Demokracie a přerozdělování

Pojem „společnost“ má v zásadě dva významy – používáme jej za prvé pro právnickou osobu, která není ve vlastnictví jediného majitele, a za druhé pro skupinu lidí sdílejících jeden právní systém. Poukážu zde na některé společné aspekty pojmu společnost v obou významech.

Corporate governance

Společnosti jako právnické osoby jsou zakládány s cílem prosazovat efektivněji zájmy svých jednotlivých členů a zakladatelů. Proto vznikají asociace, obchodní společnosti či občanská sdružení. Jejich správa je vykonávána – s cílem maximalizovat profit při minimalizaci transakčních nákladů – pomocí různých rozhodovacích mechanismů. Běžným mechanismem je delegování významné části pravomocí na volený správní orgán, který vykonává správu mezi valnými hromadami. Ty jsou prostorem pro přímé rozhodování členů či akcionářů o správních orgánech a dalších zásadních otázkách společnosti. Tento model sice dává správcům – manažerům – určitou moc jednat ve svůj prospěch na úkor vlastníků (ekonomie to popisuje jako problém pán versus správce), ale lepší model správy vymyšlen nebyl.

Společnosti v zásadě vznikají na principu, že váha hlasu člena se odvozuje od výše jeho vkladu. Pokud je vklad členů (přibližně) stejný, může být přijat i model rovného hlasu (případ družstva v obchodním právu). Stěží ale budou vznikat dobrovolně družstva tehdy, pokud vklad členů nemá být přibližně stejný: V družstvu s nestejnými vklady mají členové s nižším vkladem pravomoc rozhodovat o nakládání s vyššími vklady a u členů s větším vkladem tím může vznikat pocit nespravedlivého rozhodování. (Například během procesu kolektivizace statků v padesátých letech v Československu nebyla velká část bohatších sedláků ochotna vložit svůj vklad dobrovolně do zemědělského družstva a byli k tomu přinuceni násilím.) V družstvu s nestejnými vklady bude existovat tendence členů s nižšími vklady jednat ve svůj prospěch proti zájmům členů s vyššími vklady. Výsledkem bude přerozdělování hodnot a neefektivní řízení.

Společná správa státu

Fungování delegované vlády (corporate governance) u státu je analogické. Voliči jsou „podílníci“, volby jsou jejich „valné hromady“ a vlády jsou jejich „správní rady“. Příspěvky voličů do společného rozpočtu neodpovídají váhám hlasu: v moderní demokracii platí princip jeden občan jeden hlas, zatímco daňové odvody do společného rozpočtu se u jednotlivých občanů podstatně liší. Důsledky jsou pak podobné jako u družstva s nestejnými vklady: přerozdělování a neefektivnost.

Člověk je v zásadě racionální bytost, která maximalizuje svůj užitek. Mnozí lidé sice hodně mluví o morálce altruismu, ale když jde o naplňování jejich „ušlechtilých“ cílů, neváhají požadovat pro sebe dotace či selektivní daňové úlevy na úkor ostatních. I když navenek profesionální „konatelé dobra“ hovoří o solidaritě a „vyšších hodnotách“, chovají se většinou racionálně egoisticky, ne-li kořistnicky (viz můj článek Občanská společnost – svoboda nebo donucení? v LF 11/98). Parazitizmus chudší většiny je nejmarkantnější v systému státní sociální politiky (viz můj článek O státní sociální politice vLF 9/99). Tyto přerozdělovací nástroje jsou přímým důsledkem nestejných vkladů a rovného hlasovacího práva.

Levice versus pravice

Nazvěme část populace, která platí na daních méně než od státu v různých formách získá, „levice“, a část, která platí více než získá, označme „pravice“. Předpokládám, že levicoví voliči nechtějí míru přerozdělování snižovat a pravicoví voliči zvyšovat.

I když můžeme předpokládat, že např. studenti, ač chudí, mohou hlasovat pro pravici, protože se jim to vyplatí dlouhodobě nebo mohou existovat voliči pravice s nízkými příjmy, kteří odmítají přerozdělování z morálních důvodů, lze zjednodušeně zobrazit rozdělení na pravici a levici podle rozložení příjmů.

Systém parlamentní demokracie se všeobecným a rovným hlasovacím právem nutně vede k přerozdělování příjmů – každý má stejný hlas, nikoliv však stejné bohatství. Parlamentní většinu tak utvoří skupina, která reprezentuje takovou část populace, která nejlépe maximalizuje svůj profit vhodným odebráním bohatství zbylé menšině. Jestliže chudších 60 procent požaduje přerozdělení bohatství zbylých 40 procent ve svůj prospěch, nemaximalizuje těchto 60 procent svůj profit tak, jako 51 procent, kteří by požadovali přerozdělení bohatství zbylých 49 procent. Systém „jeden člověk – jeden hlas“ tak vede k poměrně těsné početní většině profitujících nad doplácejícími.

Většina občanů obvykle platí na daních méně, než získá na veřejných službách a sociálních dávkách. Jedná se de facto o diktát chudší většiny, která rozhoduje o penězích bohatší menšiny – tedy o „měkkou“ formudiktatury proletariátu. Přerozdělování je nutně spojeno s omezováním svobody, s násilím. Zdá se, že tento stav lze těžko změnit ústavní cestou, jestliže vznikl za podpory revolučních akcí.

Pravice sice může ve snaze uchránit své bohatství získat na svou stranu část přirozeně levicových voličů, když bude prosazovat čistě cílené chudinské dávky namísto plošného přerozdělování ve prospěch celé skupiny levicových voličů; praxe ale svědčí o tom, že se to spíše nedaří.

Proč zrovna 50 procent?

Dosavadní trend ukazuje na postupný nárůst míry státního přerozdělování za dobu platnosti rovného hlasovacího práva až na dnešní obvyklou úroveň, která je v zemích s demokracií rovného hlasovacího práva reprezentována hodnotou přibližně 50% hrubého domácího produktu přerozdělovaných státem.

Limitní míra přerozdělování je patrně dána nejen rozložením bohatství mezi jednotlivými členy společnosti, ale i dalšími faktory, které přes početní převahu levicových voličů jejich moc omezují.

Za prvé, působí síla spontánního řádu: Tak, jako si tržní síly najdou skuliny i přes všechnu regulaci, projeví se skutečná moc v parlamentu prostřednictvím lobbyingu. Bohatí – postižení vysokým zdaněním – si prosazují daňové úlevy na hypotéky, dotace na tenisové kurty, odvětvové a proexportní politiky apod. Možná, že v některých zemích odvrátila moc lobbyingu zemi od společenské a ekonomické katastrofy (vzpomeňme na převzetí politické moci černošskou většinou s komunistickou ideologií v Jihoafrické republice).

Za druhé, stát obecně nedokáže řídit ekonomiku efektivně. Neefektivnost státního řízení ekonomiky a přerozdělování relativní zvýhodnění chudší většiny zmírňuje. Socialismus a jeho odmítnutí většinou národa je toho dokladem.

Za třetí, podíl chudší většiny bývá mezi nevolícími vyšší než v celé populaci. Nečtou denní tisk, nevědí, kam jít volit, jsou líní jít volit. Celkový výsledek voleb je tak pro chudé méně příznivý, než jaký jim systém skýtá.

Za čtvrté, určitá část voličů je ovlivnitelná reklamou. Bohatší menšina má tak větší šanci tuto skupinu ovlivnit.Vyplatí se jí investovat vysoké částky do ovlivnění poměrně úzké skupiny nerozhodnutých, dokonce se mnohdy vyplatí „hloupostí“ takové reklamy ztratit i část „intelektuálních“ voličů.

Za páté, existuje faktor daňové konkurence. Podnikatelé mohou přesouvat výrobu do zemí s nižšími mzdovými a daňovými náklady, jednotlivci se mohou stěhovat do států s nízkým zdaněním. Jde samozřejmě o to, zda existuje země, kde výhoda nižšího zdanění převáží vysoké transakční náklady spojené se změnou jurisdikce. Socialisté však budou usilovat o omezení „nežádoucí“ daňové konkurence (např. v rámci Evropské unie nebo dalších nadnárodních uskupení) a budou pod hrozbou ekonomických sankcí (bič) či mlhavým příslibem dotací (cukr) požadovat minimální daňové sazby u různých druhů daní i pro země vně EU.

Etika uzákoněné krádeže

Existuje do určité míry vypěstovaná morálka, která brání lidem krást, i když by to pro ně bylo bezprostředně výhodné (viz review: Gary Becker – Teorie preferencí v LF 2/2000). Zatímco řada lidí je přesvědčena o tom, že „krást se nemá“, a mnohdy je to od krádeže odradí, málokdo je na druhé straně přesvědčen, že je špatné brát lidem majetek s použitím státního aparátu. Připlížit se v noci do sousedova domu a vzít mu část jeho výplaty je nemorální, udělat totéž ve dne prostřednictvím státu na základě zákona je podle většiny v pořádku.

Základní morální společenská pravidla (shrnutá např. v židovsko-křesťanské tradici mezi deseti božími přikázáními) se patrně objevují ať v psané či nepsané podobě ve všech jiných společenstvích, která vydržela existovat minimálně po několik generací. Jiné normy by asi vedly k destrukci a k nepřežití. Krádež je díky těmto platným normám jen okrajovým jevem, který je postihován.

Legalizované násilí prostřednictvím státní moci však bují. Dnešní kněží, filozofové, univerzitní profesoři a intelektuálové až na výjimky proti státnímu přerozdělování nevystupují. Však jsou na něm také v naprosté většině materiálně závislí.

Důvod k revoluci

Přes vysoké daňové zatížení nedochází v moderních zemích k protidaňovým bouřím. I převrat má totiž tak jako všechny jiné činnosti své (transakční) náklady a výsledek nejistý, a tak se vyplatí k němu přistoupit jen tehdy, jsou-li očekávané (transakční) náklady relativně nízké ve srovnání s očekávaným přínosem. Nevede-li soudobý polosocialismus k revoltám proti státnímu přerozdělování, nemění to nic na tom, že dnešní útisk ze strany státu se od socialismu liší jen mírou, nikoliv však podstatou.