Daně stojí a padají se státem blahobytu

Bob Smith byl ředitelem továrny a partnerem firmy zabývající se výrobou motorů do osobních i nákladních automobilů. Země, ve které žil, prošla v posledních dvaceti letech rozsáhlými změnami. První viditelné změny začaly přicházet asi před dvaceti lety. Tehdy okolní státy Bobovu zemi obvinily z „nekalé daňové konkurence“ a „přílišného úspěchu“. Volby tehdy vyhrála strana, která slibovala, že zemi zbaví „rozhořčení mezinárodního společenství“, aby země nestála stranou „jako ostrůvek samoty“. Politici této strany slibovali zavedení státního školství, zdravotnictví a sociálních jistot. Plánovali také, že konečně vymaní zemi z moci bankéřů a založí centrální banku, která konečně bude provádět „vědeckou monetární politiku“ na rozdíl od „archaické soukromé emise peněz“. Strana vyhrála volby.

Centrální banka zhruba popáté za dvacet let své existence zvýšila úrokové sazby, aby zabránila, jak uvedla v méně formálním stylu, „přehřátí ekonomiky“. Růst úrokových sazeb uvrhl zemi do recese. Vláda urychleně vymýšlela reformní kroky, aby zabránila „obvyklému cyklickému vývoji ekonomiky.“ Rozhodla se skupinám s nižšími příjmy poskytnout daňové kredity, aby, jak se vyjádřil ministr financí, „dala do kapes peníze lidem s nevětším mezním sklonem ke spotřebě“ a tím rozpumpovala ekonomiku. K provedení tohoto kroku potřebovala nezbytné finance. Ceny jejích dluhopisů na trhu však začaly klesat, protože obchodníci si zřejmě nemysleli, že vládní kroky rozpumpují ekonomiku. Vláda však nakonec nepotřebovala soukromé peníze. Obrátila se totiž na Mezinárodní bankovní fond. Světový bankovní fond zemi půjčku poskytl, ale pod podmínkou, že přijme ekonomický reformní program vymyšlený jeho experty: že zvýší daně, aby „zabránila kolapsu veřejných financí“ a devalvuje měnu, aby povzbudila exportéry. V den, kdy vláda reformu zveřejnila, zažil akciový trh jeden z největších propadů v historii. Vláda na to reagovala prohlášením o „horkém kapitálu“ a „iracionálních spekulantech“. Po realizaci reformy, zažila země svou zatím nejhorší ekonomickou recesi. Experti z Mezinárodního bankovního fondu a Organizace pro ekonomickou kooperaci po třech letech a patnácti mezinárodních konferencích dospěli k závěru, že chyba byla v tom, že země devalvovala příliš pozdě, její měnový kurs byl totiž neúměrně nadhodnocený a země se také příliš spoléhala na „horký kapitál“.

Bob a jeho firma, stejně jako ostatní podnikatelé, museli čelit stále větším nákladům a nižším ziskům. Nejdříve politici zavedli daň z příjmu. Potom povinné sociální a zdravotní pojištění. Pak ekologické daně. Zpracování daňových předpisů, zveřejňovací povinnosti, bezpečnostní předpisy a regulační předpisy nyní zaměstnávaly téměř desetinu jeho pracovní síly. Bob, který se ve firmě proslavil zaváděním nových kvalitu zvyšujících technologií, teď mnohem více času trávil v hlavním městě, aby prosadil spojení jeho firmy s konkurenční společností u Úřadu na ochranu férové konkurence neschopných a o dotace lobujících firem.

V zemi však došlo k daleko hlubším změnám než jen v ekonomické sféře. Bob, který jako mladý nadějný podnikatel býval respektovaným vzorem ve svém okolí, teď o sobě ve svých oblíbených konzervativních denících jako by Mladý zástup nebo Lidové zprávy četl jako o „motorovém baronovi, který vychytrale umí využít situace“. Bob, díky jehož vizi, úsilí a talentu měli tisíce lidí práci a milióny kvalitní produkty, se v levicovějších denících o sobě mohl dočíst jako o „loupeživém rytíři“.

Bobův mladší syn čmáral grafiti po továrnách svého otce a nemohl pochopit, jak mu může otec bránit v jeho „svobodném vyjádření“. Zatímco Boba jeho učitelé učili, aby respektoval logiku a fakta, Bobův mladší syn ve škole slyšel, že „nic nevíme jistě a že každý si proto může vytvořit svou vlastní pravdu.“ Zatímco Bob se při svém vzdělání musel prokousat klasiky a musel číst Aristotela, Platóna, Descarta nebo Adama Smithe, od Bobova staršího syna studujícího společenské vědy již učitelé vyžadovali v rámci kursů jako „rituály primitivních kultur“ nebo „ekoetika“ progresivnější literaturu. Bobův starší syn nikdy nepracoval, zato byl aktivistou v hnutí Mrak a Děti Hory. Sledování úspěšného života a soběstačnosti bylo totiž pasé.

Otázka daňové politiky se téměř zcela vymkla z oblasti politické filozofie a etiky. Vlády snižovaly daně, když chtěly podpořit ekonomický růst a zvyšovaly je, když chtěli rozšiřovat stát blahobytu do dalších oblastí. Jedinou etickou normou, která byla v diskusích používána všemi stranami, byl „ohled na chudé a potřebné“ a „ekologická problematika“. Země za posledních dvacet let, kdy se začal rozvíjet stát blahobytu rostla průměrným tempem kolem jednoho procenta ročně.


Vavřinec Kryzánek studuje finance na Vysoké škole ekonomické. Autor je příznivcem filozofie objektivismu (www.aynrand.cz)