí budou pociťovat náklady a výnosy např. štědřejší důchodové politiky. Jejich šedesátiletí dědové pociťují jenom výnosy. Je tedy přirozené, že by v této věci měli rozhodovat mladí.

Dále bychom měli opravit motivace v exekutivní oblasti.

Ekonomové již dlouho vědí, že Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) má zvrácenou motivaci být přehnaně opatrný ohledně schvalování nových léků: když se schválený předpisový lék ukáže jako smrtelný, každý viní FDA. Na druhou stranu když lidé umírají proto, že FDA neschválila dokonale bezpečný nový lék (či proto, že schválení bylo odloženo, nebo že náklady schvalovacího procesu zabránily tomu, aby byl lék vůbec vyvinut), je FDA mimo podezření. Jestliže váš bratr zemře na vzácnou chorobu, která by mohla být snadno vyléčena lékem, jehož prodej FDA nepovolila, pravděpodobně nebudete vinit FDA, ale danou chorobu.

Různé empirické studie odhadovaly počet životů ztracených kvůli schvalovacímu procesu FDA. Nepotřebujete ale čísla na to, abyste poznali, že motivace jsou mizerně nastavené a že když jsou motivace mizerně nastavené, tak výsledky budou taky celkem špatné.

Částečným řešením by bylo platit komisařům z FDA nikoli v hotovosti, nýbrž v akciích farmaceutických firem. Potom by měli podíl nejen na nákladech, ale také na výnosech z toho, když jsou léky rychle dodány na trh. Stále by to bylo nedokonalé, neboť by komisaři mohli chtít zamítnout Levitru, aby udrželi vysoko cenu Viagry. Nicméně se vsadím, že by to fungovalo lépe než to, co máme nyní.

Měli bychom také platit regulátorům aerolinek v akciích leteckých společností, regulátorům bezpečnosti automobilů v akciích automobilek a hlídače mravnosti z ministerstva spravedlnosti v akciích internetových společností.

A pokud jde o prezidenta Spojených států – jeho prací je dělat z této země lepší místo k žití. Jestliže dělá dobrou práci, bude zde více lidí chtít žít a plánovat si zde budoucnost. Nejlepším měřítkem je v tomto případě cena půdy.

A tak bychom měli prezidentovi platit diverzifikovaným portfoliem složeným z pozemků – dali bychom mu kus země u moře v Monterey, farmu v Severní Dakotě a parkoviště v centru Bostonu. Neměl by potom důvod nadměrně upřednostňovat jednu oblast. A když přijímá stanovisko např. k lékařskému užití marihuany, jeho jediný zájem by byl učinit Spojené státy lepším (a tedy dražším!) místem k žití.

Čím více půdy prezident vlastní, tím silnější je jeho motivace vládnout moudře. Ideálně by měl vlastnit celou zem. A aby byly správně nastaveny i dlouhodobé motivace, jeho milované děti by měly všechno zdědit. Bohužel se kromě těchto výhod dědičná monarchie neukázala prospěšnou v mnoha jiných aspektech, a tak se ji zdráhám doporučit.

Když už reformujeme exekutivní oblast, je zde několik nedobytných úřadů, které by pravděpodobně měly být zreformovány z povrchu zemského. Problém je, že ministerstva zemědělství, obchodu a práce mají každé silnou voličskou základnu a že je nemožné je zrušit jedno po druhém. Ale co takhle zrušit je všechny naráz?

Ministerstvo zemědělství pomáhá farmářům okrádat zaměstnance a firmy; ministerstvo obchodu pomáhá firmám okrádat farmáře a zaměstnance; ministerstvo zaměstnanosti pomáhá zaměstnancům okrádat farmáře a firmy. S plánem zrušit všechny tři byste mohli každému Američanovi slíbit, že ztrácí jednoho přítele a dva nepřátele.

Přesně tato strategie byla velmi úspěšná při rušení vojenských základen. Pokud zavřete jednu základnu, způsobíte povyk. Zrušte jich dostatečně mnoho a ihned získáte dostatečně vysokou daňovou úsporu, která vám získá podporu voličů. Je to více méně jediný způsob, jakým se ruší základny.

Nárůst počtu úřadů (nebo vojenských základen) zachycuje v kostce problém obecní říčky. Neefektivní vláda je jako znečištění – pachatelé sklízejí výnosy, aniž by plně brali v úvahu náklady. Opravte motivace, a řeka bude čistá.


[1] Je zde předpoklad, že je možné napsat zákon, který budoucí generace nebudou moci lehce změnit. Přesně k tomu účelu existují ústavní dodatky.

Steven Landsburg je profesorem ekonomie na Univerzitě v Rochesteru a autorem knihy „More sex is safer sex“. Přeložil Marek Hudík.