Jak kickstartery přispívají svobodě jednotlivce

Internet znamenal revoluci snad ve všech odvětvích, která na světě existují, a dal vzniknout velké spoustě nových odvětví, která bez něj neexistovala nebo pouze paběrkovala. Jedním z takových odvětví je i to, ve kterém působí Kickstarter.com, Indiegogo.com, HitHit.com, Startovač.cz a další.

Účelem těchto webů je organizace tzv. crowdfundingu, tedy davového sponzoringu. Máte např. nějaký geniální technologický nápad, na který vám v bance nepůjčí a se kterým se vám nechce chodit do Dne D? Nebo chcete vyrobit produkt, který neosloví široké masy, ale pouze nějakou malou niku? Anebo chcete ukázat, že váš projekt masy osloví, ale váš investor vám to nevěří? Na to všechno jsou zde tyto služby.

Jednou tak možná budou teenageři chodit na diskotéky s kofeinem ve spreji a nebudou muset kupovat energetické nápoje. Jednou se možná z mladého autora cestopisů stane nový Marco Polo. Jednou možná nebudou hrdiny nejúspěšnější české počítačové hry mafiáni, nýbrž středověcí rytíři. Zatím nevíme, ale kariéra všech těchto nápadů odstartovala právě na výše uvedených serverech.

Kickstarter a další totiž v kombinaci s Facebookem, Twitterem a YouTube umožňují poměrně levnou propagaci na jedné straně a také poměrně levný způsob podpory začínajícím projektům na straně druhé.

Ještě před deseti lety bylo takřka nemyslitelné, aby se za tak malé peníze mohl nějaký nápad nabízet tolika lidem v tolika různých společenských vrstvách na tolika místech planety. Stejně tak bylo nemyslitelné, aby si inovátoři od sponzorů žádali pouze drobné – často ve výši stokorun. K tomu mají navíc sponzoři (často spíše kupující v předprodeji) záruku, že pokud se nepodaří vybrat cílovou částku, kterou si inovátor zvolil jako nezbytnou pro svůj projekt, nebudou platit vůbec nic.

Usnadnění celého procesu shánění financí i zkrácení marketingového řetězce znamená nižší náklady pro výrobce, což znamená, že více projektů se může stát životaschopnými a více podnikatelům se vyplatí jít do rizika spojeného se založením nového projektu.

Výrobci jsou tak mnohem svobodnější než kdy dřív. I přesto, že se nadále musí potýkat s daňovými přiznáními a dalšími nesrozumitelnými vládními lejstry, i přesto, že nadále musí překonávat celní a regulatorní bariéry, jim v tomhle internet velmi usnadnil činnost. A čím více výrobků si můžeme koupit, čím více výrobků usnadňuje náš život nebo nám přináší potěšení, tím svobodnější jsme my všichni.

Jsou ale tyto služby nějak přínosné speciálně pro libertariány?

Jeffrey Tucker úspěšně vybral peníze na start projektu Liberty.me, což má být sociální síť pro libertariány. Český Ludwig von Mises Institut takto sehnal peníze na výtisk další knihy. Švédská libertariánka Sofia Arkestålová právě sbírá peníze na kampaň do parlamentních voleb.

Libertariáni mají oproti jiným politickým proudům dvě nevýhody: 1) Odmítají regulace byznysu, které přihrávají mocným a bohatým peníze buď přímo, nebo nepřímo skrze omezování jejich konkurence. 2) Jakožto poměrně mladý (znovuzrozený) politický proud ještě nemají masovou základnu jako např. socialisté, takže běžné marketingové nástroje nejsou pro jejich kampaně tolik účinné.

Oproti ostatním ale zase mají tu výhodu, že jejich politická filozofie je právě o sociální spolupráci. Proto jsou tolik zbláznění do trhů. Protože právě na trzích se lidi potkávají, aby se dobrovolně dohodli na spolupráci a vyhověli si tak, jak oběma (nebo i více) stranám nejlépe vyhovuje. A právě proto nedělá libertariánům vůbec žádný problém požádat si i o dobrovolnou podporu, přestože nastavit ruku pro státní = vynucenou podporu, se jim z duše hnusí. Stejně tak na druhé straně se setkají s ochotnými sponzory, protože jednak jsou libertariáni často nadšenci do nových technologií, jednak je jejich zastoupení výrazně větší u mladší generace a jednak nemají problém pomoci bližnímu svému i jinak než přes státní byrokraty.

Veřejné statky

Je tu ovšem jedna věc, většině lidí nejspíš skrytá, které jsem si ale jako ekonom musel hned všimnout. Crowdfundingové služby výrazně posouvají debatu o financování veřejných statků.

Veřejné statky jsou takové statky, u nichž nelze neplatiče vyloučit z jejich užívání (např. pouliční osvětlení) a jejichž spotřeba je nerivalitní, tzn. ať už tento statek konzumuje jakýkoliv počet lidí, jeho kvalita se nijak nesnižuje pro kteréhokoliv z nich (např. televizní vysílání – to klasické, uživatelé internetového vysílání ČT to při hokejových zápasech vidí jinak; spíš tedy nevidí).

Klasické vyprávění pak má tuto podobu: Tyto statky jako majáky, pouliční osvětlení, policie, armáda, hodiny na kostele atd. atd. nemohou být poskytovány soukromě, protože by za ně nikdo nechtěl zaplatit, když by si uvědomil, že ho jakožto neplatiče nikdo nemůže z jejich užívání vyloučit.

Ve spoustě případů se už našlo tržní řešení: U televizního vysílání se přišlo jednak na to, že jej lze zakódovat tak, aby k němu měli přístup pouze platící diváci, nebo že sice může zůstat nevylučitelné pro spotřebitele, avšak vylučitelné pro reklamní agentury, které si za prostor rády zaplatí. U majáků a dalších typů osvětlení se přišlo na to, že do osvětleného přístavu nebo do osvětlené restaurace dorazí zákazníci raději než do neosvětleného.

U dalších typů statků se na tržní řešení buď stále čeká, nebo se minarchistům a dalším teoretikům nefinancovatelnosti veřejných statků prozatím nepozdávaly dosavadní nápady, jak podfinancovatelnost překonat.

Internetový crowdfunding tuto debatu změnil. Je sice stále možné argumentovat tím, že by se prostě dost peněz nevybralo (i když je podivné, že by lidé chtěli žít v obci, kde nikdo nehlídá dodržování dohodnutých pravidel), ale náklady na zorganizování soukromé sbírky poklesly prakticky až k nule. Přitom zůstává zaručeno, a to důvěryhodnou třetí stranou (nikoliv státním aparátem), že pokud se peníze vybrat nepodaří, všichni je dostanou zpět.

Crowdfundingové služby existují teprve krátce, takže zatím nevíme, zda se na nich objeví nebo dokonce už objevil nový Edison nebo Tesla s vynálezy, které převrátí naše životy naruby. Nevíme, zda libertariáni nyní díky crowdfundingu lépe uspějí ve své debatě a nevíme, jak se vyvine debata o veřejných statcích.
Jisté ale je, že zase směřujeme malými krůčky k mnohem lepšímu světu.


Martin Pánek je šéfredaktorem Laissez Faire a euroSEPTIK.cz. Pomocí crowdfundingu vybral peníze na výtisk svojí druhé knihy „Částečná kráva: další pohledy z cest“.