Jak na katastrální úřady?

Tentokrát bude regulační postřeh zcela v osobním duchu a bude vycházet z přímé autorovy zkušenosti. V loňském roce jsem absolvoval mimořádný zážitek – jednoduché povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti. Šlo o nemovitost v Praze a jako pilný čtenář novin jsem samozřejmě věděl, že těžko mohu počítat s tím, že záležitost bude vyřízena ve lhůtě, kterou katastrálnímu úřadu vymezuje zákon, v tomto případě správní řád. Sám katastrální úřad totiž veřejně přiznává, že zákonnou lhůtu nedodržuje, a že tedy jako výkonná složka státu zákon, jako státem nařízenou normu chování, porušuje.

Jen pro představu, jak významný je onen rozsah porušování zákona: dle správního řádu má správní orgán, v tomto případě katastr, rozhodnout o podání bez zbytečného odkladu. Není-li to možné, pak nejpozději do 30 dnů. A pouze ve zcela výjimečných případech, taxativně vyjmenovaných v zákoně, je možné tuto lhůtu prodloužit na 60 dnů, tedy dva měsíce. Pražský katastr ovšem i tuto nejzazší možnou lhůtu běžně překračuje dvojnásobně i vícenásobně. Čtyři, pět či šest měsíců čekáte na to, co má být dle zákona vyřízeno „bez zbytečného odkladu”. Ovšem jak víme, v rámci jedné jurisdikce už nad státem není žádná moc, která by jeho disfunkční orgány přinutila dodržovat zákony, jinak pochopitelně platné pro všechny.

Pražský katastr má jednoduché vysvětlení. Podání je „příliš mnoho” a nedají se v zákonných lhůtách všechny „včas vyřídit”. Dle veřejných zdrojů, dále mnou nijak neověřovaných, jde v případě Prahy o 50–60 tisíc podání ročně, nejen vkladů vlastnických práv, ale i věcných břemen, zástav, exekucí apod. Katastr sám tvrdí, že většina zdržení nastává z toho důvodu, že až 70% všech podání je neúplných, nepřesných, vyžadujících další podklady či jinak vadných. Narůstajícím počtem podání a jejich „nekvalitou” pak bezelstně omlouvá dlouhou čekací dobu klientů.

Argument nekvality podání je sám o sobě zjevně vadný. Pokud téměř tři čtvrtiny žadatelů nejsou schopny podat návrh v podobě vyhovující úřadu, je nepochybně problém nikoli na straně této drtivé většiny, ale naopak na straně úřadu, jeho norem, formulářů a požadavků, které klade na žadatele. Nevím, jak dlouho by na trhu vydržel výrobce ledniček, který by se vytahoval na své zákazníky slovy, že tři čtvrtiny z nich nejsou schopny podle přiloženého návodu ledničku zapnout a používat. V takovém případě bychom asi též logicky řekli, že problém je v návodu, nikoli v uživatelích. První záslužnou činnost pro sebe i pro klienty by tedy úřad udělal, kdyby všechny žadatele hned na počátku celého procesu „edukoval”, vysvětlil, poradil a pokud možno vady eliminoval ještě předtím, než se dostanou do systému a ne jen slepě na podatelně bez dalšího převzal hromadu dokumentů. Dobrý návod by vydal za tisíce člověkohodin úředníků a právníků při zamítání „nekvalitních” podání.

To ale není to podstatné, protože snaha o přátelský přístup k uživateli je vlastní zejména tržním subjektům, které bojují o zákazníky, nikoli úřadu, který by jich nejradši měl co nejméně a je tak naopak motivován co nejvíce podání pro formální a jiné nedostatky klientům vracet (a tak si samozřejmě následně zadělávat na větší problém s „ucpaností”, protože klienti při absenci konkurence katastru k nikomu jinému jít nemohou, byť by i chtěli).

I v situaci, kdy tato obecná motivační schémata známe, je však mnohé možné vyřešit prostou lepší organizací práce. Nedodržování lhůt se týká především Prahy a Brna, zatímco většina katastrálních pracovišť v menších městech lhůty zvládá a jejich úředníci jsou nevytíženi. Vzhledem k tomu, že přitom všechny katastry v zemi pracují s jedním softwarem, co probůh brání tomu, aby přetlak spisů v Praze vedení Úřadu zeměměřičského a katastrálního prostě řešilo tím, že spisy z Prahy jednou týdně rozveze k vyřízení katastrálním právníkům po celé zemi a jednou týdně je zase sveze zpět? Právník na zlínském katastru se při vyřizování podání bude dívat na úplně stejnou obrazovku, bude používat stejné podání a porovnávat identické údaje jako ten pražský. A pokud by namítal, že k vyřízení podání potřebuje navíc i celou historickou dokumentaci k dané nemovitosti, která je soustředěna v papírové podobě v Praze, není to opět žádný problém. Stačí naskenovat všechny pražské dokumenty a umožnit k nim přístup jednoduchou aplikací všem katastrálním úřadům v zemi. V dnešní době by i skenování stovek tisíc stran netrvalo déle než několik týdnů.

Neschopnost katastru takto jednoduše přerozdělovat práci od vytížených k méně vytíženým a hlavně jeho nulová motivace k úvahám tohoto typu však jistě trpělivého čtenáře regulačních postřehů vede k úvaze, zda nepostupovat jinak. Zda vyřizování jednotlivých podání prostě ve výběrovém řízení nesvěřit vybrané advokátní kanceláři. Při ceně 500 korun za podání se jedná o roční byznys za 30 milionů korun s velkou motivací pro advokáty, aby provedli nutnou edukaci žadatelů na vstupu, přičemž stát by měl zároveň subjekt, po němž by mohl žádat náhradu škody v případě chyb, a zároveň by po něm mohl požadovat drobnost: dodržování zákona.


Mojmír Hampl, ekonom, mojmir.hampl@cnb.cz