Svoboda v umění nemůže existovat bez hospodářské svobody

Tyler Cowen (překlad: Petr Mach) – 1. 10. 1999 (článek vyšel v čísle Říjen 1999)

Psychologická motivace bývá sice hnací silou bezpočtu skvělých uměleckých děl, nepůsobí však ve vzduchoprázdnu, nezávisle na vnějších omezeních. Schopnost umělců vyjadřovat estetické cítění je ovlivňována ekonomickými podmínkami. Pro uměleckou nezávislost je tudíž nezbytná finanční nezávislost a rozvinutý trh. Beethoven kdysi napsal: „Nehodlám skládat cokoliv pouze pro peníze. Miluji však nezávislý život, a k tomu určitý příjem potřebuji.“

Kapitalismus generuje bohatství, díky němuž se někteří lidé dokáží uměním uživit. Uměleckým řemeslům se daří ruku v ruce s rozvojem ekonomiky. Růst blahobytu osvobozuje lidi od únavné dřiny a umožňuje rozvoj fantazie. Bohatá společnost také obvykle utrácí za zábavu nejvíce. S růstem bohatství můžeme snadněji uspokojovat základní fyzické potřeby, čímž se zvyšují naše ambice v oblasti estetiky. V souladu s tímto mechanismem v čase narůstá počet jednotlivců, kteří se uživí jako umělci na plný úvazek.

Tržní hospodářství - možná paradoxně - snižuje závislost umělce na momentální poptávce publika. Kapitalismus vytváří alternativní zdroje finanční podpory, umožňuje umělcům investovat do svých dovedností, podnikat dlouhodobé projekty, sledovat vnitřní logiku zvoleného žánru, chápat se nových uměleckých příležitostí a rozvíjet možnosti jejich uplatnění na trhu. Společnost založená na komerčních vztazích vede k prosperitě a přináší tak umělcům prostor, v němž mohou nalézt cestu k uspokojení své touhy po tvořivosti.

Řada umělců se nedokáže svým řemeslem uživit a potřebuje buď vedlejší příjmy nebo finanční podporu. Na rozdíl od mnoha jiných tuto skutečnost nevykládám jako selhání trhu. Na trhu s uměním se možná ne vždy podaří hodnotu skvělého umělce odhalit. Bohatá ekonomika jako celek je však rozhodně vůči neúspěchu tohoto typu odolnější než chudá ekonomika. Bohatá ekonomika poskytuje umělcům větší množství potenciálních zdrojů finanční podpory.

Soukromé nadace, univerzity, majetek odkázaný bohatým příbuzným či obyčejná zaměstnání – to vše již posloužilo jako podpora rozvoje mladých tvůrců. Jane Austenová žila z bohatství své rodiny, T. S. Eliot pracoval v bance, James Joyce vyučoval jazyky, Paul Gauguin si zajistil finanční nezávislost jako obchodník s cennými papíry, Charles Ives pracoval ve vedení pojišťovny, Vincent van Gogh získal podporu od svého bratra, William Faulkner pracoval v elektrárně a Philip Glass byl taxikářem v New Yorku. William Carlos Williams pracoval jako lékař v Rutherfordu v New Jersey a básně psal mezi jednotlivými návštěvami svých pacientů.

Americký básník Wallace Stevens pracoval na plný úvazek v pojišťovnictví. Odmítl nabízené místo na Harvardově univerzitě, kde mohl učit a věnovat se své poezii. Raději dál pracoval pro pojišťovnu. Jednou byl nařčen kolegou, že skládá básně během pracovní doby. Tehdy odvětil: „Zamyslel jsem se nad problematikou ručení. Verše, ty mě napadají o víkendech při procházkách parkem.“

Kulturní revoluci proti establishmentu často financuje generace rodičů. Většina francouzských umělců devatenáctého století žila z rodinných peněz, které obvykle pocházely z podnikání v průmyslu. Patří sem Delacroix, Corot, Courbet, Seurat, Degas, Manet, Monet, Cézane, Toulouse-Lautrec či Moreau. Francouzští autoři Charles Baudlaire, Paul Verlaine a Gustave Flaubert šli ve svých postojích proti establishmentu ještě dál, a opět za peníze svých rodičů.

I ti umělci, kteří se nejvíce straní společnosti, se občas kradmo opřou o kapitalistické peníze. Marcel Proust se uzavřel ve své místnosti a vycházel maximálně na čtvrt hodiny denně. Spolehl se přitom na rodinné jmění vydělané na pařížské burze cenných papírů. Paul Gauguin opustil francouzský umělecký svět na tropický ostrov na Tahiti s vědomím, že se jeho obrazy během jeho nepřítomnosti zhodnotí. Vývoj ceny obrazů v Paříži neustále z Tichomoří sledoval, aby pak slavil triumfální návrat.

Majetek a finanční zajištění dává umělcům prostor odmítat konvence. Bohémové, avantgardaisté i nihilisté jsou produktem kapitalismu. Využili svobodu a vynalézavost moderního světa.

Finanční motivace

Řada umělců bohémský životní styl odmítá, jejich cílem je výnos. Umělci italské renesance byli v první řadě obchodníky. Tvořili pro zisk a na zakázku a neváhali práce nechat, když odměna nebyla dost vysoká. Renesanční sochař Benvenuto Cellini ve svém životopise poznamenal: „Vy hlupáci, já jsem obyčejný řemeslník. Pracuji pro toho, kdo mě zaplatí.“

Bachovi, Mozartovi, Haydnovi i Beethovenovi nesmírně záleželo na tom, kolik peněz jim skládání přinese. Mozart v jednom dopise napsal: „Věřte mi, jde mi jen o to, vydělat co nejvíc peněz. Po dobrém zdraví je to to nejdůležitější.“ Když Charlie Chaplin dostal v roce 1972 Cenu Akademie, poznamenal: „Dělal jsem to kvůli penězům a vyšlo z toho umění. Jestli tím někoho připravuji o iluze, stejně si nemůžu pomoct. Prostě je to tak.“ Obrovské finanční odměny vyplácené úspěšným umělcům motivují další jedince, aby na tento trh také vstoupili.

Zisk umělcům signalizuje, kde mají největší a nejlepší obecenstvo. Britský „punkový houslista“ Nigel Kennedy napsal: „Myslím, že když hrajete hudbu nebo děláte umění, můžete měřit míru zájmu podle toho, kolik peněz vám to přináší a kolik peněz to přináší lidem, co se kolem toho pohybují.“ Tvůrci, kteří chtějí předávat umělecké poselství, poznají odezvu podle výdělků, i když materiální bohatství nemusí být důvodem, proč to dělají. Vydělané miliony dolarů Princeovi či Bruceovi Sprigsteenovi poskytují informaci o velikosti dopadu jejich tvorby.

Pro Beethovena byly peníze prostředkem pomoci druhým. Občas skládal pro peníze, když se na něj obrátil známý v nouzi: „Prostě si sednu ke stolu a za chvíli je pomoc na světě.“ Peníze jakožto všeobecný prostředek směny slouží mnoha různým cílům, nejen chamtivým či materialistickým.

Financování uměleckého materiálu

Umělci, kteří se honí za ziskem, nehromadí bohatství vždy pouze pro bohatství samé. Příjem umělcům umožňuje nakupovat materiály potřebné pro jejich uměleckou tvorbu. Začínající sochaři musí platit za bronz, hliník či kámen. Spisovatelé potřebují za nápady a reáliemi cestovat, hudebníci si potřebují platit studiový čas. J. S. Bach si přivydělával hraním na svatbách a pohřbech, aby se vykoupil z povinnosti učit latinu, a měl tak více času na skládání. Peníze jsou prostředkem k uměleckému vyjádření.

Bohatství svobodného podnikání vytváří zdroje pro uměleckou tvorbu. Alžbětinská divadla, jeviště Shakespearových her, byla provozována za účelem dosažení zisku a jejich příjmy pocházely z prodeje vstupenek. Bylo to poprvé v anglických dějinách, kdy divadla zaměstnávala profesionální herce na plný úvazek. Stavěly se budovy přímo za účelem divadelní produkce. Shakespeare, který psal hry komerčně, si psaním her a hraním vydělal na slušné živobytí.

Ceny pian, houslí či syntetizátorů od svého vynalezení v porovnání se všeobecnou inflací klesaly. S příchodem domácí videokamery jsou v současnosti široce dostupné základní pomůcky k filmování. Umění fotografie začalo vzkvétat na konci devatenáctého století díky technologickým inovacím. Ceny vybavení šly prudce dolů a zjednodušilo se vyvolávání. Fotografové mohli začít pracovat s ručními fotoaparáty a už nebylo nutné vyvolávat fotky hned po vyfotografování. Fotografické zařízení již nevážilo kolem třiceti kilo a odpadly výdaje na mobilní temnou komoru.

Pokles cen materiálů vede k tomu, že umění si mohou dovolit miliony nadšenců a potenciálních profesionálů. Dříve, když byl drahý i papír, se psaní i malování omezovalo jen na relativně bohaté umělce. Umělecký osamělec Vincent van Gogh, který ignoroval veřejný vkus, by kdykoliv dříve svůj chudý život vést nemohl. Jeho nonkonformismus byl umožněn díky technologickému pokroku, který snížil náklady na malování a na plátna a umožnil mu zůstat umělcem.

Pokles cen materiálů využily ke vstupu do umělecké sféry i umělkyně jako Berthe Morisotová či Mary Cassattová. Na konci devatenáctého století mohly ženy najednou ve volném čase malovat, aniž by musely utrácet horentní sumy za materiál. Vlastní vůle byla najednou důležitější než cizí finanční podpora. Tato změna umožnila přístup do uměleckého světa i obětem diskriminace. Ženy se ve výtvarném umění, literatuře a hudbě začaly objevovat díky rozvoji kapitalismu.

Pokles cen materiálů pomáhá vysvětlit, proč se umění ve dvacátém století dokázalo vymanit z lidového vkusu. V předchozí historii umění byly materiály drahé, umělci byli omezeni schopností dosahovat okamžitých výnosů z prodeje či pronájmů svých děl. Relativní pokles cen umělcům umožňuje soustředit se více na inovace a osobní vyjádření. Nemusí už tolik vycházet vstříc kupujícím a kritice. Mohlo tak vzniknout moderní umění. Impresionisté nepotřebovali okamžité uznání francouzskými salony a abstraktní expresionisté mohli pokračovat v tvorbě, i když jejich jediným klientem byla Peggy Guggenheimová.

Zvlášť důležitým aktivem je pro umělce zdraví a duševní pohoda - forma jejich lidského kapitálu. Moderní doba umělcům přinesla lepší zdraví a prodloužila životy. John Keats by nezemřel v šestadvaceti na tuberkulózu, kdyby měl přístup k moderní medicíně. Paula Modersohn-Beckerová, jedna z nejtalentovanějších německých malířek, zemřela na komplikace po porodu v jednatřiceti. Mozart, Shubert, Emily Brontëová a mnoho dalších, kteří ani nezačali, by byli jistě v dnešní době své nemoci přežili. Schopnost bohaté společnosti podporovat život většího množství lidí pozitivně ovlivňuje jak stranu nabídky, tak stranu poptávky.

Hlavní pokrok ve zdraví a délce života přišel až nedávno. Ve Spojených státech roku 1855, tehdy jedné z nejbohatších a nejzdravějších společností na světě, měl narozený chlapec očekávanou délku života 39 let. A největší skladatelé, spisovatelé a malíři dosahují svého uměleckého vrcholu po čtyřicítce.

Technologie kontroly porodnosti, které jsou široce dostupné až v posledních desetiletích, přinesly ženám v umění kontrolu nad svými životy a podmínkami v domácnosti. Většina proslulých malířek v minulosti měla ať záměrně nebo nechtěně jen málo dětí nebo vůbec žádné dítě. Úloha přivádění dětí na svět držela většinu žen mimo umění. Dnes se mohou začínající umělkyně rozhodovat zda a kdy mít děti. Nárůst uplatnění žen v hudbě, literatuře a výtvarném umění je příslibem do budoucna. Ženy až nyní začínají postupně dohánět dřívější nepoměr.

Trh přispívá k umělecké rozmanitosti

Rozvinutý trh podporuje kulturní rozmanitost. Letmá procházka prodejnou cédéček nebo knihkupectvím vyvrací tezi, že je dnešní hudební a literární vkus stále více jednotvárný. Prodejci využívají rozmanitost nabídky jako hlavní strategii pro nalákání spotřebitelů do obchodu. I zboží, které nepřináší přímý zisk, pomáhá přitáhnout zákazníky, což dále podporuje nabídku široké palety produktů.

Dostupná šíře umělecké produkce by neměla nikoho překvapovat. Adam Smith vysvětlil, že dělba práce, a tudíž míra specializace, závisí na velikosti trhu. V případě umění snižuje velký trh náklady tvorby a přispívá k nacházení místa na trhu. Naproti tomu v případě jediného příznivce by umělec buď musel jeho vkusu plně vyhovět anebo nevydělat nic.

Rostoucí trhy hudby, literatury a krásného umění vymanily umělce ze závislosti na blahosklonnosti jednotlivců. Mecenáš - na rozdíl od zákazníka - podporuje za své peníze umělce aniž by nutně kupoval jeho umělecký výstup. Samuel Johnson, autor osmnáctého století, mluvil o mecenáších jako o „darebácích, kteří povýšeně dávají a odměnou jim je podlézání.“ To ale neznamená, že by Johnson považoval mecenáše za vnitřně špatné. Jenom není dobré, když jsou umělci zcela závislí na jediném podporovateli. Dnes z mecenášství umělecká tvořivost těží více než kdy jindy. Rozsah a rozmanitost moderních finančních zdrojů dává umělcům větší manévrovací prostor pro jejich tvůrčí svobodu.

Rozvoj trhu osvobozuje umělce nejen od mecenášů, ale i od hrozícího diktátu většinového vkusu. Dnes už nemusí knihy patřit mezi nejprodávanější, aby své autory uživily, jak tomu bylo v osmnáctém století. Umělci, kteří věří, že vědí lépe než většina ostatních, co je dobré, mohou tvořit podle vlastního vkusu a módu utvářet. Dnes je možné uživit se objevením umělecké příležitosti na trhu a odmítnout přitom většinový vkus spíš než kdykoliv v minulosti.

Ve sféře kultury poskytuje tržní mechanismus více, než že jen dává spotřebitelům, co chtějí. Trh je pro tvůrce šancí k utváření vkusu publika. Umění představuje kontinuální dialog mezi tvůrcem a spotřebitelem. Tento dialog pomáhá oběma stranám vybírat to, co opravdu chtějí. Tržní motivace dosahování zisku z prodeje stimuluje tvůrce i spotřebitele k neustálému tříbení vkusu. Ekonomický růst zvyšuje naši schopnost rozvíjet vkus vytříbený i vyhraněný.

Autor je profesorem ekonomie na George Mason University.