Efektivity dosáhneme neefektivní produkcí

I tak by se daly přeložit výroky některých politiků, kteří hovoří o bezpodmínečné nutnosti subvencí směřovaných do zemědělství, o revitalizaci podniků a dalších budovatelských plánech hrazených nikoliv svou vlastní činností, ale z kapes daňových poplatníků, kteří se zatím vždy nechali přesvědčit, že právě tento způsob je ten nejlepší. Vzhledem k tomu, že o budoucnosti případně revitalizovaných podniků se mluví pořád, zkusím se tentokrát zastavit u zemědělství.

Častou argumentací pro subvence zemědělcům, pro zamezování dovozu potravin a uvalování astronomických cel na určité komodity bývá názor, že záplava levných produktů ze zahraničí by vytlačila české producenty z trhu, což by znamenalo obrovské rušení zemědělských družstev, zpracovatelských podniků atd. a následnou obrovskou nezaměstnanost. Každý, kdo se zamyslí nad takhle podaným souborem příčin a následků, musí jedině souhlasit.

Zkusme se však výjimečně poučit z minulosti a vraťme se do doby, kdy došlo k zavádění strojů do výroby. Obrovská nelibost tehdy zavládla mezi dělníky, kteří byli přesvědčeni o tom, že stroje berou lidem práci. Stroj totiž může vykonávat lidskou práci stejně dobře a zpravidla i mnohem lépe než sám člověk. Proto pryč s nimi!

Dnes však vidíme na každém kroku, že stroje zastávají řadu činností, které dříve zajišťoval sám člověk a rozhodně nemůžeme tvrdit, že by tím lidská práce ztratila na své hodnotě. Celý zázrak totiž spočívá ve skutečnosti, že lidé se mohli (postupem doby) přeorientovat na činnosti, kterými by se nikdy nezabývali, pokud by jejich původní zaměstnání nenahradily stroje. To je totiž jediná příčina jakéhokoliv pokroku. Jestliže použijeme argumentace pomocí analogie, zjistíme, že zemědělství je stejný případ. Zlořádným strojem jsou však zahraniční ekonomiky, které jsou schopny zboží na náš trh dodávat za mnohem nižší ceny. Zemědělec by řekl – pryč s nimi!

Zemědělec ani politik, který je tímto zemědělcem volený do své funkce, totiž neuvažuje v horizontu několika desítek let (totiž že by se dnešní zemědělci mohli přeorientovat na jinou činnost, o které se jim dosud ani nezdálo), ale v horizontu zítřejšího dne, kdy zemědělec nemá komu prodat své mléko za tržní cenu, případně jeho výrobní náklady tuto tržní cenu astronomicky převyšují, a proto žádá subvence.

Je nutné pravdivě a seriózně spotřebitele upozornit – „milý spotřebiteli, dnešní ceny jsou tak vysoké jenom proto, že ty platíš daně na zemědělce, kteří nejsou schopni efektivně produkovat, i přes zaplacení tvé daně jsou jejich výrobky dražší než dovážené, a pokud by tě náhodou napadlo koupit si výrobek dovezený ze zahraničí, tak si buď vědom skutečnosti, že je na něj uvaleno clo v takové výši, kterou si nedovedeš představit ani ve své nejdivočejší fantazii.“ Pokud si tedy vy spotřebitelé chcete okamžitě zkazit náladu, zajímejte se o cla, která jsou uvalena např. na dovoz masa ze zahraničí. A potom si ihned překontrolujte, zda jste už zaplatili všechny daně, které jste zaplatit měli.

Ministr financí, který jako argument pro zavedení paušální daně uvedl fakt, že když podnikatel není takovou daň schopen ze svého zisku uhradit, není pro něj na trhu místo, není již tak důsledný, aby použil stejný metr hospodářské soutěže i na zemědělce.

Z mého vysvětlení tedy jasně vyplývá, že je sice velmi krásné, že máme své producenty obilí, mléka a masa, ale z dlouhodobého hlediska tato skutečnost výrazně svazuje možnosti dalšího růstu naší ekonomiky jako celku. Pokud bychom totiž subvenční politiku pojali opravdu důsledně, není žádný důvod, proč u nás ve velkém nepěstovat ve sklenících exotické plodiny, přestože by jejich produkce v našich klimatických podmínkách byla značně nákladná. Mohli bychom se totiž dnes a denně uklidňovat, že banány, které jíme, jsou české banány a čeští zemědělci mají práci, na kterou jsou zvyklí.


Problematikou subvencovaných dovozů a protekcionismem v zahraničním obchodě se zabývají také články v LF 12/1999.