Dvě prizmata pro nahlížení na problémy Číny

Čína čelí několika závažným ekonomickým problémům a to, jak na ně Peking odpoví – nebo neodpoví –, by mohlo významně pohnout globální ekonomikou. Zaprvé, bublina na čínském trhu s nemovitostmi splaskává. Ale vypadá to, že tamní ekonomika také trpí na to, čemu my ekonomové říkáme přebytečná kapacita – přemíra investic do kapitálových statků, ať už ve formě továren, maloobchodních prodejen nebo infrastruktury. Takže co teď? Odpověď závisí na vaší škole ekonomického myšlení.

Keynesiánská ekonomie má za to, že agregátní poptávka – suma veškeré spotřeby, investic, vládních nákupů a čistého vývozu – řídí stabilitu a že vláda v těžkých časech pomoci může a měla by. Ale rakouský pohled, rozvinutý rakouskými ekonomy Ludwigem von Misesem a Friedrichem A. Hayekem a prosazovaný dnes mnoha libertariány a konzervativci zdůrazňuje, že politika vlády často věci zhorší, místo aby je zlepšila. Ekonomové všech barev se shodnou, že Čína může splasknout. John Maynard Keynes ve 30. letech zdůrazňoval nebezpečí spekulativních bublin a vypadá to, že Čína určitě jednu takovou má na svém trhu s realitami.

Keynesiánci by řekli, že Peking má nástroje na podpoření agregátní poptávky. Mohl by např. upravit úrokové míry a požadavky na minimální rezervy bank, instruovat státem vlastněné banky, aby nepřestávaly půjčovat, nebo by mohl použít něco z tří biliónů dolarů, které má v devizových rezervách. Vypadá to také, že vláda má spoustu projektů ve stavebnictví a infrastruktuře, které jsou připraveny ke spuštění a které by mohly pomoci ekonomice doplachtit k měkkému přistání a potom k opětovnému odrazu.

Rakouský pohled představuje strašidelnější úvahu. Čína investuje 40-50 procent svého národního důchodu. Ale je těžké investovat tolik peněz chytře, obzvlášť v prostředí ekonomického favoritismu. A tato míra investic je vůbec uměle vysoká.

Peking je často obviňován z manipulací s hodnotou svojí měny renminbi, aby dotoval svůj zpracovatelský průmysl. Vláda také lije domácí úspory do národního bankovního systému a přiděluje dotace politicky oblíbeným firmám a je nejspíš posedlá stavěním infrastruktury. Tohle všechno naklání ekonomiku do zvláštního směru. Rakouský přístup nabízí variantu, že neexistuje způsob, jakým by Čína mohla dobře využít dost ze svých předotovaných investic. Nejprve vytvoří hodně pracovních míst a výnosů, ale jak postoupí hospodářský cyklus, stále další mezní investice přestávají být hodnotné a jsou náchylnější ke korupci. Euforické boomy dřívějška vyprchají a najednou nevypadá každé učiněné rozhodnutí chytře. V kombinaci mohou vést k hospodářskému krachu – ne protože agregátní poptávka je nedostatečná, ale protože ekonomika produkovala špatný mix zboží a služeb.

Aby udržela svoje investice při životě, bude čínská vláda skoro určitě nadále používat politické prostředky jako např. podporu churavějících firem pomocí úvěrů ze státem vlastněných bank. Ale ať už tyto firmy přežijí nebo ne, ty investice samotné byly marnotratné a to nakonec hospodářství poškodí. V rakouském pohledu má vláda menší schopnost věci napravovat než v keynesiánských teoriích.

Navíc je stále těžší účinně stimulovat čínskou ekonomiku. Odliv kapitálu ven z Číny v poslední době akceleroval a tento trend může pokračovat s tím, jak bude Čína liberalizovat kapitálové trhy a jak se čínské firmy více zapojí do zahraničního obchodu a naučí se pohybovat v systému. To opět potvrzuje ústřední téma rakouské ekonomie – tržní síly převáží nebo odmítnou potvrdit státem preferovaný model investování.

V západních ekonomikách je keynesiánský pohled u mainstreamových ekonomů mnohem populárnější než ten rakouský. Rakouský pohled má obtíže s vysvětlením, jak je možné, že tolik investorů může být oklamáno do tolika špatných investic, obzvlášť když vezmeme v potaz tradiční rakouskou perspektivu, že trhy jsou při alokování zdrojů dost efektivní. Ale Čína zažila tak extrémní a umělé dotování investic, že rakouský názor zde může platit daleko více.

Optimistický pohled má za to, že čínská nadbytečná kapacita a přílišná zástavba jsou zvládnutelné – že současná přemíra investic bude podpořena, ale nebude muset být podporována dlouho. V tomto pohledu doroste Čína samovolně do stadia, ve kterém svoje investice přirozeně uživí, a že její poklesy budou spíše škytnutí, ne propady.

Pesimistický pohled zní, že problémy jsou tak velké, že pokusy vlády podpořit svoje investice dalšími dotacemi by mohly natolik omezit spotřebu a natolik pokřivit alokaci zdrojů, že čínská ekonomika bude stagnovat. V tomto pohledu budou politické způsoby alokování investic dominovat nad tržními silami, navrhované „hospodářské vybalancování“ čínské ekonomiky se stane dávnou vzpomínkou a pro Čínu bude ještě těžší otevřít své kapitálové trhy a liberalizovat svoji ekonomiku. Když uvážíme, že Čína už teď čelí konkurenci zemí, kde jsou mzdy nižší, a její populace stárne, je možné, že se Čína na svoji předchozí dráhu růstu už nevrátí.

Ještě se nerozhodlo. Ale podle mě se můžeme dočkat značného a dlouho trvajícího narušení, podobného tomu, co by předpověděla rakouská teorie. Uvažme širší historický pohled: Kolikrát v historii světa se stalo, že by země zažila více než 30 let extrémně rychlého růstu bez velkého hospodářského propadu? Člověk může zůstávat optimistou ohledně Číny pro dlouhé období, ale přesto se bát příští fáze v jejím hospodářském cyklu.

Ať to bude tak nebo tak, Čína svět už mnohokrát překvapila – a pravděpodobně ho překvapí zase.


Tyler Cowen je profesor ekonomie na George Mason University. Přeložil Martin Pánek