Dvojí ceny a dobré mravy

Ostře sledovaná kauza takzvaných dvojích cen, jedněch pro našince a druhých pro cizince, zažila zajímavý přelom. Obvodní soud pro Prahu 6 nedávno rozhodl, že stanovování dvojích cen není v souladu se zákonem, neboť odporuje dobrým mravům. Nemá smysl toto rozhodnutí zpochybňovat, nicméně stojí za to se nad ním trochu hlouběji zamyslet.

Začněme příkladem. Přijdete třeba do obchodu s CD nahrávkami, zamíříte rovnou k pultu s nadpisem “za hubičku” a vyberete si nahrávku, která je sice zajímavá, ale za původní cenu byste si ji nikdy nekoupili. Spokojeně odcházíte s pocitem, že počkat pár měsíců na slevu se vyplácí. O chvíli později do stejného obchodu přichází jiný zákazník, hudební labužník. Ten je zvyklý vyhledávat si konkrétní jednotlivá alba přímo ve stojanech s abecedním pořadím interpretů, protože potřebuje právě jedno konkrétní CD. Oddělení slev jako vždy míjí a míří přímo ke stojanu s deskami vybrané kapely a vybírá z něj stejné album, které jste před chvílí vy koupili za hubičku. Jaký je mezi vámi a jím rozdíl? Zásadní. On zaplatí plnou cenu beze slevy. Stejné CD může mít v jednom obchodě dvojí cenu. Labužník je cenově diskriminován. Proč? Jednoduše proto, že jeho poptávka je cenově méně elastická. Je ochoten dát za vybrané zboží více a chodí nakupovat zásadně do jiných částí obchodu. Dobrý obchodník to samozřejmě ví a ceny stanovuje podle toho. To je zřejmá cenová diskriminace.

Stačí se trochu rozhlédnout a takových příkladů najdeme desítky. Ceny squashového kurtu jsou nejvyšší v době od pěti hodin odpoledne a nejnižší okolo poledne. Důvod? Kdo si může odskočit v pracovní době na squash? Diskriminováni jsou ti, kteří přicházejí až po práci, protože dříve přijít nemohou. Letecké společnosti zase cenově diskriminují obchodníky, kteří se potřebují rychle dostat na místo jednání a rychle pospíchají nazpět a nemají čas zůstávat v destinaci přes víkend. Cena zpáteční letenky s návratem až po víkendu je mnohdy čtvrtinová ve srovnání s letenkou s rychlým návratem. Logika je táž. Obchodník nemá čas trávit v destinaci víkendy, musí tedy platit. A příklad ještě výmluvnější. Centrální banka prodává své cenné papíry (poukázky ČNB) komerčním bankám formou tzv. americké aukce. Každá banka dá svou cenovou nabídku, za níž je ochotna od ČNB poukázky koupit, ČNB tyto nabídky seřadí pod sebe a uspokojí poptávku bank podle jimi nabídnutých cen až do vyčerpání objemu poukázek. Identický cenný papír tak nakoupí každá banka za tolik, kolik sama nabídla. Cenové rozdíly jsou značné. V ekonomii se tomu říká cenová diskriminace prvního stupně. Za stejný výrobek zaplatí každý spotřebitel různou cenu, a to podle toho, nač si takový výrobek cení.

Obecně řečeno, cenovou diskriminaci zažíváme každý den a na každém kroku, a to v různých formách a stupních. Cenová diskriminace je dokonce jedním z nejběžnějších způsobů stanovování cen. Případ dvojích cen je tak pouze malou podmnožinou, i když možná viditelnější, velké množiny cenové diksriminace. Princip je vždy stejný. Ceny se stanovují na vyšší úrovni těm, kteří jsou schopni, ochotni nebo nuceni zaplatit více. Dvojí ceny nelze proto odsoudit jen proto, že jsou diskriminační. Je nutné zdůvodnit, proč právě tento typ cenové diskriminace není příputný, zatímco ostatní ano. Takovýchto zdůvodnění zatím mnoho slyšet není. Kdybychom žili v systému precedenčního práva, využil bych zmíněný rozsudek pražského soudu k žalobě cenové politiky jakékoli letecké společnosti a moc bych se těšil na průběh takové kauzy. Proč ale nezkusit žalovat i v našem právním systému kterýkoli z případů uvedených výše? Nebylo by zajímavé dozvědět se, co všechno naše spravedlnost považuje za dobré mravy a co už ne?