EU bude dále sjednocovat daně – na úkor spotřebite

Evropská unie vyvíjí trvalou snahu po sjednocování daní v členských státech. Zatímco smlouvy o EU nedávají unii pravomoc určovat přímé daně, o to více Evropská unie ovlivňuje daně nepřímé – spotřební daně a DPH.

Pokud jde o DPH, sazby se v Evropě dosud stále značně liší, i přes mnoho harmonizačních daňových směrnic. Základní sazbu DPH mají na úrovni minima požadovaného unií jen Kypr a Lucembursko. Rozdíl ve zdanění v EU tvoří u zboží jako jsou auta, počítače a oblečení 10 procentních bodů (Dánsko vs Lucembursko) nebo u potravin 20 procentních bodů (Dánsko vs Británie).

Tato daňová rozmanitost sice vadí Evropské unii a velkým státům s vysokým zdaněním, ale je velmi ku prospěchu spotřebitelům. Spotřebitelé mohou přizpůsobovat své nákupní rozhodování, když cestují mezi státy. Daňoví poplatníci platící vysoké daňové sazby jako cenu za štědrý sociální stát mohou skrze daně vidět v cizině příklady jiného hospodářského modelu. Daňová konkurence tak nepřímo znamená konkurenci sociálních systémů.

Na druhé straně, neustálý tlak na sjednocování daní podkopává nejen daňovou konkurenci, ale i volbu mezi ekonomicky liberálním státem a přerozdělovacím státem. Tlak na daňovou harmonizaci je přitom vždy tlak na zvyšování daní. EU určuje minimální sazby, nikdy kupodivu maximální sazby. Neexistuje směrnice, která by říkala, že DPH může být nanejvýš 23%. Nabízí se srovnání se Švýcarskem, kde ústava naopak stanoví federaci maximální možnou sazbu DPH (7,5%, resp. 2,3%).

Jednomyslné rozhodování o daních by mělo účinně bránit zvyšování daní nad úroveň platnou v členském státě s nejnižším zdaněním. Lze si ale snadno představit, že jakmile Lucembursko a Kypr ze svých vnitřních důvodů zvýší základní sazbu z 15 na 16%, EU velmi snadno prosadí zvednutí minimální sazby na 16%. Krok za krokem tak EU úspěšně zabraňuje možnosti daně snižovat. Jakmile by se v Lucembursku či na Kypru dostala ke vládě opět strana, která by chtěla výdaje a daně snížit, už by nemohla. 

Jaký vývoj lze očekávat v nejbližších letech?

Schválení Lisabonské smlouvy je na spadnutí. Lisabonská smlouva mimo jiné zvyšuje pravomoci Evropské unie v oblasti daní. Dosud mohla ovlivňovat daňovou legislativu jen „v rozsahu, v jakém je tato harmonizace nezbytná pro vytvoření a fungování vnitřního trhu“. Lisabonská smlouva nově umožňuje unii regulovat sazby daní pod záminkou, že různé sazby „narušují hospodářskou soutěž“ (bod 79 na str. C306/71 českého znění Lisabonské smlouvy). Velkým zemím s vysokými daněmi se tak podařilo zahrnout do legislativy EU to, po čem dlouho volají – potlačování podle nich „škodlivé“ daňové konkurence.

Druhou daňovou změnou, kterou Lisabonská smlouva přináší, je možnost Rady EU rozhodnout, že systém rozhodování o daních se změní z jednomyslného na většinový (bod 3 na str. C306/43 a bod 56 na str. C306/38 českého znění Lisabonské smlouvy). Evropská rada určitě takto nerozhodne první den po té, co začne Lisabon platit, ale cesta k daňovému diktátu je otevřená.

Tlak EU na zvyšování minimálních sazeb spotřebních daní bude zřejmě pokračovat. Můžeme očekávat zejména zvyšování minimálních sazeb daně z plynu, elektřiny, uhlí, benzínu a nafty, jakož i zvyšování minimálních sazeb DPH.

Závěr

Evropská unie je účinný daňový kartel. Schopnost EU harmonizovat daně je z podstaty jednosměrná a vede vždy jen ke zvyšování daní. Omezuje spotřebitelskou volbu: Vyšší daně znamenají více veřejných statků poskytovaných státem a méně soukromých statků nakupovaných samotnými spotřebiteli.

Evropská daňová politika znamená také omezování soutěže politických koncepcí. Politické koncepce nízkých daní a nízkých veřejných výdajů jsou z politické soutěže vytlačovány – je nesmysl jít do národních voleb s programem zrušení daně z elektřiny nebo snížení DPH na 14% – to není v EU dovoleno. EU svojí daňovou politikou nutí zastánce nízkých daní k prosazování jediné legitimní cesty – vystoupení z unie.


Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS a člen Skupiny Evropských konzervativců a reformistů