Charakter tržní konkurence

Charakter tržního procesu systematicky vyplývá – z hlediska rakouské ekonomické školy – ze souhry jednání mnoha lidí-podnikatelů. Podnikání znamená využívání představivosti a tvořivosti ve snaze nalézt a využít tržní ziskové příležitosti (které vznikají na základě limitace předchozích podnikatelských vizí). Ceny a množství zboží nabízeného k prodeji tíhnou výsledkem této souhry realizace vizí systematicky směrem ke stavu tržní rovnováhy.

V tomto článku se zaměříme na charakter tohoto podnikatelského procesu, který je z podstaty konkurenční, a upozorníme na některé závažné důsledky různých vládních protimonopolních politik. Na začátku upozorníme na určitou nejednoznačnost, která v ekonomii ohledně užívání přívlastku „konkurenční“ panuje. Na tuto nejednoznačnost upozornil již před padesáti lety F. A. Hayek, avšak navzdory průkopnickému úsilí F. A. Hayeka (a dalších autorů) jde o problém, který ekonomy i veřejnost mate stále.

Význam pojmu konkurence

V ekonomické teorii hlavního proudu se pojem konkurence pojí s absencí tržní moci (ovlivnit cenu nebo kvalitu produktu). Konkurenční trh je trh, na kterém žádná firma nemá tržní moc. Takovéto používání pojmu konkurence má jistou logiku. Konkurence je vnímána jako pojem opačný k pojmu monopol. Monopol je charakterizován mocí stanovit cenu, aniž by se musel monopolista obávat, že to potenciální zákazníky přiměje hledat příznivější podmínky jinde.

Konkurence pak logicky představuje takovou situaci na trhu, když tato monopolní moc neexistuje. „Dokonalá“ konkurence tudíž znamená situaci na trhu, kdy žádný z účastníků nemá žádnou moc jakkoliv přímo ovlivnit cenu nebo kvalitu produktu. Tyto předpoklady pro naplnění dokonalého stavu jsou samozřejmě naprosto nerealistické, včetně předpokladu existence všeobecně dostupných dokonalých informací o všech existujících tržních událostech a potenciálních událostech. To ale ještě nutně uvedené pojetí dokonalé konkurence nezatracuje. Pojem stavu dokonalé konkurence je konec konců v ekonomii hlavního proudu považován nikoliv za popis reality, ale za model, který může sloužit (a) jako teoretický rámec užitečný k pochopení trhů reálného světa a (b) jako měřítko dokonalosti určující, nakolik stav reálného světa (světa „nedokonalé“ konkurence) – ve smyslu výsledného uspořádání alokace zdrojů – zaostává za ideálem efektivnosti dokonalé konkurence. Model dokonalé konkurence je v ekonomii hlavního proudu považován za srdce zákona nabídky a poptávky. Tento model se také stal v éře protimonopolního zákonodárství pro vlády vodítkem při zavádění vládních politik usilujících o „zachování konkurence“ – tj. o zabezpečení struktury hospodářství blížící se pokud možno dokonale konkurenčnímu ideálu.

Pro ekonomy rakouské školy má ovšem pojem konkurence naprosto odlišný význam – jak co se týče pochopení fungování trhu, tak pro formulování veřejné politiky ohledně struktury hospodářství. Rakouští ekonomové považují chápání „konkurence“ hlavního proudu nejen za neužitečné, ale z hlediska ekonomické vědy dokonce za velice zavádějící. Z hlediska rakouské ekonomické školy je zřejmé, že usilovat o dosažení „ideálního“ stavu, ve kterém by žádný podnikatel nemohl nijak ovlivnit tržní cenu nebo kvalitu produktu, by ve skutečnosti znamenalo usilovat o ochromení konkurenčního tržního procesu.

V návaznosti na dlouholetou tradici ekonomie minimálně od Adama Smithe definují ekonomové rakouské školy konkurenční trh nikoliv jako stav, v němž žádný účastník nebo potenciální účastník nemá moc cokoliv změnit, ale jakotrh, kde žádný potenciální účastník nečelí netržním překážkám ke vstupu na tento trh. (Přívlastek „netržní“ se vztahuje primárně ke vládním překážkám ke vstupu a používá se k odlišení např. od situace, kdy by mohly někoho od vstupu na trh odrazovat vysoké výrobní náklady. Takové případy nastolení nekonkurenčních prvků na trhu neznamenají. Volný vstup znamená možnost vstoupit na trh, když to podnikatel uzná jako ekonomicky slibné. Neznamená to možnost vstoupit, aniž by podnikatel musel nést příslušné výrobní náklady.) Situace na trhu je tedy konkurenční, když žádný účastník nemá privilegia, která by jej chránila před možným vstupem nových konkurentů.

Možnosti trhu závisí z rakouského hlediska na svobodě vstupu, tj. na absenci privilegií. Takovéto chápání „konkurence“ je klíčové z toho důvodu, že zákon nabídky a poptávky (v rakouském chápání) stojí především na svobodě vstupu. Jak si ukážeme, je to tak důležité proto, že jestliže protimonopolní zákony dvacátého století omezují konkurenčně podnikatelský tržní proces, lze je považovat za škodlivé.

Slova a podstata

Spor ohledně chápání „konkurence“ je zajisté sporem sémantickým. Ale spolu se sémantickým sporem (který, přiznávám, nás jako ekonomy nemusí zajímat – nakonec nové pojmy mohou být označeny tak, aby nebyly zavádějící) existuje hluboký spor o podstatu fungování trhu. Pojem konkurence představuje pro ekonomii hlavního proudu stav. Konkurence v pojetí hlavního proudu rozhodně neznamená proces, jehož prostřednictvím trh vede k výsledným stavům. Pro rakouské ekonomy je naopak podstatný tržní proces. Tento tržní proces rozhodně nemůže představovat stav totální bezmoci, který za dokonalou konkurenci považuje ekonomie hlavního proudu. Přívlastek „konkurenční“ pro rakouské ekonomy zachycuje podstatu tržního procesu.

Jinými slovy, podnikatelské činnosti, které jsou v rakouském slova smyslu (a v jakém ho všeobecně chápou podnikatelé a jak ho kdysi obecně chápali i ekonomové) považovány za podstatu konkurence jakožto klíčové projevy tržního procesu, jsou v pohledu ekonomie hlavního proudu považovány za proti-konkurenční, za monopolistické, za odchylky, které by měly být eliminovány v zájmu ideálu efektivního trhu. Výsledkem takovéhoto zmatení myšlení ekonomie dvacátého století je, že vlády pečující údajně o zachování konkurence mají podle takového pojetí rychle zakazovat činnosti, které přitom představují realizaci běžných taktik konkurenčního soupeření. Stručný pohled na typické nástroje protimonopolního zákonodárství pomůže tuto rakouskou kritiku ilustrovat.

Některé nástroje protimonopolního zákonodárství

Zakazování fúzí. Protimonopolní politika se tradičně mračí na (a často zakazuje) fúze mezi dosud konkurujícími si firmami. Důvod je z hlediska ekonomie hlavního proudu zřejmý a odůvodněný. Nahrazení dvou konkurujících si firem jednou velkou firmou nemůže (ve smyslu ekonomie hlavního proudu) než způsobit omezení míry tržní konkurence. Dvě méně mocné firmy nahradí jedna mocnější firma.

Z rakouského hlediska je fúze, pokud nebylo či není uměle zamezeno možnému vstupu jiných, jen běžným podnikatelským aktem, který je projevem konkurence. Zákaz fúze zabraňuje tomu, aby tržní konkurence mohla vést k nalézání optimální velikosti firem a potažmo nejnižších nákladů, při nichž lze vyrábět. (Dokonce i když pro celé odvětví dodává jedna jediná firma, je dané odvětví stále – v rakouském smyslu – konkurenční, dokud firma čelí potenciální hrozbě vstupu nových firem do tohoto odvětví, stejně jako hrozbě a/nebo skutečnosti konkurence ze strany odvětví vyrábějících substituty.)

Zákaz cenových dohod. Skupina silných firem se může dohodnout na společném postupu s cílem držet vysoké ceny. Jejich záměrem může být kartelizace odvětví či omezení vzájemné konkurence s cílem donutit spotřebitele platit vyšší ceny. To jsou samozřejmě pro antimonopolní politiku důvody ke snaze takovýmto cenovým dohodám zabránit. Rakouští ekonomové však na tuto situaci nahlížejí poněkud odlišně. I když motivem je opravdu snaha ochromit konkurenci mezi firmami, je samotná dohoda o cenách projevem konkurence, neboť uzavření takové dohody zachovává – za podmínky absence umělého zamezení vstupu – vždy hrozbu vstupu nových subjektů (které mohou vydělat na prodeji za nižší ceny). Nikdo nemůže vědět, jaká cena je „příliš vysoká“. Jen konkurenční proces vstupu (nebo existence hrozby potenciálního vstupu) může odhalit nejnižší možnou udržitelnou úroveň cen. Není-li vstup na trh uzavřen, firmy, které uzavřely v zájmu udržet vyšší ceny cenovou dohodu, lákají – aniž by to bylo jejich záměrem – nové subjekty, které přijdou na to, že lze nabízet zboží a služby za nižší ceny. Pokud k žádnému novému vstupu do odvětví nedojde, plyne z toho, že struktura nákladů opravdu vyžaduje tyto vyšší ceny jakožto nejnižší udržitelné ceny ve světě konkurence.

Bránění predátorskému snižování cen. Jako jasná snaha o omezení konkurence se z hlediska ekonomie hlavního proudu jeví, když nějaká velká firma dočasně sníží ceny, aby pak přiměla malé firmy opustit odvětví, a aby pak mohla ceny beztrestně drasticky zvýšit. Důkladné teoretické a historické analýzy vážně zpochybňují, jestli je taková strategie vůbec možná a zda by byla úspěšná, a zpochybňují platnost běžného tvrzení, že se tak ve Spojených státech na přelomu století doopravdy dělo. Rakouská námitka vůči vládním pokusům omezit tzv. predátorské snižování cen ovšem na těchto analýzách nestojí. Rakouská námitka spočívá spíš v tom, že pokud vstup do odvětví není uměle omezen, tak i když by někdo skutečně dosáhl prostřednictvím „predátorského“ snižování cen „monopolní“ pozice, dosáhl by jí v rámci konkurenčního procesu a dokáže ji udržet pouze při respektu možného vstupu nových konkurentů.

Nikdo nemůže vědět, kdy má snížení cen, které vyřadí některého konkurenta, vést k získání „monopolu“. Navíc, i samotný cíl dosáhnout „monopolu“, je při možnosti svobodného vstupu projevem konkurence. Nikdo nepopírá, že lze ekonomickou sílu využít k tomu, aby spotřebitelé museli platit vyšší ceny. Pak ale tyto vyšší ceny jsou cestou –konkurenční cestou – jíž se trh stává ziskovým pro nově vstupující subjekty, které mohou nalézat nové způsoby jak zákazníkům posloužit lépe. V tom spočívá prospěšnost konkurence pro spotřebitele.

Tržní konkurence znamená svobodu

Náš velice stručný pohled na protimonopolní přístupy snad pomohl objasnit ústřední tezi rakouské ekonomie: Jediná věc, jíž lze podpořit všemocný podnikatelsko konkurenční proces, na němž je založen volný trh, je svoboda vstupu pro kohokoliv, kdo má nějaký nápad jak dosáhnout zisku službou zákazníkům, která je uspokojí lépe než dosavadní firmy. Důležité je si zapamatovat, že svoboda vstupu rozhodně neznamená, že by se konkurenti měli zdržet pokusů monopolizovat trhy. Mohou se o to pokusit, a jejich úsilí může přivést spotřebitele do horší pozice (než v jaké by mohli být v systému odrážejícím dokonalé informace). Rakouští ekonomové pouze tvrdí, že pakliže dokonalé informace existovat nemohou, nezbývá nám, než ponechat odhalení nejlepšího způsobu uspokojování zákazníků na podnikatelsko-konkurenčním procesu. Bránit takovému procesu ve jménu konkurence (!) znamená podkopávat jediný způsob, který umožňuje dosahovat společenské efektivnosti. Když vlády brání projevům podnikání, které údajně nezapadají do modelu „dokonalé konkurence“, modelu naprosté bezmocnosti – byť by takové bránění nebo omezování vycházelo z nejlepších záměrů ve jménu spotřebitelů – nutně tím směřují ve větší či menší míře k ochromení skutečného konkurenčního procesu.


Israel Kirzner, současný představitel tzv. rakouské ekonomické školy, je profesorem ekonomie na New York University. Článek původně vyšel v časopise Ideas on Liberty vydávaném společností Foundation for Economic Education.

překlad: Petr Mach