Hlásím se, nechci dotace…

Sleduji se zvláštním zaujetím rostoucí oblibu slova „dotace”, které Všeobecná encyklopedie (Nakladatelský dům OP, Praha, 1996) definuje jako „formu poskytnutí určitého množství finančních prostředků, nejčastěji ze státního rozpočtu”. V poslední době jako by se s dotacemi roztrhnul pytel. Kdo nedotuje, tedy spíše o dotace nežádá, jako by nežil. Když poslanci ve sněmovně každoročně „porcují medvěda”, nerozhazují hanebně peníze nás všech, ale „dotují” bohulibé projekty ve svých volebních krajích. Když kulturní obec staví na nohy uměleckou veřejnost na mezinárodních festivalech, opět jde o dotace z peněz nás všech, které umělci již považují za svůj samozřejmý nárok. Stejně tak pokud chce Milan Knížák otevřít Národní galerii všem a zdarma, nekoná dobro ze své kapsy, ale chce navýšení dotace ze státního rozpočtu. Letošní zima byla na dotační problematiku obzvlášt úrodná. Než napadl sníh, slyšeli jsme neobvykle silné volání provozovatelů vleků a horských zařízení, kteří nedostatek sněhu považují za zcela očividný důvod pro udělení státní dotace. Poslední tři zimy se povedly, vlekaři invesotvali do vleků letos jim počasí udělalo čáru přes rozpočet, respektive přes zisk. Skutečnost, že počasí je každý den jiné také pobízejí ke spekulacím zemědělce, kteří již s předstihem predikují tu nadúrodu, tu podúrodu a někdy dokonce celkovou neúrodu. Netřeba podotknout, že každý z pojmenovaných stavů přirozeně žádá adekvátní dotační titul, ať již na export nadúrody, kompenzaci podúrody či záchrannou dotaci při celkové neúrodě. Nedávná vichřice Kyrill zase demolovala střechy domů, skla automobilů, zkrátka majetek. Řada lidí nebyla pojištěna, a tak přirozeně žádá o dotaci, protože je přece povinností nás všech kompenzovat nepojištěným jejich ztráty.

Na nadarmo se snad řadě z nás vybaví stále živý odkaz francouzského myslitele Fredérica Bastiata a zejména jeho geniální fiktivní „Petice výrobců svíček”, která se strefuje do podobných neoprávněných požadavků ad absurdum. Výrobci svíček a ostatních produktů sloužících k osvětlení se v ní domáhají sankcí vůči nekalému konkurentovi – Slunci, které zaplavuje trh levným světlem a krátí jim tak zisky. Stejně tak čeští žadatelé chtějí po státu opatření proti věcem neméně přirozeným, než je sluneční svit. A právě dotace je významným státním opatřením, kdy ze státního rozpočtu, tedy z peněz daňových poplatníků, je určitý obnos redistribuován specifické cílové skupině. A tak část kulturní obce žádá, aby dotace kompenzovala fakt, že se neuplatní na trhu (jejich filmy, výstavy, knihy, koncerty lidé nenavštěvují, nekupují, neposlouchají), zemědělci a majitelé vleků žádají dotaci za nevydařené počasí (zcela ve shodě s výrobci svíček), a majitel nepojištěného domu chce po nás všech dotaci za to, že se nepojistil.

Žijeme prostě v dotační době, tedy v době zvyšující se závislosti na státu a jeho (našich společných) penězích. Nezbývá než doufat, že nová vláda, nesoucí přízvisko „středopravicová” prokáže dostatek rezistence a tuto nepřirozenou závislost jedince na státu začne omezovat. Abych jí to ulehčil, tak se hlásím, že dotace nechci.


Tomáš Jirsa, poradce pražského primátora (www.tomasjirsa.com)