Hard brexit, soft brexit? Jaké jsou možnosti budoucího vztahu Británie – EU?

V médiích se toho hodně namluví o hard brexitu a soft brexitu, což ale nejsou definované termíny, a jejich definice se navíc neustále mění. Podívejme se proto radši, jaké vztahy mají s Evropskou unií státy, které nejsou jejími členy, ale přesto mají s EU nějaký smluvní vztah.

1. Norská varianta
Norsko (a také Island a Lichtenštejnsko) jsou členy Evropského hospodářského prostoru (EHP), většinou nazývaného „jednotný trh“. Znamená to, že Norsko musí implementovat unijní legislativu, která se týká jednotného trhu (což je zhruba 1028 % euroregulací, takže naprostou většinu unijní legislativy implantovat nemusí) a musí se podílet na volném pohybu osob, což v případě bohatých zemí znamená příliv zaměstnanců z chudších zemí.

Norsko je však vyňato z veškeré ostatní unijní politiky a účastní se jí na dobrovolné bázi. Za členství v EHP platí Norsko členský poplatek, který je však zhruba poloviční oproti plnému členskému poplatku v EU.

2. Turecká varianta
Turecko není členem EHP, je však členem celní unie. To znamená, že musí na importy uvalit jednotný celní sazebník, jenž čítá přes deset tisíc položek a jenž Turkům nesmyslně zdražuje jídlo a výrobky. Výměnou za to neexistuje celní bariéra mezi Tureckem a EU, avšak téhož lze dosáhnout i bez členství v celní unii, jak ukazují desítky jiných zemí.

3. Švýcarská varianta
Švýcarsko má s EU několik bilaterálních smluv, které jsou v současnosti znovu vyjednávány. Není členem celní unie ani EHP, což znamená, že nemusí automaticky implementovat žádnou unijní legislativu, nemusí se účastnit volného pohybu osob, nemusí uvalovat unijní clo atp. Firmy exportující do EU samozřejmě musí plnit unijní normy, stejně tak jako firmy exportující do Japonska musí plnit japonské normy. Oboustranný obchod probíhá bez celních překážek a mezi EU a Švýcarskem existuje intenzivní spolupráce.

4. Korejská varianta
Jižní Korea (a několik dalších zemí) mají s Evropskou unií jednu smlouvu o volném obchodě, jež zaručuje bezcelní obchod a stejně jako Švýcarsko nemusí implementovat legislativu týkající se volného trhu. Na rozdíl od Švýcarska tyto země s EU obchodují mnohem méně, takže legislativu ani nepřejímají a nechávají na exportérech, aby jí vyhověli, zatímco ostatní firmy těmto nárokům dostát nemusí. Pro Švýcarsko je logicky úspornější nějakou část legislativy přejímat. Švýcarský i norský hlas je při vyjednávání o unijní legislativě slyšet, korejský nikoliv. Navíc zcela chybí spolupráce ve službách (není divu, z Koreje nejezdí příliš autobusů až do EU). Korejci si také mohou stanovit vlastní cla pro obchody se zeměmi mimo EU a vlastní imigrační politiku.

5. Britská varianta?
Jakou cestu zvolí Velká Británie? Najdou se šílenci, kteří navrhují setrvání v celní unii. O nesmyslnosti tohoto nápadu svědčí, že jediná země s tímto režimem je Turecko. Spousta analytiků z obou táborů – leaverů i remainerů – vidí setrvání v EHP jako žádoucí, alespoň jako dočasnou variantu, než si Británie stihne dojednat bilaterální smlouvy podobně jako Švýcarsko. Stejně to před lety viděl i David Davis, britský ministr pro brexit.

Směšné jsou návrhy, které zaznívají zejména z Evropského parlamentu, aby poslední slovo nad bilaterálním uspořádáním (ať už bude jakékoliv) měl Evropský soudní dvůr (ECJ). Je to stejně absurdní, jako kdyby Británie požadovala, aby spory soudil Privy Council.

Smlouvy o volném obchodě jsou ve světě běžnou věcí. Mají ale obecně dva nedostatky. Obvykle nijak neřeší volný obchod ve službách a obvykle nijak neřeší vzájemné uznání standardů, takže exportéři musí sbírat povolení a licence jako pokémony, i když se standardy jednotlivých zemí liší jenom v detailech, nebo třeba vůbec.

Na další uvolnění světového obchodu se čeká od uruguayského kola vyjednávání ve WTO z roku 1994. Velká Británie má ideální příležitost posílit světový obchod tím, že začne vyjednávat smlouvy o volném obchodu na základě vzájemného uznání standardů.