Daňová konkurence a demontáž státu blahobytu

Stát je entitou, jejímž prostřednictvím se každý snaží žít na úkor druhých, zní okřídlená definice z pera francouzského ekonoma a novináře Frédérica Bastiata. Tato definice platí zejména pro tzv. stát blahobytu (welfare state).

Nejprve si vyjasněme, co se pod samotným termínem stát blahobytu rozumí. Co spojuje tu zdánlivě nesouvisející škálu vládních aktivit od podpor v nezaměstnanosti, v nemoci či ve stáří po specifické programy zaměřené na velmi úzké skupiny obyvatel? Společným definičním znakem je vynucené přerozdělování bohatství, které má samozřejmě závažné ekonomické i etické důsledky.

Neobhajitelnost státního přerozdělování

Jestliže je přerozdělování nedobrovolné, lze konstatovat, že z Paretova hlediska si jeho aktéři v součtu nepolepší. Ekonomická neefektivnost ale rozhodně nekončí tím, že jde o Pareto-neefektivní jednání.

Stát blahobytu bývá obhajován jako jistá forma pojištění proti některým rizikům, která by na trhu byla nepojistitelná. V nejobecnější interpretaci je redistribuce od bohatých k chudým činností, která snižuje rozptyl příjmů a tím snižuje jedno z rizik, kterým člověk ve svém životě čelí. Trh takové pojištění nenabízí a jelikož je přesto žádané, je ergo veřejným statkem. V této souvislosti bývá zmiňován tzv. Domar-Musgravův efekt, podle něhož takové „pojištění“ umožňuje lidem věnovat se aktivitám, které jsou ziskové, a do kterých by se přesto lidé kvůli vysokému riziku nepouštěli.

Ani tento argument při bližším prozkoumání neobstojí. Především, optimální kombinace výnosu a rizika lze dosáhnout jen v případě, že rozhodnutí provádí jednotlivec, kterého se bezprostředně dotýkají důsledky volby takové kombinace. Nikdo nezná sklon k riziku nikoho jiného než sebe sama a proto lze namítnout, že takové „pojištění“ proti riziku jen zvyšuje ochotu jednotlivců chovat se nadměrně rizikově – a o to větší rozptyl může nakonec, paradoxně v důsledku redistribuce, rozdělení příjmů mít.

Stejně tak neobstojí ani teze, že přerozdělování je veřejným statkem, ani jeho přirovnání k soukromému pojištění. Za pojištění či veřejný statek bychom státní přerozdělování mohli považovat snad za situace, pokud by příjem jednotlivce byl náhodnou veličinou (což asi ti, kdo hájí přerozdělování jakožto veřejný statek, předpokládají). To by platilo ale jen tehdy, kdyby žádný jednotlivec nedokázal dopředu cokoliv soudit o svých budoucích příjmech. Tak tomu ale není. Většina z nás je schopná rozumně odhadnout, jaký budeme zhruba mít příjem v nejbližších letech či během zbytku našeho života. Je to důsledek toho, že příjem je veličina, kterou máme do značné míry pod kontrolou. Máme kontrolu nad tím, zda ráno vstaneme a půjdeme do práce, nebo zda dostaneme zítra výpověď či zda začneme podnikat.

Samozřejmě, že lidé se ve svých předpovědích mohou zmýlit a také se často mýlí. Stále ale existuje velká skupina lidí, kteří jsou a budou čistými plátci redistribučního systému – a vědí o tom dopředu. Tito lidé, kteří na přerozdělování nijak nevydělávají, existují, a proto přerozdělování nemůže být veřejným statkem.

Ze stejného důvodu je zavádějící dávat rovnítko mezi přerozdělování a pojištění. Víme, že na trhu jsou pojistitelná jen ta rizika, nad nimiž pojištěnec nemá kontrolu, protože opačný případ vede k morálnímu hazardu. Právě proto je například nezaměstnanost na trhu nepojistitelným rizikem. Důvodem toho, proč rizika, která „pojišťuje“ prostřednictvím přerozdělování stát, jsou na trhu nepojistitelná, není vysoká míra externalit, ale výše naznačený problém morálního hazardu.

Jak demontovat stát blahobytu?

Ve světle těchto argumentů se domnívám, že snaha o odstranění státu blahobytu je oprávněná. Jak toho ale docílit?

Je jasné, že expanze státu blahobytu není bezmezná. Přerozdělování a s ním spojené vysoké zdanění jsou v konečném důsledku omezovány tím, čemu se říká Lafferova křivka. Hlavně je ale třeba si uvědomit, že výrobní činitele jsou do určité míry mobilní mezi jednotlivými státy a mohou proto unikat z jurisdikcí s příliš vysokým zdaněním do jurisdikcí, kde je situace pro podnikání příznivější. Obvykle se v této souvislosti předpokládá, že mobilním výrobním činitelem je kapitál, a nemobilním práce.

Daňová konkurence nutí státy snižovat daňové zatížení mobilních výrobních činitelů. Ekonomická literatura se však neshoduje na důsledcích tohoto snižování. V minulosti převládal názor, že daňová konkurence snižuje daňové příjmy a tím ohrožuje financování veřejných statků. Naproti tomu já se domnívám, že daňová konkurence sice omezuje možnosti státu vybírat daně, ale financování veřejných statků neohrožuje, jen pomáhá krotit Leviathana.

Ve prospěch tohoto tvrzení hovoří dva argumenty. Za prvé, daňová konkurence nutí státy méně zdaňovat mobilní výrobní činitele – zejména kapitál – a více nemobilní výrobní činitele. V praxi to vede k tomu, že se daňové zatížení přesouvá od zdanění kapitálu ke zdanění práce a zejména spotřeby. Je zjevné, že spotřební daně jsou méně progresivní než daň z příjmu a hlavně, což je pozitivní, nenarušují mezičasová spotřební rozhodnutí. Za druhé, omezení vládních příjmů musí v delším období vést i ke snížení vládních výdajů. A rozhodující většinu vládních výdajů dnes tvoří právě všelijaká „pojistná“ schémata a sociální transfery, které jsou jádrem státu blahobytu. Proto právě soutěž o mobilní výrobní činitele může představovat efektivní donucení států k demontáži alespoň části státu blahobytu.

Daňová konkurence je jedním z nejdůležitějších prostředků, kterým lze docílit omezení nezodpovědného chování vlády a kupování voličských skupin. Nemyslím si nicméně, že by šlo o prostředek dokonalý. Jeho účinnost je výrazně omezena možností států kooperovat a stanovovat minimální daňové sazby. Typickým příkladem je právě Evropská unie či OECD nebo i OSN, která také občas vyrukuje s iniciativami na omezení daňové soutěže.

Obvykle se říká, že daňové kartely nemůžou vydržet dlouho, protože vždy bude existovat silné pokušení chovat se nekooperativně (řečeno jazykem teorie her). Pokud by fiskální hra mezi státy byla jednokolová, neexistoval by způsob jak potrestat nekooperativní chování. Reálné daňové kartely fungují ale na principu opakované hry s otevřeným koncem, v nichž existují způsoby, jak potrestat nekooperativní chování. Musíme si také uvědomit, že interakce mezi státy se neomezují jen na fiskální dohody, ale existují i jiné mechanismy, s jejichž pomocí lze trestat nežádoucího daňového konkurenta.

Jaké jsou tedy další cesty k omezení nebo odstranění státu blahobytu? Něco nám k tomuto tématu může říci teorie veřejné volby. Stát blahobytu lze odstranit jen politickými prostředky. A protože konkrétní politika je určena volebním výsledkem, klíčem k demontáži státu blahobytu je tzv. mediánový volič.

Není těžké dokázat, že průměrný příjem je vyšší než příjem mediánového voliče. Ve volbách je to vždy právě volič-medián, který rozhoduje o tom, kdo bude zvolen a jaká politika bude prováděna. (Abstrahujme na chvíli od toho, že politici neplní volební sliby a uskutečňují nakonec poněkud jinou politiku, než jakou předtím voličům slíbili.) Pak bude reálně uskutečňovanou politikou vždy přerozdělování – pakliže si jej bude volič-medián přát. Protože jeho příjem je nižší než průměr, na přerozdělování od bohatých k chudým vydělá.

Existence státu blahobytu s sebou ale nese náklady, včetně ztráty motivací k produktivní činnosti a následný pokles reálných příjmů. Proto, kdyby se volič-medián místo spoléhání na přerozdělování plně zapojil do dělby práce, byl by na tom minimálně v delším období i on lépe. Tento faktor ale v současnosti většina voličů nedoceňuje.

Boj na dlouhou trať

Cesta k odstranění státu blahobytu je tedy složitá a ústřední roli v ní budou hrát myšlenky. Je-li naším konečným cílem důsledné zmenšení státu, je cestou k tomuto cíli poučení mediánového voliče tak, aby si byl vědom skutečných důsledků státního přerozdělování a aby pochopil, že není v jeho dlouhodobém zájmu. Rozhodující roli v tomto procesu nemohou hrát politici, protože ti jen zřídkakdy prosazují nepopulární myšlenky. Rozhodující roli budou v tomto procesu hrát ti, kdo ovlivňují názory mediánového voliče, tedy především intelektuální elity, neboli second hand dealers in ideas.

Z tohoto pohledu musí být zřejmé, že odstranění státu blahobytu není něčím, co mohou vyřešit nejbližší volby. Dokud lidé sami nepochopí, v čem je stát blahobytu škodlivý a eticky nesprávný, nebudou politici nikdy prosazovat jeho odstranění. Právě v tom spočívá úloha pravicových myslitelů.


Autor studuje ekonomii na FSV UK a působí ve slovenském Inštitúte pre slobodnú spoločnosť.

překlad: Petr Mach