Druhý věk strojů napovídá, jak svět promění umělá inteligence

„Žijeme v době úžasného pokroku v oblasti digitálních technologií. Naše generace zdědila více příležitostí ke změně světa než všechny generace před ní,“ praví se v upoutávce českého vydání knihy Druhý věk strojů (s podtitulem Práce, pokrok a prosperita v éře špičkových technologií). Autoři publikace Erik Brynjolfsson a Andrew McAfee působící na Massachusettském technologickém institutu však netrpí jednostranným pohledem na technologie, který by opomíjel negativní stránku tohoto fenoménu. Upozorňují i na řadu rizik s vládou technologií spojených a pokoušejí se najít řešení, která by předcházela možným problémům.

Brynjolfsson a McAfee ve svém díle nejprve demonstrují dynamičnost vývoje umělé inteligence a seznamují čtenáře s převratnými vynálezy, které zanedlouho opustí prostory laboratoří, aby posloužily širokým vrstvám a zvýšily jejich blahobyt. Zamýšlejí se i nad tím, jak se odrazí vlna převratných vynálezů v ekonomice na společenském uspořádání a jak promění pracovní trh.

Věk aut bez řidiče a humanoidních robotů

Druhý věk strojů je nejvýznamnějším okamžikem od průmyslové revoluce, respektive prvního věku strojů, kdy stroje nahradily člověka v mnoha činnostech spojených s fyzickou prací. Ve druhé etapě, do níž právě vstupujeme, budou technologie člověka nahrazovat stále častěji i v oblastech spojených s duševní prací. Do druhého věku strojů nás podle autorů posouvají tři základní síly – stabilní exponenciální rozvoj počítačových technologií (který můžeme pozorovat třeba na zvyšující kapacitě pevných disků či paměťových karet), digitalizace (převádění informací a médií na nuly a jedničky) a rekombinativní inovace (využití již zavedených inovací k ještě převratnější a cennější inovaci). V praxi pak druhý věk strojů reprezentují vynálezy, jako je auto bez řidiče, humanoidní robot nebo třeba software na rozpoznání řeči. Ještě nedávno jsme se s takovými věcmi stýkali pouze v literatuře a filmech z žánru science fiction. Dnes už jsou nám tyto produkty umělé inteligence k dispozici nebo je dělí maximálně pár let od uvedení na trh.

Od druhého věku strojů si autoři slibují snížení cen inovativních výrobků, zlepšení výsledků, zvýšení produktivity a efektivity v řadě hospodářských odvětví a zlepšení řady aspektů našeho života. Pravděpodobně nejpřevratnější změny by mohla digitální budoucnost nachystat jedincům s tělesným či smyslovým hendikepem. Již dnes dokážou 3D tiskárny vyrábět cenově dostupné náhradní končetiny a v nejbližší době by mohly technologie výrazně ulehčit život i lidem se sluchovým či zrakovým postižením tím, že jim smyslové vjemy zprostředkují v náhradní formě.

Umělou inteligenci ale lidé vnímají i jako ohrožení. Mnohé z nás možná připraví o práci. Ovšem nebude tomu tak ve všech oblastech. Autoři si všímají, že počítače nedokážou nahradit člověka dokonale. Vezměme si za příklad třeba novinářské řemeslo. Zatímco stroje budou schopny napsat článek a suplovat tak část práce redaktora, neporadí si již s výběrem příštího článku. A pravděpodobně nebudou zcela použitelné v názorové rubrice, kde je důležitá osobnost autora. Polemika počítače číslo 1 s počítačem číslo 2 by nejspíš neměla takové kouzlo.

Složitý úkol zvládne robot jednoduše, s jednoduchým si neporadí

Kniha Druhý věk strojů přichází i s řadou návodů, jak ve věku technologické revoluce uspět. Doporučení má pro jednotlivce i celou společnost. Začněme nejprve s doporučeními pro jednotlivce. Naději, že si udržíme práci i v obklopení stále inteligentnějších strojů, nám zachovává tzv. Moravcův paradox. Ten popisuje u umělé inteligence zajímavou vlastnost. Totiž, že stroje zvládají jednoduše složité věci, ale naopak jednoduché věci jsou pro ně složité. Jinak řečeno lidé si poradili se sestrojením počítače, který umí porazit velmistra v šachu nebo dokáže uspět ve vědomostní televizní soutěži. Ale sestrojit robota, který by nám vyžehlil a nakoupil, se zatím jeví jako nepřekonatelný problém. Počítače nezvládají senzomotorické činnosti a podle autorů ani v nejbližší době nebudou. Kdo si chce tedy zajistit práci i do budoucna, měl by se zaměřit právě na činnost spojenou se senzomotorikou. Po kuchařích, zahradnících, zubařích nebo ošetřovatelích bude poptávka minimálně ještě několik desetiletí.

Další nápověda zní: snažte se s roboty držet krok a zkoumejte nejen to, jak oni mohou být nápomocni vám, ale především to, jak můžete být nápomocni vy jim. Podle dvojice z MIT se totiž naše výplata bude odvíjet od našich schopností pracovat s roboty. Vyhráno budou mít i ti, kdo najdou cestu, jak se stát doplňkem něčeho, co zlevňuje a je toho čím dál tím víc. Pokud jsem autory pochopil správně, doporučují nám následovat třeba podnikatele, kteří se dokázali přiživit (v dobrém slova smyslu) na vlně zájmu o chytré telefony, ať už jde o designery navrhující pouzdra, výrobce externích baterií nebo vynálezce tyče pro pořizování selfie fotografií.

Další z individuálních doporučení směřuje ke vzdělávání. Rada „studujte pilně a používejte technologie“ může znít banálně. To ale neplatí o dalších tipech. Autoři nám radí využití samoorganizovaných výukových prostředí. Místo zdokonalování psaní, čtení a počítání, což je požadavek tradičních škol, doporučují ubírat se cestou rozvoje představivosti, komplexní komunikace a rozpoznávání vzorů v širokém rámci.

Společnost má nakopnout vzdělání, imigrace nebo „rozumné daně“

Ještě pestřejší je výčet doporučení adresovaných celé společnosti. První rada zní „učte děti dobře“, což obnáší například již zmiňované využívání technologií, slušné odměňování učitelů či prodloužení školního roku, které pomáhá dětem ze sociálně znevýhodněných rodin držet krok s ostatními vrstevníky. Druhá rada nabádá k restartu startupů. Autoři vnímají podnikání jako nejlepší způsob pro vytvoření nových pracovních míst a příležitostí. Novým firmám věří více než zaběhnutým, protože ty zaběhnuté pracovní místa postupně redukují. Jinými slovy sázka na startupy znamená zajištění lepších podmínek pro vstup do podnikání. V tomto jsou autoři v souladu se široce sdíleným názorem mezi liberály, že by politici neměli sloužit firmám, které už dorostly do velkých rozměrů, a kupříkladu schvalovat v jejich prospěch zákony a regulace, jež mohou být likvidační pro „drobnější“ konkurenty. Rada číslo tři žádá propojení více lidí. Crowdsourcing jako moderní způsob dělby práce se již několikrát významně osvědčil při dosahování podnikatelských záměrů nebo vědeckých objevů. Propojení lidí napříč obory a světadíly může vývoj dalších užitečných technologií urychlit. Rada číslo čtyři prosazuje podporu vědců a vládní podporu výzkumu. Přiznejme si, že čistě privátní financování vědy je v dohledné době nedosažitelným cílem. Za sebe dodávám, že když už tedy výzkum financuje vláda, měli bychom vyžadovat co nejvyšší efektivitu výstupů a být ostražití, aby nedocházelo k socializaci ztrát a privatizaci zisků. Brynjolfsson s McAfeem spojují podporu vědy i s potřebou reformy systému duševního vlastnictví. Ne že by autoři zavrhovali vymáhání zákonů o duševním vlastnictví jako třeba N. S. Kinsella, ale i tak je jejich přístup o míle napřed oproti západnímu politickému establishmentu. Zákony podle nich „musejí poskytnout dostatek ochrany duševního vlastnictví a tím podpořit inovaci. Neměly by jej však chránit přespříliš, aby inovaci nezpomalily.“ Třeba takové patenty na software podle nich v současné době poskytují příliš velkou ochranu. Pravdou je, že v tomto bodě mohli jít autoři více do hloubky a být konkrétnější. Zapáté vyzývají Brynjolfsson s McAfeem k modernizaci infrastruktury, což podle nich obnáší i otevřenost vůči nadaným lidem z celého světa. V imigraci vidí především příležitost, ze které může těžit celá americká společnost. Navrhují zjednodušení imigračního procesu a odměňování imigrantů za jejich úsilí konkrétně třeba v podobě udělení zelené karty k vysokoškolskému diplomu.

Podpora vzdělání či vědy nebo rozvoj infrastruktury samozřejmě něco stojí a je třeba ocenit, že autoři hledají cestu, kde na to vzít. Jejich šesté doporučení se zabývá daněmi. Konkrétně navrhují placení „rozumných daní“. Prosazují především Pigouovu daň čili zdanění nepříznivých vlivů dopadajících na okolí. Daní by tak mělo být zatíženo tovární znečištění či dopravní zácpy. Každý, kdo se ocitne v zácpě, podle autorů vytváří dodatečné náklady všem ostatním řidičům. Proto by měly být zácpy „zdaněny“ prostřednictvím mýtných bran. Dále navrhuje dvojice z MIT zdaňovat rentu a nižší zdanění práce kompenzovat zavedením daně z přidané hodnoty. Jejich cílem je tedy zabránit tomu, aby daň demotivovala člověka od práce, zároveň však hledají jiný zdroj příjmů pro státní pokladnu. Jsem ochoten přistoupit na to, že se jedná o pozitivní, nikoli však ideální posun oproti současnému stavu. Nemyslím si ani, že bychom měli autory za jejich jistě kontroverzní návrhy v daňové oblasti řadit k levicovému politickému spektru. Řízení ekonomiky politbyrem jednoznačně odmítají, protože v něm vidí zpomalení technologií. Jsou také pro, aby většina směny byla dobrovolná a stejně tak aby se cena většiny zboží upravovala podle relativní nabídky a poptávky.

Negativní daň místo nepodmíněného příjmu

Jedna z nejzajímavějších částí knihy se věnuje v současné době velmi populárnímu tématu základního nepodmíněného příjmu, tedy myšlence, že by každý jedinec dostával od státu stejnou pravidelnou peněžní dávku bez jakýchkoli podmínek. Řada lidí by nemusela pracovat, aniž by se musela obávat o základní materiální zabezpečení. V tom by se skrývalo řešení, pokud by došlo k naplnění nepříznivého scénáře, že pro určitou skupinu lidí v produktivním věku už nebude kvůli strojům práce. Autoři však velice správně namítají, že práce neosvobozuje člověka pouze od chudoby, ale také od nudy nebo neřesti. U dlouhodobě nezaměstnaných narážíme i na jiné problémy než na materiální nouzi. Více se jim hroutí vztahy, podlamuje zdraví a více inklinují k různým závislostem. Brynjolfsson s McAfeem proto upřednostňují negativní daň (dříve prosazovanou například Miltonem Friedmanem), která kombinuje zaručený minimální příjem s pobídkou k práci a navíc motivuje lidi k podávání daňového přiznání. Funguje tak, že pokud člověk nedosáhne na dostatečný příjem (hranici určí vláda), dostane poměrnou část jako výplatu od vlády. Toto opatření by mohlo zajistit slušné životní podmínky i lidem z nejspodnějších pater majetkového rozvrstvení společnosti.

Druhý věk strojů se zabývá i možnými hrozbami pramenícími ze stále častějšího využ umělé inteligence. Pozornost bychom měli věnovat riziku systémové nehody, kdy počáteční chyby mohou eskalovat do rozsáhlé katastrofy. Takovým příkladem může být třeba výbuch jaderné elektrárny. Úzce propojené systémy mohou být ale zneužity i zcela záměrně. Mohou se stát cílem špionů, zločinců či teroristů. Jinými slovy, pryč jsou nedávné časy, kdy lidstvo nemělo schopnost zničit samo sebe. Umělá inteligence může takovému záměru zloduchů dobře posloužit. Kromě jednorázových a na první pohled viditelných katastrof může společnost ohrozit i rozsáhlá vlna sociální patologie, přeroste-li počet jedinců trpících sociální izolací, narušováním pozornosti nebo závislostí na hrách snesitelnou míru.

Odpověď na otázku, jak výše uvedeným hrozbám předcházet, mi v knize trochu chyběla, což platí i o rozvedení tématu bezpečnosti a prevence kyberkriminality, které je s umělou inteligencí neodmyslitelně spojeno. Možné hrozby bych také doplnil o přírodní katastrofy či válečné konflikty. Přestože k nim může dojít zcela nezávisle na technologiích, velmi podstatné je, že by mohly vyřadit umělou inteligenci z provozu nebo dočasně zpomalit technologický vývoj.

I přes výše uvedené výtky patří Druhý věk strojů k nejlepším publikacím, které se zabývají jedním z nejdůležitějších fenoménů současnosti i blízké budoucnosti. Brynjolfsson s McAfeem své myšlenky podložili četnými výzkumy a daty, aniž by tím čtivost jejich díla jakkoliv utrpěla. Titul, který vyšel v tomto roce v nakladatelství Jan Melvil, mohu doporučit každému, kdo hledá odpověď na otázku, jakou proměnu můžeme očekávat v oblastech společnosti, ekonomiky, vzdělávání, trhu práce a výzkumu.

Eric Brynjolfsson, Andrew McAfee: Druhý věk strojů. Práce, pokrok a prosperita v éře špičkových technologií. Nakladatelství Jan Melvil Publishing 2015.