Jak je důležité jásat při růstu HDP…

Vzhledem k tomu, že náš pan premiér prožil nedávno jeden z nejšťastnějších dnů svého života, připadá mi vhodné zmínit se několika slovy o mýtu hrubého domácího produktu (HDP), o zázračné veličině, která je tím jediným, co stojí za tak výjimečným návalem štěstí v těžkou prací naplněném životě našeho vrcholného politika.

Měření a používání HDP je výsledkem snahy o podchycení úrovně hospodářské aktivity na daném území v daném časovém rozmezí. Učebnicově jde o peněžní vyjádření hodnoty bohatství vytvořeného na zmíněném území během zmíněného období. Vy, co nechápete, jak lze takovou hodnotu měřit, neboť ji považujete za subjektivní kategorii, máte oči otevřené a proto pro vás nemohou být zprávy o růstu HDP zdrojem blaženosti. Nicméně ti z vás, kteří „samozřejmě“ vědí, že hodnoty lze přece sečítat podle ceny výrobků a služeb a že HDP je dokonce fajn měřítko blahobytu obyvatel toho kterého území, čtěte, prosím, dál.

Hned zpočátku by bylo dobré upozornit na následující. I kdyby něco takového, jako je HDP, bylo teoretickysmysluplné, nic by to neměnilo na skutečnosti, že čísla, která na lidi chrlí masmédia, jsou jen velmi nepřesným odhadem. Jsou totiž výsledkem úsilí institucí, jejichž pracovníci nemají nic lepšího na práci, než se šťourat v detailech životů jednotlivců a firem. Zjednodušeně řečeno, jedná se o součet toho, co jim jednotlivci a firmy nahlásí (přirozeně pod pohrůžkou sankcí, jinak by to dělal jen málokdo a HDP by bylo daleko menší). Ukažme si ale na několika příkladech, že ani teoreticky na tom není smysluplnost HDP o nic lépe.

Připusťme na chvíli, že hodnota každého statku (výrobku, služby) je dána jeho prodejní cenou a že ji tedy lze měřit v peněžních jednotkách.

Zasadím mrkev. Až vyroste, tak ji vezmu a prodám na trhu (předpokládejme, že všechna povolení k tomu mám, ale to je na jiný článek). Dostanu za ni 10 Kč, se kterými dříve či později poběžím (jednak na finanční úřad, aby mi je zdanil – též téma na další článek – ale též) na statistický úřad, kde si těchto 10 Kč pečlivě zanesou. Oficiálně jsem tak vytvořil hodnotu 10 Kč. (Prodám-li mrkev sousedovi a své peníze zapřu, jsem zločinec. Jednak proto, že jsem obraldruhé na daních, ale též proto, že jsem tím snížil HDP, čímž například zcela jistě ohrožuji náš vstup do EU. Prodám-li mrkev matce – viz zákon č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů…)

Co se ale stane, zbaštím-li mrkev sám!? Předpokládám, že to se ještě stále smí. Vytvořil jsem tedy vypěstováním úplně stejné mrkve v tomto případě nějakou hodnotu, nebo ne? Intuitivně asi ano, kdyby pro mne neměla vůbec žádnou hodnotu, tak bych se s ní přece nemořil! To je ovšem omyl, HDP takové hodnoty neuznává. To samé platí o večeři, kterou si uděláte sami doma, místo abyste šli do restaurace, o koberci, který si vyluxujete sami, místo abyste si ho nechali oficiálně vyluxovat, a o naprosto všem, co lze vůbec legálně koupit (nelegální zboží a služby – drogy či prostitutky – do HDP stejně nevstupují, neboť by stát měřil něco, co zakazuje, a nemohl by se proto potom existencí těchto hodnot náležitě chlubit…).

Aby nedošlo k nedorozumění, osobně jsem velmi rád, že mi statistický úřad neposílá dotazníky, abych vyplnil, co všechno jsem si udělal sám a jak si toho cením. To, že tak nečiní, má svoje důvody (mezi něž jistě nepatří skutečnost, že by to bylo poněkud „vlezlé“). Tím hlavním je nesmyslnost takové otázky, ze které plyne neschopnost takový dotazník vyplnit. Prvním problémem je skutečnost, že nikdo z nás by v praxi nedokázal sepsat seznam činností, které za jediný den (natož potom za celý rok) vykoná, ale na které si by si mohl někoho najmout. Je třeba si uvědomit, že jen máloco si člověk musí udělat sám. Teoreticky si lze jakoukoliv službu koupit. A tak by takový seznam neobsahoval jen zmíněnou večeři a vyluxování, ale musel by zahrnovat i (ad absurdum) umytí rukou či zapnutí poklopce!

I kdybychom výše zmíněný problém dokázali překonat, stále by nám ještě zbývalo k jednotlivým činnostem přiřadit peněžní hodnoty. „Za kolik“ bychom počítali vypěstovanou mrkev? Za 10 Kč, neboť právě tolik bych dostal, kdybych ji býval prodal? Kdybych ji ale neprodal, nikdy bych s jistotou nevěděl, že by to bylo právě 10 Kč.

Zde narážíme na nesmyslnost původního předpokladu, že hodnota je rovna ceně. Soused, který si ode mne koupil mrkev za zmíněných 10 Kč, přece jasně demonstroval, že mrkev pro něj měla hodnotu vyšší než 10 Kč. Za mrkev by byl možná ochoten dát 15 Kč, 30 Kč, nebo (v případě velmi nekonvenčního souseda) třeba 100 000 Kč . To se ale nikdy nedozvíme (ledaže bychom se ho zeptali, přičemž bychom spoléhali na to, že mluví pravdu). Nikdy nemůžeme ani přibližně zjistit peněžní hodnotu, jakou pro něj mrkev v době nákupu představovala. Skutečnost, že se statistický úřad spokojí s údajem 10 Kč, namísto vyslýchání souseda, naznačuje, že mu nejde ani tak o hodnoty, jako o prodejní ceny. Co ale v případě naší mrkve, kdy k prodeji nedošlo? Měl by statistický úřad trvat na tom, abych v dotazníku zodpověděl skutečnou hodnotu, kterou pro mne mrkev představovala, nebo by tam za mne spíše dosadili jakousi „běžnou“ cenu. V prvním případě by došlo k tomu, že by statistika HDP byla tvořena na jedné straně prodejními cenami u statků prodaných na trhu a na straně druhé hodnotami u statků vzniklých samovýrobou. Ve druhém případě by zase statistický úřad narazil na překážku v podobě neexistence „běžných“ cen některých statků (např. rozsvícení či otevření okna není příliš na trhu rozšířenou službou…). Snaha započítávat do HDP i statky, které si poskytujeme sami sobě, je zjevně zcela absurdní. Nicméně vzhledem k tomu, že cokoliv, co si děláme sami nějakou hodnotu představuje, je od makroekonomů velmi nabubřelé prezentovat HDP jako smysluplnou veličinu. HDP není nic jiného než součet transakcí nameldovaných statistickému úřadu očištěný o meziprodukty. Paradoxně, kdyby vláda každému nařídila, aby svému sousedovi uvařil večeři a nechal si za ni oficiálně zaplatit, došlo by navzdory stejnému počtu uvařených večeří k zázračnému růstu HDP.

Je tedy nyní, když víme, jak málo nám statistika HDP říká, zřejmé, proč nemůže být obecným měřítkem blahobytu? Vždyť to, že si lidé vaří večeře sami, je nezvratným důkazem o tom, že tento stav preferují před tím, aby jim večeři vařil soused. I když je HDP za takové situace nižší, jejich blahobyt je zjevně vyšší! Kdyby HDP bylo měřítkem blahobytu, jak by se tato veličina vypořádala s oceněním volného času? Kdybych zůstal denně v práci o pár hodin déle než dnes, možná bych vytvořil více hodnot, které statistikové do HDP započíst umějí. Navzdory vyššímu HDP by však byl můj blahobyt nižší. Co když si někdo cení svého volného času natolik, že produkuje jen sám pro sebe, ale jinak vůbec nepracuje. Jeho HDP by bylo nulové, a přesto by byl jeho blahobyt vyšší, než kdyby trávil den v zaměstnání vytvářením počitatelných hodnot.

Má-li být výše HDP tím, o co se má vládá starat (a za co jistě očekává nehynoucí vděčnost svých poddaných), měla by lidem přikázat si všechno nechat udělat a uzákonit všeobecnou pracovní povinnost, nejlépe 24 hodin denně. Píše-li se v novinách, že růst HDP byl za minulý rok záporný (došlo k poklesu HDP), nemusí to nutně znamenat pokles blahobytu obyvatel. Může se jednat klidně o důsledek dobrovolného rozhodnutí lidí méně se dřít v práci, méně toho spotřebovat či více si toho udělat sám. Nebuďme proto zdrcení poklesem HDP, nebuďme však ani euforičtí z jeho růstu. Nebuďme zkrátka posedlí sledováním makroekonomických statistik typu hrubého domácího produktu (a to ani za účelem posouzení úspěšnosti té které vlády v její hospodářské politice, ani třeba za účelem stanovení „optimální“ míry růstu peněžní zásoby…).