Havlíčkův politický vzdělávací “slovníček pojmů”

Karel Havlíèek Borovský, èeský politik, novináø a spisovatel (1821-1856)

Samozřejmě Karel Havlíček tímto způsobem žádný politologický výkladový slovník nevytvořil, opět se jedná o vybrané části z jeho článků (STRANY POLITICKÉ. Slovan 2. října 1850; KOMUNISMUS. Slovan 26. června 1850). Nešlo však odolat pokušení takovýto slovníček sestavit. Pod pojmem strana si ale nesmíme představovat „klasickou“ stranu moderního typu, spíše původní význam slova „stranit“, tj. zastávat nějaký názor.

Základní rozdělení

„Strany konstituční, svobodu a právo milující, rozličnými jmény se též od sebe dělí a nejobyčejnější z nich jsou nyní liberální, národní, radikální, demokratové, sociální demokratové, republikáni, konstituční, mírní liberalisté, liberálně konservativní atd. Kdo jen poněkud zná záležitosti politické, musí věděti, že skoro v každé zemi tato jména něco jiného znamenají, a že strany jmenované v rozličných zemí tím samým jménem nikterak nemají stejné politické smýšlení, nýbrž často se velmi podstatně od sebe dělí.“

Konservativní a revoluční strany

„Považujeme ku př. jen jména konservativní a revoluční: tato jména mohou znamenat buď nejlepšího přítele svobody aneb největšího despotu a utiskovatele. Konservovati znamená zachovati nynější stav a brániti se proti změnám: revoluční znamená toužebného po změnách s obyčejným příznamem násilných prostředků. Kde vláda a stav věcí jest špatný, tam znamená slovo konservativní nepřítel svobody, kde dobrá jest vláda a stav občanů šťastný, tam jest chlouba pro přítele svobody nazývati se konservativním.“

Liberální strana

„Liberální pochází od latinského slova liber (svobodný) a užívá se obyčejně pro krátkost co pojmenování všech, kteří jsou pro dobrý pokrok a pro politickou svobodu. Avšak jaké rozmanité stupně jsou tu možny, které se tedy napořád jedním jménem zahrnují? Za knížete Mettrnicha jmenoval se leckdo liberálním, který nyní největší jest reakcionářem. Ostatně se však nejobyčejněji se slovem liberální spojuje smysl rozumných a povážlivých přátel pokroku a svobody. Přijde ale zas všechno na to, co kdo považuje za pokrok, svobodu, za rozumné a povážlivé!“

Národní strana

„Národní jmenuje se obyčejně ta strana, která tomu chce, aby se řeči přirozené jejího národu dostalo místa ve všelikém veřejném a soukromém jednání: také tu ale může býti (a jest jak víme) mnohý spokojen s dosti málem, jiný zase více žádá. Když ku př. my si jméno národní strana překládáme, znamená to u nás tolik, že pokládáme rozkvět, štěstí a slávu národu našeho vyhledávati, za nejprvnější a nejdůležitější povinnost svou a starost. Někdo zas počítaje se též k straně národní, jest již spokojen, když některý úřad k některému německy neumějícímu se sníží a česky s ním jedná atd.“

Radikální strana

„Radikální pochází od slova radix (kořen). Dle obyčejného však smyslu béře se toto slovo k označení nejodhodlanějších liberalistů a jmenovitě takových, kteří velmi nedočkavých jsou a hned by rádi všechno od kořene předělali. Avšak se toho slova spolu užívá k poznamenání krátkozrakých politických práčů, kteří vždy hotovi jsou zbraně se chopiti a povstání způsobiti bez ohledu, jestli jest nějaká naděje a vyhlídka na vítězství.“

Demokrati a aristokracie

„Demokrati jmenují se nyní ti, kteří chtějí rovnost všech občanů před zákonem: vlastně dle původu znamená toto v řečtině lidovládu, kdežto slovo aristokracie vládu jen několika nad ostatními vyznačuje. Poznenáhla se ale počalo slovo demokrat užívati k pojmenování těch, kteří chtěli zrušiti nadpráví a privilegie šlechty a přáli sobě rovnost všech občanů před zákonem. Tu však zas všechno záleží na tom, v jakém smyslu se béře slovo rovnost: někdo nazývá již to rovností všech před zákonem, když jeden občan ani do obce nevolí, jiný zas má výhradní právo voliti do hořejší sněmovny, ba mnozí se nestydí nazývati i to rovnoprávností, když občané jako nějaké zboží na tři sorty extrafein, fein, ordinär rozděleni jsou. Tak tedy ani slovo demokrat nemá zcela určitého smyslu.“

Sociální demokracie

„Sociální demokratové jsou ti, kteří chtějí zlepšit stav chudšího pracujícího lidu, avšak i tu je neurčitost nesmírná, neb se tímto jménem zároveň naznačují mužové přepjatí, kteří by nemožnou věc, jakousi rajskou rovnost ve jmění a ve štěstí zaváděti chtěli, jako též i mužové moudří, kteří uznávají, že nespravedlivé jest, aby několik kapitalistů vyssálo celý národ.“

Republikáni

„Republikáni jsou ti, kteří nechtí míti v zemi žádného dědičného panovníka, nýbrž jen na čas voleného přednostu, vycházejíce od té zásady, že mocnář a jeho dvůr vždy jen proti svobodě lidu pracují a k tomu ještě zemi k veliké obtíží jsou.“

Konstitucionalisté

„Konstituční, kteří nechtějí republiku, nýbrž jen monarchickou, ale zákony obmezenou vládu.“

Mírní liberálové

„Mírní liberální jsou ti, kteří by si přáli, aby opravy potřebné v dobrotě a beze všech zmatků se staly. Ostatně ale tohoto jména velmi často zneužívají tajní absolutisté, aby se za ním ukryli, a sluší tedy dobrý rozdíl činiti mezi opravdovými mírnými sice ale poctivě svobodomyslnými muži a mezi těmi, kteří v srdci svém protivníci svobody jsou a jen se za toto pro ně příhodné slovo schovávají.“

Liberálně konservativní

„Samo v sobě připouští velmi dobrý smysl, totiž naznačujíc ty, kteří sice svobodě a pokroku jsou zcela oddaní, při tom ale všechno, co dobré jest, zachovati chtějí.“

Komunismus

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk. Každý ale také vidí hned na první pohled, že takové učení není pranic nebezpečné, protože nenajde nikdy dostatečný počet následovníků, aby do života uvedeno býti mohlo. Kdekoli se ještě toto učení v malých pokusech do života uváděti chtělo, nikde se nic nepodařilo; nejlepší toho máme příklad na klášteřích. Tam alespoň z části zaveden jest komunismus, tj. jmění je společné všech, ale jaké různice, jaké nepřátelství panuje právě mezi nimi. ….

Než, my zde skutečně nerozkládajíce pojmu tohoto slova, budeme se držeti jen zcela obyčejného jeho významu, a tu pravíme všem také: Každého člověka jmění se musí hájiti, a kdo se cizího jmění dotýká, kdo do cizího jmění sahá, jest komunista! Jen majitel sám právo má se svým jměním dle své vůle nakládati a každé míchání se do toho odjinud jest komunismus!“

Základní hodnotící kritérium

„Podle jména nelze nikdy poznati, která strana jest opravdu svobodomyslná, a které bychom se přidržeti měli: chcemeli to poznati, musíme hleděti vždy k tomu, co která strana chce, jaké zřízení uváděti a jakému se protiviti úmysl má.“