Eutanazie by měla být zaručena

Čtenáři postřehů mi snad prominou, ale ten dnešní bude po delší době opět psán srdcem a bude se týkat záležitosti pro mě principiální, která mě dlouhodobě trápí. A jen se mi teď vzhledem k probuzené veřejné diskusi oportunisticky hodí se k ní po čase vrátit.

Název textu již napověděl – ano, jedná se o eutanazii, tedy podle jednoduché definice „usmrcení na žádost“. Většinou se mluví o usmrcení na žádost nemocného, trpícího člověka, jakkoli obecně bychom měli debatovat spíš o právu na eutanazii pro každého, třeba i zdravého a silného jedince, který si usmrcení prostě „jen“ přeje.

Ať by však byla definice žadatelů o usmrcení jakkoli rozsáhlá, v každém případě platí, že takovéto usmrcení za pomoci jiné osoby je podle českého práva v tuto chvíli nedovolené a bylo by posuzováno jako vražda asistující osobou či osobami. A teď k té srdeční záležitosti. Jak je vůbec možné, že se bavíme o tom, zda eutanazii povolit či ne? Jak je možné, že se o ní vede tak nekonečná diskuse? Pro mě je to záležitost přímo triviální. Každý z nás je vlastníkem svého života a jako vlastník má přímo přirozené, nezadatelné právo rozhodnout, kdy se tohoto svého vlastnictví zbaví a s čí pomocí. Věc se mi zdá tak jasná a průhledná, že skoro neumím nic silnějšího dodat. Vše další budou proto jen argumenty doplňkové a dokreslující.

Diskuse o eutanazii mi připadá stejně zvláštní, jako kdybychom vážně diskutovali o právu vlastnit majetek a přeli se, zda má být základním lidským právem či nikoli (připomínám, že dle článku 11 Listiny základních práv a svobod, jakkoli problematické, takovým právem je). Sám jsem na tomto místě před několika měsíci argumentoval, že ve svobodné společnosti má mít každý právo sdělovat i lež či nesmysl, popírat veřejně kupříkladu třeba fyzikální či ekonomické zákony a nebýt za to jakkoli státem sankcionován. Totéž kanonické pravidlo samozřejmě platí i pro toho, kdo by popíral právo vlastnit majetek a žádal jeho zrušení. Stejně tak ale považuji za zjevné, že takový člověk byl jistě zavrženíhodný, pravděpodobně směšný a určitě by nebyl brán za partnera do slušné diskuse.

Proč se ale podobnýma očima nedívat i na diskusi o eutanazii? Pokud vlastnické právo znamená s majetkem nakládat, ale též se jej zbavit, pak přiměřeně je třeba přistupovat i k právu na vlastnictví života. Byť to má proti jiným vlastnickým právům tu nevýhodu, že ani plné fakulty právníků, teologů, lékařů či antropologů by se pravděpodobně neshodly v tom, kdo je původcem tohoto práva, kdo je uděluje. Snad by se ale byli schopni dohodnout, že žijící lidská bytost způsobilá k právním úkonům takovým vlastnickým právem nepochybně disponuje.

Připadá mi proto docela pikantní, že sice existuje zákonné právo zvolit si svého lékaře, tedy osobu, která můj život a vlastnické právo k němu zachraňuje, přitom však neexistuje právo se s pomocí třetí osoby (tedy třeba i onoho dobrovolně zvoleného lékaře) vlastního života zbavit. Přitom právo na nakládání s vlastním životem, tedy i jeho ukončením, mi intuitivně připadá řádově silnější než právo volby lékaře a mělo by být na úrovni práv ústavou zaručených a nedotknutelných.

Námitky, že by výkon takového práva mohl být „zneužitelný“ považuji za argumenty chabé. Takové riziko je přece pouze daní za svobodu, tak jako je jí to, že osoba vlastnící majetek s ním může nakládat i nezákonným, nečestným či nepoctivým způsobem. To ale přece není a nikdy nemůže být zásadní argument proti právu vlastnit majetek. Řešení těchto problémů druhého řádu je tedy na úrovni technické diskuse, která nemůže mít váhu zasahovat do diskuse o primárním právu každého zbavit se svého života a to i s pomocí jiných, pokud k tomu vlastní síly nestačí.

Jen pro úplnost, výše uvedeným samozřejmě jako bezpředmětnou přecházím též diskusi, jestli je „morálně v pořádku“, když se člověk zbaví života sám. Speciální hřbitovy pro „špinavé sebevrahy“ se snad již nikdy do svobodné společnosti nevrátí. A pokud by se chtěl někdo demagogicky ptát, zda schvaluji sebevrahy, kteří ve velké rychlosti nabourají do náhodně zvoleného protijedoucího auta, aby měli jistotu, že se vlastního života zbaví a zabijí či zraní tak jiné, tak samozřejmě ne. Vlastnické právo na život a na dispozici s ním nedává nikomu právo brát toto vlastnictví jiným. A ten, kdo tak činí, nechť je označen nejen za sebevraha, ale i za sprostého vraha.

Ale pokud se mě zeptáte, zda vrahem je ten, kdo někomu pomůže na jeho žádost zbavit se života, pak ne, ne, nikdy ne! A není k tomu potřeba speciální zákon o desítkách paragrafů. Nestačilo by do Listiny základních lidských práv třeba připsat, že „právo na nakládání s vlastním životem, tedy i jeho ukončením, se zaručuje“, případně vše vyřešit několika škrty v trestním zákoníku?