Euro bude bohatým brát a chudým dávat

Od ledna příštího roku společná evropská měna euro definitivně nahradí národní měny zemí Evropské měnové unie. Národní banky postoupí Evropské centrální bance svá aktiva (vládní dluhopisy a devizové rezervy) a občanům vymění národní peníze za euro. Bankovky stažené z oběhu se stanou pouhým papírem na spálení a mince kovem na přetavení.

Mluví-li se o výhodách eura, zdůrazňují se převážně úspory turistů na směnárenských poplatcích. Ty jsou ale směšné ve srovnání s tím, co některé národy ztratí v důsledku přerozdělování bohatství, které je se zavedením eura spojené. Společná evropská měna euro je z podstaty přerozdělovacím nástrojem, který některým národům prospěje a jiné národy na něj doplatí. Jedním z faktorů mezinárodního přerozdělování spojeného s eurem je redistribuce výnosů spojených s vydáváním peněz.

Národní měna znamená příjem pro státní rozpočet

Vydávat peníze je výnosná činnost, protože hodnota nově „vytištěných“ peněz vysoce převažuje náklady na jejich výrobu. Tisk peněz je v každé zemi vedle daní zdrojem veřejných rozpočtů. Tento výnos se obvykle realizuje tak, že vlády na pokrytí deficitů rozpočtů vydávají dluhopisy, ty prodávají komerčním bankám a centrální banky tyto dluhopisy nakupují do svého portfolia aktiv. Nově vydané peníze tak hradí část veřejných výdajů. Státy takto obvykle získávají každoročně kolem 1 % hrubého domácího produktu, tj. kolem 2 % objemu veřejných výdajů.

Důsledkem této monetizace dluhu je růst objemu úročených cenných papírů v majetku centrální banky a růst množství peněz v oběhu. Úroky z dluhopisů placené ze státního rozpočtu jsou zdrojem zisku centrální banky a zisk centrální banky je výnosem pro státní rozpočet. V terminologii Evropské centrální banky se tento výnos nazývámonetární příjem a jeho očekávaná výše činí řádově miliardy euro ročně.

Euro: největší mezinárodní transfer v dějinách

Se zavedením eura úroky placené národními vládami z monetizovaného dluhu půjdou do společného evropského pytle a následně budou přerozdělovány podle formule, která zvýhodňuje chudší státy a znevýhodňuje bohatší státy. (Monetární příjem bude přerozdělen nikoliv podle vkladu každé země, ale z 50 % podle podílu země na souhrnném HDP eurozóny a z 50 % podle podílu země na souhrnné populaci eurozóny. Pravidlo upravuje čl. 32 a čl. 29 evropského Protokolu č. 18 „Postavení Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky“). V důsledku tohoto pravidla např. podíl Německa na společných výnosech Evropské centrální banky bude o polovinu vyšší než podíl Francie, přitom německá centrální banka postoupí Evropské centrální bance 3,5 krát více aktiv než francouzská centrální banka.

Německý státní rozpočet se bude potýkat s deficitem, protože pravidelné platby úroků do Evropské centrální banky budou vyšší než německý podíl na zisku Evropské centrální banky. Na druhé straně francouzské vládě připlují od německých daňových poplatníků přes ECB příjmy navíc.

Projekt společné evropské měny znamená patrně největší majetkový transfer v dějinách. Jen Německo přesune do Evropské centrální banky aktiva v hodnotě 5500 miliard korun a získá podíl v hodnotě 4000 miliard korun, čímž se vzdá majetku, který se takřka rovná ročnímu HDP České republiky. Přesto se o této podstatě společné měny v Evropské unii veřejná debata nevedla a nevede. Evropský volič si této skutečnosti není vědom.

Politická rizika společné měny

V nedostatečné diskusi a vzdálenosti rozhodování od voliče tkví úskalí nadnárodní legislativy, což je obecný problém Evropské unie. Nespravedlivé finanční přesuny způsobují konflikty i mezi příbuznými osobami, natož mezi nepříbuznými národy. Co když si občané Německa jednou položí otázku: Proč máme každý rok jinému národu z našich daní posílat nemalé dotace? Co když se objeví rozhněvaný politický vůdce, který označí platby sousedům za nespravedlivé a zastaví je? Jak budou ostatní státy vymáhat pokračování plateb?

Koncept společné měny je nejen ekonomicky pochybný, ale i politicky velmi riskantní.