Existovala vůbec někdy libertariánská společnost?

adwo / Dollar Photo Club

Někdy se říká, že libertariánské myšlenky jsou nebezpečné, protože nenavazují na žádnou historickou zkušenost. Je naznačováno, že funkční decentralizované společnosti v lidské minulosti neexistovaly.

Jenže podíváme-li se do historických záznamů, najdeme společenství, která přežila a vzkvétala i bez všudypřítomné autority. Autority, o jejíž nezbytnosti nás ve jménu prosperity přesvědčuje prezident Obama.

Moje zjištění vlastně nejsou ničím novým, protože každému z následujících zřízení se věnuje alespoň jedna dlouhá studie z pera libertariánského akademika. Přesto jsem nenašel nějaký text, který by ty nejstarší pokusy o vytvoření a udržení svobodného právního a státního systému shrnoval. A o něco takového se právě v tomto textu pokusím.

Islandský Godord

Podíváme-li se do daleké historie, asi nejznámějším libertariánským zřízením je godordský systém na starém Islandu. O něm se jako o příkladu decentralizovaného právního systému zmiňuje jak ekonom David Friedman, tak další libertariánští myslitelé.

Ne náhodou řada obhájců svobody hledá vysněný volnotržní ráj na stránkách islandských pověstí. Při vyprávění některých středověkých historiků se totiž nelze ubránit dojmu, že Island samotný vlastně vznikl jako jakási historická obdoba Free State Projectu (hnutí za ustanovení libertariánského státu v New Hampshire – pozn. překl.). Carolyne Larringtová z oxfordské St. John’s College například říká: „Podle historických pramenů to vypadá, že Norové na Island odešli proto, že v jejich zemi docházelo k čím dál větší centralizaci moci do rukou krále Harolda I. Krásnovlasého.“

Za vznikem Islandu tak stála především snaha utéct před přebujelým státním aparátem. V důsledku toho byla země od počátku založena s důrazem na ochranu tradičních norských hodnot a na komunitu, respektem k soutěživosti a oddaností bránit individuální svobodu.

Protože Islanďané odvrhli monarchistický princip, ti, kteří se chtěli stát godarem – spirituálním a politickým vůdcem – museli ostatní přesvědčit, aby je dobrovolně následovali. Island, který svou rozlohou zhruba odpovídá Virginii, byl tak následně rozdělen na tucty malých náčelnictví, neboli godord.

Tato náčelnictví neměla žádný vladařský monopol nad životy obyvatel. Ti je mohli kdykoliv opustit a usídlit se ve kterémkoliv jiném. V důsledku tak byli vůdci godordů svým následovníkům odpovědní, vláda byla efektivní a férová.

Vláda každého náčelnictví shromažďovala daně, které občané dobrovolně odevzdávali ve formě chrámových poplatků. Na oplátku pak dostali k dispozici soudce a právníky, jejichž argumentační a mediační schopnosti byly využity jen tehdy, když se shoda nenalezla u soukromého soudního dvora.

Systém godord vydržel fungovat po téměř tři století, do doby, než byla moc na Islandu nakonec stejně násilně centralizovaná. A jak zdůraznil Roderick Long: „Měli bychom být opatrní v rychlých soudech. Považovat za selhání politický experiment, který vzkvétal po dobu delší, než vůbec existují Spojené státy, se zdá trochu unáhlené.“

Xeer

Další ze zemí, na jejímž území se v historii objevilo zřízení ctící libertariánské ideály, je Somálsko. Na jeho území vznikl systém nečekaně podobný godordskému zřízení, který vydržel fungovat po několik stovek let. A pozůstatky systému, který nese jméno Xeer, najdeme i v dnešním Somálsku – třeba na venkovském severu.

Od Islandského zřízení se ale Xeer liší v jednom zásadním aspektu. Zachovává sice rozdělení na jednotlivé klany, ale příslušnost k dané komunitě neboli qabilu je daná nikoliv osobní volbou, ale je určena při narození a dále neměnná. Přesto ale na území Somálska ve vrcholné době Xeeru mezi sebou soukromé soudy ještě čileji soutěžily o klienty. Soukromým tribunálům se říká guurti a jejich slyšení se už tradičně odehrávají pod korunami akácií. Financovány jsou dary od místních obchodníků, pro něž je dárcovství výhodným druhem reklamy.

S Islandským zřízením se Xeer shoduje v důrazu na odpovědnost vládců včetně možnosti ty špatné vyhnat. V somálském zákoníku nicméně není ukotvené prakticky žádné lenní právo. Z mého pohledu jsou tak godordský systém a Xeer podobná zřízení, která se nezávisle na sobě objevila na dvou různých místech. To může naznačovat, že takový způsob společenského uspořádání je pro lidi intuitivní.

Neuspokojený stav dnešního Somálska pak vyvěrá právě z narušování tohoto starobylého řádu. Největší podíl na tom má marxistický tyran Siad Barre, jehož vláda xeerskou tradici ve jménu rovnostářství násilně potlačila. Barre systém klanů postavil mimo zákon a zapověděl s ním související zdvořilostní zvyky, dokonce i základní otázku „Z jakého jsi klanu?“ a hned poté i otázku „Jaký je tvůj bývalý klan?“.

Jak detailně ukázal Peter Leeson z Univerzity George Masona, většina ukazatelů životní úrovně se po kolapsu Barreho autoritářského režimu ve skutečnosti zlepšila. Přesto jsou somálští libertariáni neustále pod útokem prozápadních intelektuálů, kteří zavrhují „qabilskou“ cestu jako zpátečnickou a považují její zastánce za reakcionáře odmítajicí přijmout pravidla moderní éry.

Právní zásady Karla Velikého

Člověk by nečekal, že v prvním superstátu po pádu Říma najde vůbec nějaké libertariánské principy. Ale opak je pravdou, ve Svaté říši římské tomu tak bylo. Bližší pohled na její strukturu totiž ukazuje, že Karel Veliký byl něco jako středověký Ronald Reagan – zahraniční politikou násilnický intervencionista, na domovské půdě zastánce téměř volnotržních principů.

Král Franků byl ohromně úspěšný dobyvatel. Během své vlády více než zdvojnásobil území, které zdědil od svého otce, a je považován za hlavní postavu karolínské renesance, období kulturního a intelektuálního vzestupu celé říše. Ironií je, že historikové specializovaní na středověk říkají, že je to právě politika decentralizace, která stála za císařovými úspěchy.

Navzdory tomu, že Karel Veliký vedl nelítostnou kampaň proti Sasům, choval až obdivuhodný respekt ke svrchovanosti komunit uvnitř hranic své vlastní země. Co se týče vnitřní struktury, byla Svatá říše Římská nepříliš těsnou konfederací malých knížectví, která byla v zachování svých původních zákonů podporována. Historik Tom Asbridge z University of London k tomu říká:

„My dnes přemýšlíme tak, jako bychom předpokládali, že Evropa může existovat jenom jednotně – v podobě Evropské unie – a zkoušíme různé modely. Právě teď je to model centralizované moci, ve kterém se všichni řídíme podobnými zákony a praktikujeme podobnou politiku. Alternativa samozřejmě existuje. Je jí volnější konglomerát mocností s různými pravidly, ale přesto vůlí kooperovat. Zajímavé je, že vize Karla Velikého ohledně jeho říše – tedy ekvivalentu sjednocené Evropy – něco takového vlastně splňovala. Umožňovala lidem ponechat si jejich regionální a tradiční pravidla, zatímco nad tím vším visel jeden velký, mocný deštník, který držel všechno pohromadě. A Karlovi Velikému to fungovalo. Jeho následovníci – především pak Ludvík – zkoušeli moc se špatnými výsledky centralizovat a nevedlo to k dobrým koncům. Třeba v Karlově příběhu najdeme cennou lekci pro dnešní Evropu – možná je právě Karlův princip rozmanitosti v jednotě tou správnou cestou vpřed.“ 

Starořečtí hoplíté

Donald Kagan platí za jednoho z neuznávanějších světových odborníků na řeckou historii. Ve své přednášce z Yale vysvětluje, proč byl Kypselus, první diktátor městského státu Korint, během své vlády považovaný za hanebného a trestuhodného autokrata:

„Jako téměř všichni ostatní tyrani i Kypselus využíval moc k tomu, čeho by se běžná řecká vláda neodvážila: k vymáhání daní. Musíte pochopit, že pro řeckého občana byla představa povinných daňových odvodů děsivá. Když neexistuje tyranie, nemají co existovat ani daně. Standardní formou danění bylo ve starověkém Řecku totiž běžné obchodní clo. Ale hoplíta, svobodného řeckého občana a bojovníka, by si v nezávislém městském státě nikdo danit nedovolil. Daně platili svým vládcům pouze barbaři.“

Kypselovo uvalení daní na korintské občany muselo nepochybně vypadat hrozně, zvlášť když měl člověk na očích přímé porovnání se situací v ostatních nezávislých městských státech, které dohromady tvořily řeckou civilizaci. Náš druh se sdružoval do komunit od chvíle, co byli lidé schopni chodit po dvou nohách. A tyto komunity, pokud je jim vůbec umožněno vzniknout a zabojovat o svoje místo na Slunci, patří mezi pilíře naší svobody.

I když dnešní nemotorné superstáty vypadají jako něco neměnného, ve skutečnosti jsou jen krátkým úsekem na časové ose lidské existence. Libertariánství nabízí právní uspořádání, které, jak vidíme, vznikalo v lidské historii přirozeně a spontánně. Skoro by se chtělo říct, že má svůj původ ve zdravém selském rozumu.


Ian Huyett je redaktorem The Libertarian Republic. Přeložil Ondřej Trhoň.