Cesta Gibraltaru ke svobodě

Cesta Gibraltaru ke “svobodě” byla velmi dlouhá a trnitá. Proto i kořeny dnešního gibraltarského nacionalismu a snahu o osamostatnění lze hledat v jeho pohnutých dějinách. Gibraltar pamatuje násilné obléhání roku 1309, “Velké obléhání” roku 1779 i španělskou blokádu, která končí rokem 2006.

Britská nadvláda nad strategicky dobře umístěnou “Skálou” trvá od roku 1704, kdy se během Války o dědictví španělské vracelo Britské královské loďstvo Sira George Rooka z neúspěšného obléhání Barcelony. Velká Británie toto území ubránila a v roce 1713 jí byl Gibraltar na základě desátého článku Utrechtské smlouvy na věčnost přiznán. Gibraltar se měl jako britská kolonie velmi dobře. S rozpadem koloniálního systému byl v roce 1946 Organizací spojených národů připsán na seznam kolonií, které směřují k postupné dekolonizaci. To se však nelíbilo Španělsku, které po svém vstupu do OSN v roce 1955 žádalo s podporou Latinské Ameriky a dalších celkově 73 zemí navrácení Gibraltaru na základě principu územní integrity. Tento argument odmítla Velká Británie i všechny země Britského společenství národů (British Commonwealth). Následně Velká Británie prohlásila, že rozhodnutí nechá plně na obyvatelích Gibraltaru, kteří o svém případném připojení ke Španělsku měli hlasovat v referendu, které se konalo v roce 1967. Referendum dopadlo ve prospěch Velké Británie a díky tomu začala příprava gibraltarské Ústavy.

Ústava schválená v roce 1969 byla jedním z nejdůležitějších mezníků, které vydláždily cestu Gibraltaru k větší samostatnosti. Ústava přinesla Gibraltaru větší samostatnost ve vnitřní správě země, Listinu základních práv a svobod a možnost zvolit si své zástupce do gibraltarského parlamentu, zatímco zahraniční záležitosti země byly svěřeny do správy Velké Británie. Velkou změnou byla pro Gibraltar funkce Guvernéra, který funguje jako spojka mezi Gibraltarem a Velkou Británií. Guvernér, vybraný britským parlamentem (a jmenovaný královnou) má významnou legislativní pravomoc – může sám navrhovat parlamentu zákony, v naléhavých případech může dokonce sám prohlásit zákon platným, ale jen s řádně doloženým zdůvodněním. Pokud by zdůvodnění nebylo následně přijato, zákon musí být stažen. Guvernér má i významnou exekutivní pravomoc. Může vetovat zákony, byť královna může svým podpisem nechat zákon projít i přes veto Guvernéra. Guvernér také vybírá a jmenuje z nejsilnější zvolené strany premiéra a jmenuje ministry, po konzultaci s vládní stranou i opozicí vybírá předsedu sněmovny (nad rámec zvolených 15 poslanců), jmenuje členy obecního úřadu Gibraltaru. V nespolední řadě spravuje zahraniční politiku Gibraltaru prostřednictvím komunikace s ministrem zahraničí Velké Británie. Přestože je kultura Gibraltaru a Velké Británie značně odlišná a snaha o samostatnost Gibraltaru velká, nemají Gibraltařané tendence k omezení guvernérských pravomocí či ke zrušení postu.

Po přijetí Ústavy v roce 1969 Španělsko na protest uzavřelo hranice s Gibraltarem, zrušilo s ním jakoukoliv komunikaci (telefonní, leteckou) a spolupráci. Je s podivem, že přestože tato přehnaná reakce Španělska nic nevyřešila a španělské politice přinesla spíše ještě více odmítavý postoj Gibraltařanů, byly tyto zákazy téměř beze změny platné až do září 2006. O těchto restrikcích a o svrchovanosti nad Gibraltarem vedli od roku 1985 Španělsko a Velká Británie tzv. bruselská jednání. Přes více či méně zdárné pokusy a návrhy došly společně obě země v roce 2001 k návrhu o sdílené suverenitě nad Gibraltarem.

K odsouhlasení tohoto návrhu bylo v roce 2002 na Gibraltaru vypsané referendum. Účastnilo se ho 87,9% obyvatel a na otázku, zda souhlasí se suverenitu nad Gibraltarem sdílely Velké Británie a Španělsko, odpověděli velmi jednoznačně – v 99% odevzdaných hlasů – NE. V tomtéž roce vešel v platnost britský Zákon o zámořských územích (The British Overseas Territories Act 2002), díky kterému se změnil gibraltarský status z “britského závislého území” na “britské zámořské území” a který zároveň uzákonil automatické získání britského občanství, které bylo možné získat již v roce 1983, ale jen na základě žádosti. I přes tyto úspěchy politická reprezentace Gibraltaru neustávala ve tvrdém vyjednávání a v roce 2004, okamžitě po oslavách 300. výročí pod Britskou vlajkou, dostala možnost účastnit se a hlavně vyjednávat jako plnohodnotný partner v “Trojstranných rozhovorech”. Hlavním cílem Gibraltaru bylo vyjednání revize Ústavy z roku 1969 o kterou se pokoušeli již od roku 1999 a vyjednání alespoň částečné dohody ohledně telefonní komunikace a oboustranného užívání letišť.

To, o čem obyvatelé Gibraltaru dlouho snili, se z velké části povedlo. V polovině roku 2006 byla připravena revize Ústavy z roku 1969, která zaručuje nekolonialistický vztah Gibraltaru s Velkou Británií, právo na sebeurčení (ale ne na nezávislost) a v neposlední řadě Gibraltaru garantuje, že nebude probíhat žádné vyjednávání za jejich zády a také, že bude pod Britskou nadvládou jen po dobu, kterou sami obyvatelé budou chtít. To je pro Gibraltar klíčové ustanovení, za které léta bojovali. O přijetí nového znění Ústavy občané rozhodují v referendu 30. listopadu 2006. Tento článek je psán pár dní před konáním referenda a i přesto se již teď odvažuji tvrdit, že obyvatelé nové znění Ústavy schválí.

V září 2006 v Cordobě došly Španělsko, Velká Británie a Gibraltar (již jako rovnocenný partner) k dohodě, která ruší komunikační blokádu – bude zpřístupněna letecká a pozemní doprava, zavedeno telekomunikační spojení a roaming. Gibraltar na druhé straně umožní na svém území otevření španělského kulturního institutu Cervantes.

Přestože Gibraltar nedosáhl plné suverenity a nezávislosti, je pro něj nynější status nejen tím nejvýhodnějším co mohl získat, jak z ekonomického tak ze zahraničně-politického hlediska. Má neomezené právo rozhodovat o domácí politice včetně výše daní a současně je stále pod vojenskou ochranou britské královské koruny. V neposlední řadě má v Ústavě možnost rozhodnout o své nezávislosti (se španělským a britským souhlasem). Gibraltařané vědí, že úplná nezávislost pro ně nyní až tak výhodná není, ale již možnost rozhodnout o sobě je dělá svobodnějšími.


Autorka studuje politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd University Karlovy a pracuje v Centru pro ekonomiku a politiku